Přesně před rokem, v létě 2012, jsem měl možnost osobně sledovat kampaň k prezidentským volbám. Šlo o první svobodné volby po pádu diktátora Mubaraka. Očekávání začátku lepších časů bylo všudypřítomné. V káhirské čtvrti Imbaba bylo možné ještě v pozdních hodinách vidět před volebními místnostmi dlouhé řady žen s dětmi. Imbaba je milionová čtvrť obydlená rodinami z jižního Egypta, kam nechodí ani mnozí obyvatelé Káhiry. I policie vstupuje jen zřídka. V roce 1992 zde proběhlo islamistické povstání, armáda celou oblast uzavřela a postupně dobývala. V květnu 2011 zde došlo k nepokojům, kdy islamisté útočili na koptské křesťany. Jasným favoritem tu byl islamista Mursí, ale slušný výsledek měli i socialisté. Vojáci před volebními místnostmi nevypadali tentokrát hrozivě, byla znát úleva. Prezidentské volby nesly očekávání definitivního konce diktatury a začátku nové éry.
Těžká volba
Výsledek prvního kola voleb ale přinesl zásadní dilema především pro ty, kteří vybojovali revoluci. Na výběr zůstalo mezi bývalým Mubarakovým premiérem Ahmadem Šafíkem a kandidátem islamistického Muslimského bratrstva Muhamadem Mursím. Těžká volba.
Šafík, bývalý důstojník letectva, kam patřil i Mubarak, a poslední premiér padlého režimu, byl nepřijatelný pro své spojení s diktaturou. Na druhou stranu se prezentoval jako záštita sekulárního uspořádání proti nástupu teokracie.
Jeho protivník Mursí byl politický kádr Muslimského bratrstva, strávil krátký čas ve vězení za politickou činnost, odkud ho vysvobodila vězeňská vzpoura při pádu režimu v lednu 2011. Paradoxně právě tato vzpoura je dnes záminkou pro jeho stíhání egyptskou prokuraturou a zadržování armádou.
Bratrstvo a Mursí měli velkou podporu lidových vrstev pro oddanost náboženství a péči, kterou věnovali sociálním otázkám. Vzbuzovali ale nedůvěru svým lavírováním během revoluce, kdy vyčkávali, jak dopadne konflikt mezi revolucionáři a armádou. Pro revoluční mládež a intelektuály jsou islamisté nepřijatelní a jejich konzervativismus vzbuzuje odpor.
Armáda, s. r. o.
V den voleb přišlo překvapení. Nejen to, že Mursí porazil Šafíka o necelá 2 %. Armáda, permanentně přítomná v ulicích, večer ještě posílila svou přítomnost. Ve večerních hodinách vydala Nejvyšší rada ozbrojených sil (SCAF) z pozice kolektivní hlavy státu tzv. ústavní dekret, kterým omezila pravomoci nového prezidenta na reprezentativní minimum. Sotva zvolený islamistický prezident tak čelil vojenskému převratu, ještě než se stihnul ujmout úřadu. Z patu našel východisko tehdy nejmladší člen vojenské junty SCAF, generál al-Sisí, dnešní silný muž Egypta, jehož hvězda začala právě v této chvíli stoupat.
Al-Sisí jako šéf vojenské zpravodajské služby dokázal dojednat kompromis mezi prezidentem Mursím a armádou. Prezident se stal součástí SCAF a dosavadní předseda SCAF a tím i hlava státu, maršál Tantáwí, odešel na odpočinek poté, co mu prezident Mursí udělil nejvyšší egyptský vojenský řád. Generál al-Sisí se stal ministrem obrany.
Titul ministra obrany v Egyptě oficiálně zní ministr obrany a vojenské produkce, což jen podtrhuje obrovskou moc, ekonomickou sílu a nezávislost armády na civilní kontrole. Egyptská vládnoucí vrstva je tak či onak spojena s ozbrojenými silami. Armáda fakticky vlastní veškerou půdu, kontroluje výstavbu infrastruktury a sítě a nově budované podniky jsou velmi často joint ventures nějakého zahraničního partnera a armádního dodavatele. Jeden partner dodá kapitál, druhý kontroluje zaměstnance. Jedním z důvodů Mubarakova pádu bylo to, že jeho klika se začala příliš nezávisle obohacovat a jeho korupční režim začal mít charakter rodinného podniku. Pod kontrolou armády je i velká část turistického průmyslu, letoviska na Sinaji apod. Celkově se odhaduje, že armáda vlastní 40–60 % egyptské ekonomiky. Jen odhaduje – armádní rozpočet je oddělený od státního a tajný.
Nastupuje kolaps
Mursí zvítězil ve volbách s výsledkem 51,7 %. Velká část jeho hlasů byla ovšem výsledkem debaty, kdo z kandidátů vlastně představuje menší zlo. Prezidenta omezují očekávání jeho příznivců, nedůvěra politických proudů mimo Bratrstvo a de facto válka s institucemi státu, z nichž mnohé pocházejí ještě z Mubarakova režimu. To celé za rostoucích ekonomických potíží, které ukazovaly i na neschopnost kádrů Bratrstva. Zhoršování bezpečnostní situace a celkový chaos jen přidávaly rostoucí skepsi a odpor Egypťanů.
V zádech Muslimského bratrstva pak narůstal vliv salafistů, široce podporovaných ze Saudské Arábie. Ještě mnohem konzervativnější islamistický proud a zároveň velmi schopní vyjednavači a intrikáni s pocitem „náš čas přijde“ trpělivě rozrušovali strukturu podpory Muslimského bratrstva.
Rok Mursího ve funkci byl obdobím, kdy systematicky pracoval na své vlastní diskreditaci. Pokusy o razantní samovládu střídalo ustupování, když narazily na odpor. Zároveň hledal cestu jak zabránit ekonomickému a sociálnímu kolapsu a přitom nesáhnout na ekonomické impérium armády. Egypt vyjednával s MMF a státy Perského zálivu o půjčce na oživení ekonomiky, ale požadavky MMF na razantní škrty ve státních výdajích a propouštění státních zaměstnanců vedly k tomu, že prezident Mursí odvolal jejich přijetí ještě ten den, kdy byly dohody podepsány.
Všeobecnou nespokojenost posilovaly výpadky zásobování pohonnými hmotami. Tato situace jen ukazovala neschopnost státu. Když zablokovali taxikáři na protest proti nedostatku pohonných hmot hlavní tahy ve městě a způsobili totální dopravní kolaps Káhiry, nebyla policie schopná nijak zasáhnout. Objevil se fenomén útoků gangů přímo v centru města nebo na silničních trasách. Ani v této situaci nebylo možné přivolat policii.
Ultras proti islamistům
Bratrstvo reagovalo na kritiku podrážděně a násilně. S pocitem, že mají za zády armádu, organizovali jeho představitelé bojůvky k terorizování odpůrců. Obvyklý scénář vypadal tak, že v případě demonstrací liberální opozice svolávali příznivci Bratrstva protidemonstraci. Účast těch nejchudších byla zajišťována i tím, že se zde zdarma rozdávalo maso, olej, rýže a těstoviny. V určitý moment se rozdaly železné tyče, lidé se naložili na náklaďáky a do autobusů a vyrazilo se rozhánět demonstrace. Na druhé straně byli mrtví a zranění a jediná síla, která se dokázala těmto nájezdům nějak bránit, byli tvrdí fotbaloví ultras, kteří nenávidí islamisty i policii stejným dílem. Ultras tak často fungovali jako ochranka sekulárních demonstrací. Na druhou stranu někdy demonstranti rovnou útočili na kanceláře Muslimského bratrstva jako reprezentanta režimu. Dalším jevem byl přímo epidemický nárůst násilí (často se sexuálním podtextem) vůči ženám, které se takto islamisté snažili vytlačit z účasti na veřejném životě.
Když se proti Mursímu začala formovat koalice mladých radikálů s názvem Tamarud (vzpoura), nebrali ji mursíovci zpočátku příliš vážně. Nicméně podpisová akce za odvolání islamistického prezidenta dokázala 15 miliony podpisy vzbudit pozornost a stala se spojnicí mezi různými frakcemi stojícími v opozici proti Bratrstvu a islamistům. Po sérii masových demonstrací se najednou jako deus ex machina objevila na politické scéně armáda, odstavila prezidenta a provedla převrat.
Generál a jeho lid
Pokud generálové, kteří sloužili už Mubarakovi, chtějí narychlo demonstrovat svou jednotu s rebelujícím lidem, je to bohužel kýč s prvky tragédie. Nad náměstím Tahrír plném demonstrantů se objevovaly stíhačky a vrtulníky a pomocí dýmovnic kreslily po obloze srdíčka v barvách egyptské trikolory. Bojůvky Mursího příznivců náhle ochutnaly tu stejnou brutální medicínu, kterou dosud poznávali jen jejich odpůrci. Při jejich pokusu o útok na kasárna elitní republikánské gardy došlo na střelbu ostrou municí do davu.
Mezi oběťmi srpnového zásahu armády proti protestním táborům v Káhiře jsou militantní islamisté – a armáda i revoluční weby dokola opakovaly záběry zabavených zbraní a střelců z nich na straně Bratrstva. Na druhé straně, v táborech nebyli jen militanti, ale i běžní příznivci Bratrstva, často celé rodiny a lidé z venkova, kteří vyslyšeli výzvu na obranu svého prezidenta, poprvé v dějinách republiky zvoleného ve svobodných volbách.
Na scéně se objevil nový silný muž Egypta, generál Abdul Fatah al-Sisí. Přestože je formálně jen ministrem obrany, je to armáda, z jejíchž rukou převzali moc všichni lidé na pozicích ústavních činitelů. To z něj dělá nejmocnějšího muže ve státě. Jako určitý druh ironie může působit, že vedle dalších armádních vyznamenání je nositelem medalie revoluce 25. ledna 2011, určené mučedníkům protimubarakovského povstání. Toto vyznamenání zavedla v lednu 2012 vojenská junta a al-Sisímu ji udělil prezident Mursí.
Liberálům a revolucionářům dochází, že se ocitají na druhé koleji. Jejich odpor k islamistům je už stejně silný, jako jejich odpor ke starému režimu. Je to vidět na příkladu viceprezidenta Baradeje, jmenovaného po 3. červenci, jedné z ikon liberálů. Bylo pro něj neúnosné zůstat ve funkci po násilném rozježdění protestních táborů mursíovců armádními buldozery, ač sám považoval své jmenování do čela země za garanci liberálních reforem a mluvil o novém začátku. Mezi revolucionáři došlo k rozdělení na ty, co obhajují postup armády proti „teroristům“, jak je nyní nazýváno Muslimské bratrstvo, a těmi, kdo již nechtějí dát armádě volnou ruku a pro které představuje stále stejného nepřítele jako za časů Mubaraka.
Egyptský příběh se vrací na začátek. Je otázka jak dlouho vydrží legitimizace, již poskytují armádě liberálové. Její nátěr se začíná silně rozpadat. Jedinou sekulární silou, která aspoň částečně posiluje, jsou socialisté v odstínech od obdivovatelů Násira až po levé komunisty. Zároveň tváří v tvář propadu Egypt nutně potřebuje jakoukoliv vládu, která začne prosazovat efektivní kroky proti totálnímu rozpadu společnosti. Ten by nahrával jen návratu Bratrstva, které opět začíná mobilizovat k útokům na menšiny a své odpůrce označuje jako odpůrce islámu. Sociální otázka je základním problémem Egypta a schopnost ji řešit rozhodne o úspěchu jednotlivých hráčů na egyptském politickém kolbišti.
Autor je analytik Transparency International.
