Tony Curtis a Jack Lemmon hrají v převlekové komedii Billyho Wildera dva chicagské hudebníky na útěku, Joea a Jerryho, kteří musejí vzít nohy na ramena poté, co se stanou nežádoucími svědky gangsterského vyřizování účtů. Aby unikli jisté pomstě, přestrojí se za členky dívčí kapely mířící na Floridu, netušíce, jak výrazně do jejich životů zasáhne hlavní hvězda hudebního souboru, Sugar (Marilyn Monroe), naivní zpěvačka snící o životě s milionářem. Wilderovy komedie svou strukturou připomínají anekdoty: postavy, každá po svém, čelí nezvyklým situacím, které nekončí praktickým řešením, nýbrž pointou vtipu. Neznamená to, že by finále Wilderových filmů nebyla uspokojivá, jen v nich před postavami, které jsou ponechány v půli cesty, dostává přednost humor.
Krásná, ale naivní
V Někdo to rád horké, prvním hřebíku do rakve cenzurních nařízení, zvaných Haysův kodex, si v Polsku narozený režisér a scenárista nejvíce smlsnul na Sugar. Jako obdivovaný i zatracovaný sexuální symbol procházela Marilyn v době natáčení filmu osobní krizí. Pod dohledem bulváru se rozváděla s Arthurem Millerem a svou nespavost řešila hrstmi „medikamentů“. Role, kterou jí Wilder napsal na tělo, odráží hereččino tehdejší rozpoložení a zároveň reflektuje to, jak ji vnímala část veřejnosti – jako okrasnou schránku bez obsahu. Marilyn je ve filmu souzeno pít, vystavovat své vnady a neúspěšně hledat zaopatřeného manžela. Skrze dialogy ve scénáři opakovaně přiznává, že je hloupá, a do posledních minut, které jí rozhodně nepřinášejí katarzi, nám přitom nedává záminku věřit opaku. Ale ani Joe a Jerry nejsou zrovna příkladnými gentlemany. A to nikoli kvůli ženským šatům. To, co je po celý film pohání, je vypočítavá a sobecká záchrana vlastních životů, později obohacena touhou bez námahy přijít k bohatství. Jejich egocentrismus funguje jako magnet pro veškeré dějové linky.
Zběsilé tempo
Částečné obdivný, částečně výsměšný postoj filmu ke gangsterskému žánru nejlépe vystihuje slovo travestie. Kriminální rovina vyprávění je po úvodní likvidační scéně – inspirované reálným valentýnským masakrem – upozaděna ve prospěch převlekové komedie, aby do děje v poslední třetině filmu mohli opět vpadnout nic netušící gangsteři. Vedlejší krvavá zápletka nakonec slouží pouze jako akcelerátor komediálních výměn šatů a hlášek.
Jak bývá u Wildera zvykem, všechno je třeba vyřešit rychle. Ke stupňování tempa dochází navýšením počtu akčních scén, vystavěných stejně úsporně jako scény dialogové. I když dojde na akci, režisér si vystačí s jediným záběrem. Pohyb obstarávají postavy, pobíhající s bezchybným načasováním po scéně. Wilderova nestárnoucí klasika je v jádru cynickou komedií o mužské vypočítavosti a ženské naivitě. Výborně zahraná (Curtisovi s ženštějšími rysy sednou šaty lépe, Lemmon zase vítězí v afektovanosti projevu), napsaná i zrežírovaná, jen poněkud nemoderní – pojetím ženských postav coby sladkostí k nakousnutí (viz jejich jména jako Sugar nebo Sweet Sue) i přímočarostí vyprávění (herci a scénář nadevše). Proč ale zkoušet novoty v disciplíně, ve které bez mrknutí oka podáváte mistrovské výkony.
