Již to nemohu odkládat. Musím se konečně zásadně vyjádřit k otázce sportu. Aby bylo jasno: proti sportu profesionálnímu nic nemám. Jeho role výchovná je nezpochybnitelná. Cyklistika a atletika nás učí, že bez chemického průmyslu daleko nedojdem. Tenis učí, že když vás někde píchne, vzdejte utkání klidně ve třetí minutě a cestou na letiště inkasujte milion. Formule 1 nám zprostředkovává zásadní poznání, že není rozhodující být rychlý, rozhodující je být týmová jednička a pak vás dvojka musí v cíli pustit před sebe. Box nás poučil, že nejlepším způsobem, jak naložit se soupeřem, je ukousnout mu ucho. Hokejisté nám dokázali, že i zadek může být reklamním prostorem a že člověk zvykne i na to, že fandí Oknům nebo Paštice. No a pak je tu samozřejmě fotbal, můj miláček, bezedná studnice moudrosti. Co nás všechno naučili fotbalisté, nejde ani vypočítat: že svou zemi lze reprezentovat i v bordelu, že šaškovat na billboardu politické strany stojí 10 mega dotací ze státního rozpočtu, že když diváci něco rozbijí nebo zapálí, je jim třeba poděkovat či že kapříci z českých stolů nezmizí. To všechno je v pořádku, to všechno chválím.
Na co se však moje jinak dobrácké oko mračí, to je sport takzvaně „rekreační“. Na něm je podivné už to, že vám za něj nikdo nezaplatí, a to ani ze státního rozpočtu, ba dokonce vás nepozve ani na toho kapříka, ať propotíte cokoli. Celá ta bizarnost je založena na jakési zvrácené logice, že nejlépe si odpočinu tím, že se unavím, ačkoli i pětileté dítě musí pochopit, že únavou se lze pouze unavit, kdežto odpočinout si lze jen odpočinkem. Tato praktika stává se dokonce pravidelně závislostí, kterou nevyléčí ani MUDr. Nešpor svou smíchovou terapií a nejhorší vůbec je, že kazí mezilidské vztahy. Teda alespoň u nás doma. No ano, moje žena tomu propadla. Ale jí nestačí, že si ničí život a klouby. Jí nestačí, že ji lituju. Ona svou závislost ještě propaguje, kde může a může jen doma a mě se snaží strhnout do propasti taky. Jako pravá sektářská manipulátorka mne dokonce udělila posměšnou přezdívku: gaučák. Ale já jsem na ni hrdý. Odplatil jsem tím, že ji i zbylé sektáře nazývám „mokrá trička“ a svůj gauč hodlám bránit vším podkožním tukem, co mi zbyl – a že mi ho nezbylo málo, krize-nekrize.
Kdyby to nebylo k pláči, člověk by se tomu musel smát: ještě než prvně navštívila svou fit-modlitebnu, koupila si má žena elastické kalhoty. Patrně proto, aby jí v posilovně nebrzdil vítr. (Není přitom dokonalejšího povrchu, než na našem gauči – když mi ukápne majonéza, stačí lehce otřít rukávem mé flanelové košile). Pak jsem se dozvěděl, že v tělocvičně může se noha zapařit jen ve značkové obuvi, jinak strádá. (Mé nohy na opěradle gauče si přitom vystačí i s ponožkami od Vietnamců a neztrácejí přitom dobrou náladu). Dříve mokrá trička běhala pořád dokola na tartanu, snad aby demonstrovala, kam míří naše civilizace. Druhá generace mokrých triček, k níž má žena přirostla, vše ještě zdokonalila – aby bezcílnosti nebylo málo či snad aby civilizační metafora byla ještě přiléhavější, běhá ve fitcentru na místě. Ano, opravdu. A když má pocit, že jí cíl uniká, přesedne na rotoped a na místě dokonce jede. (Zde lze prokázat dokonce empiricky, že já na svém gauči dojel přesně tak daleko, jako má žena na rotopedu). A to vůbec nemluvím o tom, že aby se ten zázrak pohybu na místě mohl odehrát, musí v Temelíně spustit záložní reaktor, neboť ty nesmysly, co vás nikam nedovezou, je potřeba kupodivu pohánět elektrickou energií a navíc musí být fitcentrum klimatizováno, aby mokrá trička mohla při pohybu na místě nastydnout a mít důvod brát vitamíny za tisícovku. (To já, když se na gauči opotím, zapnu maximálně větrák, který dokáží vyživit pouhá tři pole solárních panelů). Vrcholem všeho je tzv. aerobik. To je normální spartakiáda, jen jaksi děvčata vyřadila podstatu, tedy nevytvářejí pro žádného diváka obrazce a utápí svou individualitu v synchronizované mase z důvodů čistě intimních. Zato u toho výskají, takže z nich jde strach větší než z řičících vojáků vbíhajících na plochu Strahovského stadiónu.
Má žena, jako každý sektářský bludař, má na to vše samozřejmě protiargument. Prý není důležité, aby měl člověk kam jet nebo aby mu zatleskal ústřední výbor, prý je důležité jen to, „aby se hýbal“. Prostá logika jí přitom zlomila vaz: když jsem replikoval, že se může hýbat i doma při uklízení, zastyděla se a na tři měsíce mě vykázala z ložnice (vyspal jsem se krásně na gauči). A aby dokázala, že je úplně v koncích, nazvala mne šovinistou. Jistě uznáte, že šlo o kapitulaci svého druhu.
To mravní a intelektuální vítězství bylo tak oslnivé, že dalo v mé odpočaté mysli vyvřít plánu. Dokonce podnikatelskému. Otevřu si gaučcentrum. A lidi se tam budou chodit za drobný poplatek válet. Podmínkou vstupu budou vytahané tepláky, vlastní televizní ovladač a pytlík buráků. Komu zapadne burák do záhybu gauče, může se jít za odměnu na čtvrt hodiny dívat do ledničky. Zdarma a bez připomínek!
