Ve Spojených státech v letech 1854–1929 bylo skutečně vypraveno z východního pobřeží na středozápad přes dvě stě tisíc dětí, které byly následně umístěny do nových rodin. Podobně jako pro Wintonovy děti, i na ně na konci cesty vlakem čekal nový začátek. „Děti, tomuhle se říká vlak naděje a vy máte štěstí, že v něm sedíte. Opouštíte zlé místo plné nevědomosti, chudoby a neřesti a míříte k ušlechtilosti venkovského života.“
Na tomto historickém podkladu staví Christina Baker Klineová svůj příběh, jenž vypráví prostřednictvím dvou žen. Ty si na první pohled nemohou být vzdálenější: Vivian je jednadevadesát let, Molly sedmnáct a jde z jedné pěstounské péče do druhé. O Vivian se až posléze dozvídáme, že v devíti letech seděla v jednom z „vlaků naděje“. Molly ukradne knížku v knihovně, a aby nemusela do pasťáku, domluví se, že si veřejně prospěšnou práci odbude u Vivian, které pomůže s vyklízením půdy. S každou další krabicí, již společně otevřou, se jejich přátelství prohloubí, neboť zjistí, že jejich životy jsou si až překvapivě podobné.
PŘÍTĚŽ SPOLEČNOSTI
Autorce se podařilo vytvořit silný příběh, aniž by přehnaně drnkala na strunu patetických emocí, ačkoli devítiletou Vivian (svými rodiči pojmenovanou jako Niamh) nechává procházet opravdu tím nejhorším. Každé další umístění do rodiny připomíná spíše přehlídku psů či nákup vánočního stromečku. Na děti se nahlíží jako na levnou pracovní sílu, která stojí jen výdaje za jídlo. A pokud se rodině znelíbí, je možné je „reklamovat“ a vybrat si nějaké nové. „Člověk se setká s tím nejhorším v lidech. Naučí se, že většina dospělých lže. Že většině lidí jde jen o ně samé. Že se o člověka zajímají, jen pokud z něj mají nějaký užitek.“
Z příběhů obou hrdinek vyplouvají na povrch silná sociální témata izolace a osamění, ohromné lidské síly překonat vše špatné a odrazit se ode dna a v neposlední řadě motiv cesty, na kterou se vydáváme, abychom našli něco nového, ač jsme předtím mnoho ztratili. Všechno špatné, čemu autorka své hrdinky vystavila, na závěr kompenzuje až nasládle šťastným happy endem, pro který jako by hledala inspiraci u samotného Charlese Dickense.
AŽ MOC RŮŽOVÝ HAPPY END
Pokud se autorka drží příběhu malé Vivian, stojí její vyprávění na silných základech. Ovšem jakmile přejde k Molly a do současnosti, přepadne ji neodolatelná chuť být vtipná, lehce idylická a komentovat situace z pohledu majitelky smartphonu a facebookového účtu. Vyprávění se tak mrknutím oka promění v dívčí románek, za který by se ani Lenka Lanczová nemusela stydět. „‚Pamatuj si: dívej se jí do očí,‘ říká. ‚A koukej se usmívat.‘ ‚Díky, mami.‘ ‚Víš, co máš za problém?‘ ‚Že si můj kluk hraje na moji mámu?‘“ Jakmile se jednadevadesátiletá Vivian pod teenagerským vlivem promění v moderní stařenku, která má účet na Netflixu i Facebooku, nakupuje na Amazonu a viděla video s kýchající pandou – vyvstane neodbytná otázka, jestli už to tady s kreativitou paní autorka nepřehnala.
Vlak naděje je knihou se silnými sociálními tématy, které autorka podává velmi střízlivě, aniž by toužila po čtenářových slzách. Ke čtení tedy nepotřebujete krabičku cigaret a láhev whisky, aby vám pomohly utišit nervy. A i to je zřejmě důvod, proč se tato relativně nenápadná kniha stala světovým bestsellerem.
Christina Baker Klineová: Vlak naděje. Plus, 2015, 264 stran.
