„Nějak se mi ta naše revoluce nezamlouvá. Samá fangle, zpěv, nějaký shozený orel nebo zamazaná německá firma. Samej národní revoluční vejbor jezdící v auťákách, a jinak – houby.“ Takto neslavně v knize Franta Habán ze Žižkova (1923) vidí první dny Československa jistý Lojza Hykeš. A jeho kumpán, Franta Habán, během společné procházky po Staroměstském náměstí nabízí upřímnější oslavu zániku Rakouska-Uherska: „Kdyby lidé porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale aspoň jakýsi čin. Přece jsi snad slyšel, že byl postaven na potupu národa.“
Franta Habán nepředstavuje nikoho jiného než autora knihy, žižkovského bohéma, anarchistu a prvního vydavatele Haškova Švejka, Františka Sauera, jednoho z organizátorů stržení Mariánského sloupu. Svůj slavný kousek sice nechal ve svém dílku vyexponovat až do rodokapsového žánru, za to však jako jeden z mála zaznamenal, co se tehdy na Staromáku semlelo (byť ne vše potvrzují jiné prameny).
Sauera zřejmě vedlo ke stržení sloupu více důvodů. V knize míchá zmar z války „vyvolané kapitalismem“, zlost na kolaborující katolíky, Habsburky, na málo revoluční revoluci... A sloup byl, zdá se, vhodným terčem, který umožňoval upustit horkou páru i uhasit žízeň po nějaké raubířině.
Dolů s ním
Sauer nezůstal u slov. Využil veškeré své lstivosti a charismatu (později natočil i několik filmových rolí), aby získal přízeň ředitele obecního dvora na Žižkově a pře- devším pak jeho hasiče. Třetího listopadu 1918, první republikovou neděli, za Husovým pomníkem opravdu čekal hasičský vůz naložený žebříkem, lany, heverem a jiným šikovným nářadím. Přátelé Sauera a Hykeše a několik žižkovských dělníků se rozdělili do skupinek a nenápadně okouněli, než dorazí další „soudruzi a bratři“ ze shromáždění na Bílé hoře. Ti po příchodu obestoupili sloup, aby se nikomu nic nestalo, a odráželi vzpurné místní. To už začala padat tma. Místo činu nasvítili lampami, akt stržení nabral až divadelní náboj. Sloup se ale nechtěl vzdát bez odporu – hasiči přivezli krátký žebřík, poté horlivostí přetrhli lano. Zkázu jen na chvíli oddálil přivolaný revoluční Národní výbor. Po provolávání Žižkováků: „Vy jste národní výbor, my jsme národ,“ ale jen zachránili obraz Panny Marie, který sloup ukrýval, a zaveleli k odjezdu. O poznání hůře dopadlo vyjednávání hraběte Kounice, který byl rovnou zbit.
Katastrofa končí epicky: Přítomný pěvecký sbor zanotoval „Dobrú noc, má milá, dobře spi, nech se ti zdávajú sladké sny“. Sloup povolil, roztříštil se na kusy a oddělená hlava Panny Marie se dokutálela k nohám mladičkého Ja- roslava Seiferta, který traumatický zážitek zvěčnil ve verších. Dav jásal a přidal „Kde domov můj“ a „Pryč s tyrany“. Druhého dne přijímal Franta Sauer gratulace v redakci Práva lidu. Během let získala událost nádech legendy. Podle Sauerovy knihy ředitel dvora zemřel na mrtvici. Hykeš, který se tak bál újmy Panny Marie, se zbláznil. Žižkovští hasiči skončili v Osvětimi. Sám Sauer prý svého činu na smrtelné posteli litoval a před knězem prosil o odpuštění. A pak tu máme nejslavnější mýtus: Smyčku kolem krku Panny Marie prý uvázala šestnáctiletá Milada Králová, později známá jako Horáková. Ta se s tím měla svěřit spoluvězenkyním a svou popravu chápat jako Boží trest... Tak to prý aspoň jedna z nich vyprávěla Janu Bradnovi, dnešnímu místopředsedovi Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Podle diskutérů v nedávném pořadu ČT Historie.cs ale tuto fámu nejspíše rozšířila StB, aby mučednice nového režimu nezískala popularitu mezi katolíky.
Nahoru s ním
„Sauer byl prvním restaurátorem sloupu,“ vtipkuje Karel Kloud, další místopředseda spolku pro obnovu a chodící zásoba pikantností z historie. „Zjistilo se, že trajektorie střel kanonů Ferdinand okupační armády, které v květnu 1945 postupovaly Pařížskou ulicí, by sloup protínaly. Také se na jeho místě otáčely tanky. Sauer ho stržením možná zachránil,” vysvětluje a začíná známější lekci dějepisu.
Po dobytí Hradu a Malé Strany protestantskými Švédy během třicetileté války se Pražané z pravého břehu modlili za své životy k obrazu Panny Marie, umístěnému na jednom z domů na Staroměstském náměstí. Na poslední chvíli pak spustili mříž na Karlově mostě a dvacetitisícové armádě se ubránili. Považovali to za zázrak a jako poděkování Panně Marii postavili Mariánský sloup a její obraz vsadili do něj.
Společnost pro obnovu chápe stržení sloupu jako zničení jedné z prvních barokních památek v Čechách a také zneuctění Panny Marie. Proto už téměř čtvrtstoletí usiluje o jeho obnovu. Svůj záměr museli obhajovat na více frontách. S architekty, restaurátory, kunsthistoriky a památkáři prodiskutovali snad každý milimetr vznikající kopie. „Vše prošlo důkladnými oponenturami a z jejich strany se už neobjevují námitky. I my jsme rádi, že to trvalo tak dlouho,“ říká Karel Kloud. Nový sloup – na kterém už téměř dvacet let zdarma pracuje sochař Petr Váňa – je víceméně hotov, stačí jen složit.
Maratónský běh vyžadovalo i jednání s politiky. Primátoři Koukal i Bém si nebyli jistí, až Bohuslav Svoboda podpořil obnovu veřejně. Zřejmě až na tento povel čekali ostatní a sloup dostal letos zelenou u rady města. „Komu pánbu, tomu všichni svatí,“ komentuje radniční váhání Karel Kloud. Sloupaři však ještě vyhráno nemají. Definitivní ano majitele pozemku ještě musí vyslovit pražské zastupitelstvo a dále by následovala nutnost získat 63 razítek od různých orgánů státní správy.
Hrany jsou prý obroušené už i v církevních kruzích, kde vášně plály nejvíce. Někteří protestanti dokonce poslali na stavbu sloupu příspěvek. A postoj katolické církve? „Kardinál Duka tomu požehná kvůli věřícím, ale že by za to nějak válčili, to ne,“ říká otevřeně Karel Kloud. Ani předchozí kardinál Miloslav Vlk podle něj za sloup nehoroval: „Vlk prosazoval ekumenismus a nechtěl si poštvávat evangelíky. Dokonce chtěl obnovit původní zlatý kalich na Týnském chrámu.“ Kardinál Vlk nakonec požehnal nově vytesané Panně Marii. Na ceremonii tehdy prohlásil: „Nuže pojďme, jdu nerad, ale musím.“
Žáby vs. myši
Sloup má ale stále své odpůrce. Hlasitě proti němu vystupuje např. Historická společnost pro aktualizaci odkazu české reformace – Veritas. Její člen Miroslav Soukup ujišťuje, že nejde o náboženskou nevraživost: „Problém je, že nejde o pomník konfesijní, ale politický.“ Pro Veritas nepřipomíná rok 1648 úspěšnou obranu Prahy, ale definitivní stvrzení násilné protireformace, která pro většinu tehdejšího obyvatelstva znamenala vynucenou změnu náboženství a pro mnohé včetně třeba Komenského exil. Sloup byl vysvěcen za přítomnosti císaře Ferdinanda III. s nápisem: „Panně rodičce bez poskvrny prvotní počaté za obhájení a osvobození města zbožný a spravedlivý císař sochu postavil.“ I historik Josef Pekař napsal, že sloup „oslavuje vítězství nad českou reformací a nad českým státem a není pouhým památníkem mariánské úcty.“ „Politický účel sloupu je také popsán v univerzitní tezi pražského arcibiskupa Jana Bedřicha z Valdštejna. Latinský text se chystáme zveřejnit vůbec poprvé v českém překladu,“ tahá trumf z rukávu Miroslav Soukup.
To chce klid
Zastánci sloupu vidí v jeho znovuvztyčení i gesto vyrovnání se s minulostí a smíření se s ostatními konfesemi (coby kamenem dohodil stojí „kacíř“ Jan Hus). Zdeněk Zacpal z Veritas tento názor nesdílí. Sloup s katolickými anděly, kteří usmrcují ďábly představující evangelíky, je podle něj stejným symbolem smíření, jako kdyby si nacisté vystavěli sloup s hákovým křížem jako symbol smíření se Židy.
Sloupaři se zaklínají obnovou historického rázu náměstí. Stavět zbrusu novou „památku“ ale mnozí považují za bizarnost, ti méně smířliví pak rovnou za projev zatuchlého katolictví a modlářství neslučitelného se skutečným křesťanstvím. Tomáš Halík jakoby mluvil za ně, když pro magazín Profit řekl: „Biblická víra v Boha je protikladem víry v bůžky, v modly. Modlářství, idolatrie, to je zabsolutňování relativních věcí. Nastává tam, kde věci, které sice nejsou samy o sobě špatné a mohou sloužit jako dobrý prostředek, se stanou hlavním cílem, a tím si člověka zotročí.“
I kdyby nezůstal jediný protestující, nevyřešenou otázkou zůstává, jaký smysl má obnovovat památky, které si skutečně přeje jen několik málo nadšenců rozpuštěných v moři vlažné většiny. A pokud nejde o oslavu rekatolizace či jiné podezřelé pohnutky, budí takové snahy spíše dojem umanuté kratochvíle. Jestli nový sloup bude stát, na jeho pohnutou historii se jednou jistě zapomene a nejdřív se na ni bude rozpomínat, až půjde kolem další Franta Sauer...
