Příjmení Perjovschi je Čechům známé díky fixovým kresbám na stěnách haly Národní technické knihovny v Praze. Jsou dílem rumunského satirika Dana Perjovschiho a staly se symbolem stavby, která je vyzdvihována jako mimořádně zdařilá symbióza architektury a výtvarného umění. Autorům knihovny, architektonickému studiu Projektil, tehdy Perjovschiho vybrala iniciativa PAS (Produkce aktivit současnosti). Ta se personálně překrývala s týmem pražského Tranzitdisplaye, který nyní nabídl prostor své galerie jeho manželce Lie.
Editorka vědění
Pronikavé, nebo banální?
Ve stejných vodách
Lia Perjovschi: Knowledge Museum. Tranzitdisplay, Dittrichova 9, Praha 2 (www.tranzitdisplay.cz). Výstava potrvá do 3. listopadu.
ERIK BINDER
Galerie Patricia Milano je pustý sklep Café V lese, ale i jedna z nejautentičtějších punkových alternativ v Praze. Přímočaré dramaturgii odpovídá i výstava Nejvyššího rastafariána slovenského výtvarného umění Erika Bindera (*1974). Humoristická objektová instalace ve stylu pivního tahu, který se zvrhl v produktivní vandalismus.
Erik Binder: Na znamenie. Galerie Patricia Milano, Krymská 12, Praha (www.skutecnost.cz). Výstava potrvá do 20. října.
FOTOGRAF FESTIVAL
Tématem letošního Fotograf festivalu jsou vztahy fotografie a textu. Spolupracuje na něm velký počet menších galerií a institucí. Každá sleduje základní téma festivalu a naplňuje ho v souladu s vlastní koncepcí. Vedle výstav se chystají diskuze nebo čtení. S tématem ladí i nové číslo časopisu Fotograf.
Fotograf festival 2013 – Mezi znaky (www.fotografestival.cz). Festival trvá celý říjen.
V domovském Rumunsku Lia Perjovschi (*1961) začala působit v osmdesátých letech, kdy v zemi vládl tuhý režim komunistického diktátora Nicolae Ceauşesca. Od počátku následujícího desetiletí spolu s manželem změnili společný ateliér v Archiv současného umění, v němž shromažďovali knihy, časopisy, obrazové reprodukce a další média. Archivářská praxe zahrnující sběr a utřiďování informací ovšem hluboce zasáhla také její směřování coby výtvarné umělkyně. Očekávalo se tedy, že i do Prahy přiveze část svých Plánů pro muzeum vědění. Této objemné mase výpisků, seznamů a obrazových materiálů rozličného původu se věnuje už léta, postupně ji tiskne na papíry a fólie, průběžně doplňuje a odlišně sestavuje. Díky tomu její „plán“ působí jako demonstrace procesu třídění informací, tedy autorčiny pozice coby editorky.
Vytváření a interpretace archivů již považujeme za nedílnou součást praxe současných umělců. S nárůstem potřeby vyrovnávat se s archivy dokonce mluvíme o takzvaném „archivním obratu“ v umění. S pojmenováním a rychlým šířením této tendence se ovšem začala dostavovat i jeho instrumentalizace. Zjednodušeně to lze vyložit tak, že pro umělce bez nápadu je archiv, který může nějak přeskupit, nejlepším základem k vytvoření zdání invenční práce, aniž by k ní skutečně došlo. Jako vhodný příklad lze uvést projekt Petry Feriancové v česko-slovenském pavilonu na letošním Benátském bienále.
Jakkoli Lia Perjovschi zůstane průkopnicí tohoto typu práce ve východní Evropě, její výstava upozorňuje na paradoxy a limity s archivní prací spojenou. Kopie jejích rukopisných zápisků nelze přečíst, významnější je samotná rovina uspořádání do řad, shluků, hnízd a nervových uzlů. Není ani tak důležité, co se řeší, ale že se to řeší nějakým způsobem. Jakým ale, když si nejsme s to zjistit, jestli je autorčino uvažování pronikavé nebo banální? Protože subjektivní klasifikaci ještě nelze považovat za metodu, nemůže její plán muzea svědčit ani o metodě samotné. Je pak vizualizací klasifikace informací a zároveň její parodií.
Tím spíše pak vystupuje do popředí efektní instalace balancující mezi řídkými a zahuštěnými pasážemi. A jelikož nad vlastní prací s informacemi převažuje výtvarná forma, je namístě ptát se, jestli zde není cílem pouze pěkná kompozice. Pak by autorku ovšem nebylo správné nazývat editorkou, ale spíše abstraktní malířkou.
Tranzitdisplay je k fenoménu archivů a všelijakých mentálních map pozorný od svého založení v roce 2007. Avizoval to už první výstavou Ericka Belrána a do těchto vod se průběžně navrací. Výstava Lii Perjovschi tak logicky spadá do jeho agendy. Zároveň ale vyvolává otázku, jestli se Tranzitdisplay nechytil do pasti, již na sebe nalíčil.
