Obraz země, kolem které se točí světová politika a denně je skloňována v médiích, je vlastně neuvěřitelně plochý: jaderná hrozba, fanatičtí islámští vůdci a silácká slova prezidenta Ahmadínežáda. Jaká je ale íránská společnost? A mohly poslední prezidentské volby něco skutečně změnit?
Dlouho to tak nepůjde
„K volbám nepůjdu, nemá to cenu. Všichni kandidáti jsou stejní, nezmění se vůbec nic,“ řekla mi inženýrka Pegah. Sama je prototypem prozápadní liberální ženy z lepší teheránské rodiny. Běžně cestuje po mezinárodních konferencích, jejím snem je ale získat práci v Americe. V Íránu to prý jde od deseti k pěti. Mezinárodní sankce, uvalené na zemi kvůli jadernému programu, s sebou nesou tvrdé následky. Obtížné hledání nových odbytišť ropy nebo inflace riálu, kvůli níž spatříte Íránce počítající na ulici objemné svazky desetitisícových bankovek, jejichž hodnota ale činí sotva pět českých korun, patří k jejich nejviditelnějším dopadům. V krizi je také stavebnictví, jelikož embargo se vztahuje i na řadu kovů a dalších potřebných surovin. „Jsme země s úžasnou minulostí, ale bez budoucnosti,“ tvrdí Pegah.
Majitel baru v Perském zálivu viděl situaci o poznání optimističtěji. „Takhle už to nemůže dlouho vydržet, změna prostě musí přijít,“ řekl nám Musáví. Sám odešel z politických důvodů do Německa a po letech se vrátil zpátky. Prý si uvědomil, že se stává více Němcem než Íráncem. Podle všeho nelhal, naočkování evropskou ideologií výkonu potvrzovaly kletby, které svolával na hlavy neschopných a líných dělníků, kteří mu bar stavěli. K optimismu ho vedlo postupné uvolňování režimu. „Dnes je to tu mnohem volnější než v době, kdy jsem odcházel. Až sem přijedete příště, už si tu dáte pivo,“ narážel Musáví na íránskou prohibici. Alkohol je v Íránu skutečně na veřejnosti zcela nedostupným a na soukromých akcích velmi žádaným zbožím.
Svobodnější než za šáha
Ne všichni Íránci ale vidí situaci kriticky. „V Íránu žádná diktatura není,“ prohlásil kategoricky mladík Hadží. Pochází z Yazdu, jednoho z center zoroastrismu, původního perského náboženství, které se hlásí k dávnému prorokovi Zarathuštrovi.
Zoroastristé mají své chrámy a náboženskou svobodu, stejně jako křesťanské a židovské menšiny. Náboženské menšiny mají dokonce – byť veskrze symbolické – zastoupení v íránském parlamentu. Přestože jsou ostatní náboženství v řadě ohledů druhořadá, mohou jejich stoupenci svou víru praktikovat stejně jako osm procent obyvatel hlásících se k sunnitskému islámu.
„Nejhorší období pro zoroastristy bylo v padesátých a šedesátých letech za šáha Páhlavího, tehdy docházelo ke skutečně brutálnímu útlaku,“ postavil Hadži proti sobě vládu Západem podporovaného šáha a dnešních ajatolláhů. Soudě podle horečné výstavby v okolí asi nejdůležitějšího zoroastrijského chrámu v Čak Čaku nebo nedávné rekonstrukce hlavního arménského chrámu v Teheránu se postavení náboženských menšin v Íránu skutečně spíše zlepšuje.
Zahalená paráda
Podle íránských pravidel musí mít každá žena zakryté vlasy a neměly by být nápadné křivky jejího těla. Moderní íránské ženy si však dokázaly tato pravidla úspěšně přizpůsobit. Z šátku se dávno stala mnohem spíš pestrobarevná ozdoba, zakrývající pouze temeno hlavy, a přiléhavé džíny, ba dokonce i legíny, jsou běžnou součástí oblečení. Lehké tříčtvrteční kabátky obepínající tělo křivky leckdy spíše zdůrazňují.
Na jihu a východě země ovšem skutečně většina žen nosí dlouhý černý hábit, tzv. čádor. Většinou zcela dobrovolně. Když se již zmíněný šáh Páhlaví rozhodl zakázat zahalování na veřejnosti, mělo to spíše opačný efekt. Řada žen odmítala vycházet ven, neboť si přišly jako nahé. Pravidla odívání se mimochodem netýkají pouze žen, krátké kalhoty u mužů jsou nepřijatelné stejně jako nenošení šátku.
Na zakrývání dohlíží náboženská policie. Je ale otázkou, do jaké míry jsou tato konzervativní pravidla skutečně důsledkem náboženství a do jaké míry jsou dané tradicí maskulinní společnosti a potlačované sexuality. Novinář Břetislav Tureček ve své knize Světla a stíny islámu popisuje, jak mnohdy i z pohledu Západu ultraradikální islamističtí duchovní zastávají na místní poměry liberální stanoviska, když odmítají nejkonzervativnější pravidla tradičních kmenových struktur.
Na poměry muslimského světa patří postavení žen v Íránu k těm nejsilnějším. Burka se v Íránu téměř nevyskytuje, na rozdíl od některých prozápadních islámských zemí zde ženy běžně studují vysoké školy, řídí auto či kandidují v obecních a parlamentních volbách. Do čela ministerstva zdravotnictví dosadil ženu i prezident Mahmúd Ahmadínežád.
Demokracie pod dohledem
„Vím, že si o nás v Evropě myslíte, že jsme všichni teroristé. Ale Írán je demokratická země, máme tu třináct různých voleb, to je možná nejvíc na světě,“ řekl mi v Esfahánu profesor výtvarného umění Hosejn. Íránský politický systém je skutečně velmi komplikovaný, jeho demokratičnost je ale značně sporná.
Nejmocnější je nejvyšší duchovní vůdce (rahbar), volený doživotně tzv. shromážděním expertů. Nejvyšší vůdce kontroluje ozbrojené síly a dohlíží na média. Od smrti otce islámské revoluce ajatolláha Chomejního, jehož obraz je v Íránu vidět prakticky všude, je rahbarem ajatolláh Alí Chámeneí. Druhou nejdůležitější figurou v Íránu je prezident vzešlý z přímé volby, který sestavuje vládu. Ta ovšem podléhá schválení voleným parlamentem. Kamenem úrazu je fakt, že kandidáti na prezidenta i do shromáždění expertů nejdřív procházejí sítem Rady dohlížitelů. Tento orgán, jmenovaný z poloviny nejvyšším vůdcem a z poloviny hlavou justice, v praxi řadu „nevhodných“ kandidátů vyřazuje. Blokuje tak jakoukoli radikální změnu politického směřování.
Tvrzení některých západních komentátorů, podle něhož je výsledkem celého složitého systému to, že o všem beztak rozhoduje nejvyšší vůdce, je ale přesto poněkud přitažené za vlasy. To ostatně ukázaly i poslední prezidentské volby v červnu tohoto roku. Žádná idyla ve vztahu mezi nejvyšším vůdcem a prezidentem nepanovala ani v minulosti.
Když při posledních prezidentských volbách v roce 2009 podruhé kandidoval Mahmúd Ahmadínežád, nacházel se Írán v hospodářských problémech. Prezidentova agresivní rétorika a trvání na jaderném programu navíc na zemi přivolaly mezinárodní sankce. Ahmadínežád ve volbách zvítězil, ale jeho protikandidát Músaví, podporovaný převážně obyvateli měst, označil volby za zmanipulované. Zda měl pravdu, je těžké spekulovat. Ahmadínežád se totiž těšil skutečně masové podpoře na venkově a v nižších vrstvách. Byl známý tím, že na rozdíl od většiny elitářských íránských politiků cestoval po celé zemi, nebál se chodit mezi „běžné občany“ a zavedl řadu sociálních programů pro ty nejchudší. Nedaleko Teheránu například zahájil masovou výstavbu státních bytů pro ty, kdo si bydlení v drahém hlavním městě nemohli dovolit.
Po zpochybněných volbách se proti němu ovšem zvedly masové protesty, které byly na Chámeneího příkaz v roce 2009 potlačeny. Do světa se dostaly informace o mučení odpůrců režimu a záběry, na nichž zdivočelé revoluční gardy shazovaly zadržené studenty ze střechy. Brutální zákroky, k nimž musel sáhnout, aby udržel režim, prý Chámeneí Ahmadínežádovi nikdy neodpustil. Hospodářské těžkosti se navíc v posledních letech prohloubily, rozhodnutí Evropy nekupovat v Íránu ropu způsobilo další velké problémy a inflace riálu dosáhla dosud netušených rozměrů. Na sklonku svého druhého volebního období tak Ahmadínežád čelil nevybíravé kritice z různých stran. „Všichni prezidenta kritizují, ale jeden člověk přece za všechno nemůže,“ bránil Ahmadínežáda například student angličtiny Mochtár, s kterým jsem mluvil v Esfahánu.
Příslib uvolnění
Navzdory očekávání Západu a zjevné nejistotě představitelů režimu však letos atmosféra před červnovými volbami nijak revoluční nebyla. Spolu s prezidentskými volbami se konaly i volby komunální a soudě podle počtu Íránců, kteří si vylepovali plakáty svých favoritů do oken aut nebo je vyvěšovali na své obchůdky, zde rozhodně nepanoval pocit, že volby nemohou nic změnit.
Když Rada dohlížitelů vyřadila z prezidentských kandidátů Ahmadínežádova kritika a bývalého prezidenta Rafsandžáního, vyvolalo to nesouhlas spíš mezi západními novináři. Je totiž otázkou, zda jeden z nejbohatších Íránců představoval alternativu. Tento zastánce ekonomického, ale nikoli politického liberalismu je totiž v Íránu známý spíš jako majitel obřích pistáciových plantáží, kvůli jejichž zavlažování neváhá odčerpávat tolik cennou vodu z řek a nechat po sobě pouze vyschlá koryta.
Překvapivé vítězství jediného reformního kandidáta Hasana Rúháního už v prvním kole voleb ukázalo, že ani vůle nejvyššího ajatolláha Chámeneího není neomezená. Absolvent glasgowské univerzity a bývalý jaderný vyjednavač není nadějí na žádnou převratnou změnu, ale příslibem postupného přerodu a uvolňování.
Navzdory problematické ekonomické situaci je totiž Írán v regionu stále významnou mocností. Jeho režim je bezpochyby autokratický, ale má přeci jen daleko k říši zla vykreslované v našich médiích. V řadě ohledů je mnohem demokratičtější a liberálnější než prozápadní státy jako Saudská Arábie či Jemen, jejichž šejkové s oblibou nakupují evropské fotbalové kluby a jsou hosty předních evropských politiků.
Autor je historik.
