Pražský Hloubětín protíná železniční trať. Už jsme u ní jednou byli. V NP 397 jsme procházeli mezi rozbořenými garážemi a improvizovanými chatkami, které přiléhaly těsně k trati. I vás jsme seznámili s paní Jarkou. Žila společně s přítelem a několika kočkami v boudě u kolejí a pokoušela se tu i o zahrádku. Pak ale přijely bagry a nezůstalo nic.
„Byli tam, ale už tam nejsou,“ říká blond paní ze zářivě oranžového rodinného domku, který stojí opodál. Na asi patnáctičlennou komunitu, která v garážích žila, vzpomíná se smíšenými pocity. Jednou jim sice kdosi od trati vzal část plotu, s dalšími obyvateli garáží ale zase dobře fungovala vzájemná výpomoc při hlídání příbytků. Kam šli, to ale neví.
Nový svět
Přímo za tratí, na zalesněné hloubětínské stráni, se rozkládá nový svět. Nahoře na kopci stojí bungalovy, na jeho úpatí dole v houštinách u parovodu žije člověk ve stanu. Během dne není k zastižení – jako většina lidí na ulici shání obživu ve městě a vrací se až večer. V první prázdninový den se ale po zdejších asfaltkách promenují také školačky, občas ucucávají víno. Není to Hanspaulka, ale některé chatky ve zdejších zahrádkářských koloniích připomínají spíše řadové domky. Zajíždí se k nim autem.
„Bezdomovci jsou problémoví,“ říká pěstěný šedesátník na procházce s vnukem v kočárku. „Policie je tady pečená vařená,“ doplňuje na adresu svých sousedů, kteří žijí v garáži. Ani oni nejsou právě doma, ale atraktivita lokality jejich přítomností zřejmě netrpí. Po jedné chatce, která se před časem ocitla na prodej, se prý hned zaprášilo. Na přilehlém církevním pozemku se údajně počítá s robustnější výstavbou. „Jo, žije se tady dobře,“ culí se tentýž muž v kutilském outfitu. V novém světě se tak opakují staré rozpory.
S Blackem v dače
O kousek dál, celkem na samotě, nacházíme ve stráni oprýskanou chatu s velkou zahradou. Na zavolání nikdo neodpovídá, ale po zaklepání otevře Václav. Známe ho již z loňska od trati. „Pojďte dál,“ překvapuje i tak nevšední pohostinností. „Bydlení je to na hovno, ale žijeme podle možností.“ Mohutnými dveřmi jak vystřiženými z obrazů ruského venkova vstupujeme do skromné místnosti, kterou Václav sdílí s Hankou. „Potřetí už se nevdám,“ dušuje se Hanka, zatímco Václav by mohl přesně říct, kolik dní uplynulo od smrti jeho ženy. Spolu jsou ale už deset let.
„U trati jsme zůstali do posledního dne,“ vzpomíná Václav na říjnovou demolici řízenou městskou částí. „Zbourali nám to před očima a nikoho nezajímalo, jestli máme kam jít.“ Na ubytovnu by s Hankou nešli a garsonka je pro ně příliš drahá. „Osm nebo devět tisíc, kde bychom to vzali,“ ptá se Václav. Dělá pro kamaráda, a když to jde, dají spolu s Hankou dvě nebo tři stovky na den dohromady.
Na několik měsíců proto vzali zavděk zchátralým domem u blízkého hřbitova. Václav si v něm užil svoje. Má špatnou nohu, která se mu ve vlhkém prostředí ještě zhoršila. Hanka dnes někdy Václavovi se smíchem vyhrožuje, že mu nohu s platinovou destičkou uřízne a odnese do sběrny, ale tehdy se o něj vzorně postarala. V únoru se pak dozvěděli o chatce od známých. „Patří člověku z Ústí. On je na vozíku a řekl, že za údržbu můžeme zůstat,“ říká Václav. „V zimě se prý přijede podívat.“
V chatě bez vody a elektřiny s nimi žijí dvě koťata a nezkrotitelný Black, čerstvě dovedený psí opuštěnec. Ještě se ani neví, jestli bude spát v posteli. Po večerech Václav s Hankou mastí karty a poslouchají rádio. „Už jsme si tady zvykli,“ říká Václav a oba jsou rádi, že si polepšili. Jen Hanku teď trápí zdraví. Před pár dny se vracela v noci z práce. V nedaleké cukrárně dělala načerno, protože je bez dokladů. A oslava městské části Prahy 14 se protáhla. Ve tmě cestou domů uklouzla na svahu a poranila si nohu. Kompletní dlahu má tentokrát ona. „A z cukrárny mi ještě poslali esemesku, že se mnou kvůli tomu už nepočítají,“ říká Hanka. I při loučení zůstává kvůli dlaze sedět.
Holky z učňáku
U nedalekých chatek u kolejí potkáváme ještě starousedlíka Michala, který žije v miniaturní chatce již od povodní před deseti lety. Mezi místními se mu říká Indián a je rozený vypravěč. Zavede nás do mladých let v Bratislavě, kdy holkám z učňáku dával potvrzení od doktora a vodil si je pak místo školy do odstavených vagónů na nádraží. V pozdějších vzpomínkách na pražská léta se pak mísí práce v ČKD s postavami a podniky pražské galérky. Ani o současné práci galvanizéra nemluví Michal zle, jenom úřadům nemůže přijít na jméno. „Smlouvy na chatky přešly pod magistrát. Zdražili je a já navíc nemám vlastní výměr – závisím tak na tom, zda zaplatí i ostatní. Místo aby pomáhali, ještě tlačí chudé ke zdi.“
Vysočanské Vegas
O něco blíž k centru, v pražských Vysočanech, se nachází ulice U Harfy. Na cestě k ní projedeme kolem O2 Areny, nákupního centra Harfa a vystoupíme u libeňského nádraží. Je to čtvrť „heren a sběren“ a také místo, kde ve velkém areálu bývala truhlárna. Patří české firmě se sídlem v Lucembursku, ale zlikvidovat ji nechala městská část na své náklady.
„To jste měli přijet, když to spadlo!“ překvapuje nás muž, který bydlí naproti truhlárně. Její zeď se provalila předloni v zimě do ulice. Muž s náušnicí pohotově zapíná tablet a listuje staršími soubory: ukazuje fotku bleděmodrého favoritu, jehož střechu drtí masivní blok zdiva. „Pojišťovna mi nedala nic! Nažraly se jen dopravní podniky, kterým to potrhalo troleje,“ říká.
Vlastník areálu, společnost Harfa City, dříve vyhrožovala, že na místě truhlárny postaví další obchodně-administrativní centrum. Podle Aničky, terénní sociální pracovnice, byla Harfa v posledních letech především jedním z největších tranzitních squattů. „Lidi věděli, že tady nezůstanou dlouho a podle toho to tu vypadalo. Ale také se vědělo, že když se někdo dostane na ulici, tak může přijít právě sem,“ říká. Když přišla ona, běžně zde potkala aspoň deset lidí. Jednou měla čest i s celou rodinou.
Z areálu truhlárny dnes kromě lánů suti, které městská část hrdinně zanechala majiteli k odklizení, zbyl jen chráněný komín, několik nepokácených stromů a dvoupodlažní budova, kterou statik uznal za schopnou. Pohled z ulice do jejího spodního patra prozradí, že veškerý život tu vymazán nebyl. Na konci rozlehlého sálu, snad bývalé dílny, sedí u plápolajícího ohně dvě postavy. „Dáte si s námi?“ zve Jana k přípravě večeře. Prý vaří játra a hrnec na ohýnku občas i promíchá. Dlouho se z něj ale neline žádná vůně a na servírování nakonec za naší přítomnosti ani nedojde.
Stovka a pusinky
Jana žije ve vykachlíčkovaném přístěnku dílny spolu s Milošem. Oba jsou původně ze severu Moravy, říkají si mamko a taťko a za posledních osm let toho prošli spoustu. Zahradní chatku na Jarově za Kauflandem, drážní domek v Malešicích, bydlení u Elektry... A všude potkávali nové lidi. „Mnoho jich ale znovu nevidíme. Bezdomovci umírají jako hrušky,“ říká Miloš a podává Janě cigaretu z vydrolených špačků. Na rukách mají stejný prstýnek. Na Harfě žijí poslední dva roky.
V Milošovi s překvapením poznáváme muže, kterého si natočila Česká televize, když přijela ke květnové demolici. Tehdy tvrdil, že půjdou do stanu. „Policie nám ale řekla, že můžeme zůstat. Nevím jak dlouho. Řekli nějaký pátek,“ říká. S policií to nemívají zlé. Jednou je sice ve čtyři ráno vyhodili na ulici, jindy ale strážníci přinesli pár plechů do sběru nebo dva kalíšky vodky. „Prý jako prášky na spaní,“ směje se Miloš.
Život na Harfě není snadný. Oba jsou odkázáni na sběr a „sběračů je hodně“. V časech relativní hojnosti spořili Miloš s Janou měď, které sběrny vezmou jen půl kila denně. „Nejhorší je, když bezdomovci okrádají bezdomovce,“ říká Miloš a dodává, že podle škvíry ve dveřích vždycky pozná, když u nich někdo byl. Takto prý ostatně přišli i o kárku, na které vozili sběr. „Nedávno jsem našel u popelnic mikrovlnku. Špatně chodím a neunesl bych ji, tak jsem ji musel táhnout za kabel po chodníku,“ krčí rameny Miloš.
Jestli v Hloubětíně měli všichni, s nimiž jsme se setkali, relativně stabilní příjem, u Miloše s Janou to lítá. „Leckdy dáme dohromady třicet korun na den. Když je to stovka, tak se celou noc pusinkujeme,“ směje se Jana. Často je přitom doprovází víno. „Bez něj bychom neusnuli, to nás drží při životě,“ říká Jana. Přiznává, že v truhlárně se bojí a nezůstala by tu sama. Nedávno je probudilo světlo baterky do očí. Ráno vedle nich spal neznámý člověk.
Ohroženi azylem
O pár set metrů dál, ve zdánlivě opuštěném činžáku na pomezí Vysočan a Libně, se míjejí trochu nesourodé světy. Přízemí domu obývá vitální čtyřicetiletá Renata se svým partnerem a čtyřmi příbuznými. Před rokem je požár vyhnal ze Žižkova, na nové bydlení neměli a tak se přesunuli sem. „Když jsme se nastěhovali, bylo to tu nějakou dobu prázdný a v mnohem horším stavu. Třeba okna chyběla úplně, takže jsme museli osadit vlastní. Kromě tý elektriky ale myslím docela normální byt, ne?“
Nezbývá než uznale přitakat. Jedna ze tří skromných garsonek, do které dostáváme příležitost nahlédnout, je dokonale vysmýčena. Idylu narušuje jen bytelná deka namísto dveří, které chybí kvůli vytrhaným kovovým zárubním, a přílišná rozmanitost tagů na chodbě. Renata má pro své spartánské bydlení zdarma jen slova chvály. Děti jsou odrostlé a postarají se sami o sebe, něco si vydělá úklidem a ani povinná čtvrthodinka pro vodu ke studni ji tolik netíží. Jediná, avšak všemi sdílená starost ohledně bydlení je, jak dlouho může vydržet. „Nedávno tu byl statik zjišťovat, jestli nám to nepadá na hlavu. Prý to buď strhnou, nebo tu bude stát azylový dům,“ vysvětluje posmutněle Renata.
Z dolu dolů
O patro výš se nám daří zastihnout třicátníka Štefana, který tu v podobně ilegálním režimu bydlí teprve od ledna. Po krátkém váhání dostáváme pozvání dovnitř na „potlach“. Prostory vypadají na první pohled neutěšeněji než u sousedů z přízemí. Ve dvou místnostech tu žije osm lidí, kteří si zjevně nedělají přílišné iluze, že by se zdrželi na dlouho. „Sbalení jsme do patnácti minut, ale říkáme si, že by nám na stěhování mohli dát třeba den.“
Taky tady žijí, jak se dá. Občas se zadaří nějaká brigáda, i když ne vždy nakonec zaplacená. Stabilnější obživu zajišťuje sběr papíru, ale prý to není žádná sláva. Platí se necelé dvě koruny za kilo, takže se člověk musí ohánět. Vaří se společně, nejčastěji z prošlých surovin z kontejnerů za supermarkety. Návštěvy tu nejsou příliš časté a taky není evidentně úplně jasné, co od nás čekat. Možná i proto vládne trochu stísněná atmosféra.
Nejhovornější je podsaditý padesátník Jozef. Koncem sedmdesátých let býval horníkem a nežil si špatně. Když přišlo dítě, přesedlal z uhlí na uran. „V Příbrami jsem to podepsal na deset roků, zvýšili mi plat o osm tisíc a dostal jsem navíc padesát tisíc nevratné půjčky na rozjezd. Zdraví zatím slouží,“ říká Jozef a klepe si přitom na hruď. Po revoluci důl zavřeli, s manželkou se rozvedl, nechal jí dům a vrátil se načas do rodné Žiliny. Když ještě byla práce, bydlíval v Česku po ubytovnách, teď už by ji ale nezaplatil a s dávkami to tu má jako Slovák složité.
Nejvyšší patro tak trochu vykřičeného činžáku je nepřístupné. Postup po schodišti vzhůru blokuje k našemu překvapení masivní kovová mříž. „To je tu celkem nově. Správce si nepřeje, abychom tam chodili, přestavěli to snad na nějaký sklad,“ vysvětluje Štefan. Sklady a mříže. Možná příslib věcí příštích. Nejspíš těch, o nichž mluvila Renata.
Rok a dost
„Vlastník se musí o nemovitost starat, aby prosperovala,“ říkal Miloš na Harfě: „Když to nedělá jeden rok, může se do ní kdokoli nastěhovat. Slyšel jsem to v rádiu.“ Takový zákon, který by majitelům nemovitostí přisuzoval vedle práv také významnější povinnosti, třeba se o ně starat a nenechávat je ladem, ale v Česku neplatí.
Možná i proto není v centru Prahy nijak těžké narazit na kdysi honosné, a dnes jen na ránu z milosti čekající domy, jejichž jediným účelem je uprázdnit místo luxusním horám skla a betonu. Města zřejmě mohou hyzdit jen „problémové existence“ a nikoli pustnoucí činžáky s vybetonovanými přízemními okny.
Přesto však Milošova neotřesitelná víra v benevolentní právní řád, který umožňuje nevyužívanou nemovitost legálně obsadit do doby, než pro ni majitel najde využití, není žádné pošetilé fantasma. Velmi podobně to léta funguje například v Holandsku, Anglii či Španělsku. Taková opatření nejsou jen výrazem solidarity s potřebnými. Krom toho, že brání záměrnému zchátrání architektonicky cenných staveb kvůli lukrativní stavebním parcelám pod nimi, jsou také užitečná pro ty, kteří bydlí a platí činži. Nutnost počítat se vznikem squattů totiž celkem účinně brání spekulacím s nemovitostmi a drží nájmy na uzdě.
Jen v Praze žije v současné době čtyři a půl tisíce bezdomovců. Zároveň je tu devět tisíc prázdných rodinných a činžovních domů. Nezdá se přitom, že by se jednalo o konečná čísla. Dle statistik přibývá v hlavním městě každoročně třikrát více nových bytů, než se jich prodá. Trend je neúprosný i co se týče počtu lidí, kteří nezvládnou platit nájem a končí na ulici. Do roku 2020 jich má podle kvalifikovaných odhadů jen v metropoli být třikrát víc než nyní. Otázkou zůstává, jak se k jejich situaci postaví zbytek prozatím bydlící společnosti.
