Revoluční vlna roku 1989 se z východní Evropy převalila až do Číny. Zde ale demonstrace k osvobození nevedly, naopak. Na pekingském Náměstí nebeského klidu se odehrál masakr, o kterém se v Číně dodnes nesmí veřejně mluvit. Komunisté tu ve snaze zabránit revoluci zabili skoro tři tisíce lidí. Čínský spisovatel Liao I-wu v reakci na to napsal báseň Krveprolití, která mu doslova změnila život. V roce 1990 byl zatčen a odsouzen ke čtyřem letům vězení, ve kterém se kvůli nesnesitelnému mučení a psychické trýzni třikrát po- kusil o sebevraždu. Situace se příliš nezlepšila ani po jeho propuštění. Skrýval se, žebral, stala se z něj bezejmenná existence starající se jen o svůj suchý kout na spaní a trochu jídla. I-wu se tou dobou živil hraním po hospodách na čínskou flétnu a právě tady si začal všímat „spodiny“ , lidí, kteří se spolu s ním ocitli na dně. Od té doby po dalších deset let poslouchal a zapisoval jejich osudy s jedním cílem – zachytit příběhy bezpráví a vynést tak na světlo realitu života těch nejobyčejnějších Číňanů. Kniha Hovory se spodinou s podtitulem Dvacet pět příběhů z okraje čínské společnosti vyšla nedávno také v českém překladu.
Vždycky to tak bylo
Osudy lidí jsou vždy neoddělitelně spojeny s osudem země, ve které žijí. Nejinak tomu bylo i během posledního půlstoletí čínské historie, nesoucího signaturu hrůzovlády komunistic- kého režimu. Totalitní vláda tu programově zničila nejen intelektuální společnost, když v rámci programu osvobození země od „čtyř přežitků“, starého myšlení, kultury, obyčejů a návyků, byly páleny knihy a ničeny kulturní památky. Překotná industrializace na konci padesátých let navíc způsobila hladomor, při kterém zemřelo 30 milionů lidí. Na pozadí těchto dějinných událostí se vyjevují příběhy řadových obyvatel Číny – stoletého buddhistického mnicha, maskéra mrtvých, prostitutky, žebráka a lidí, kteří zápasí o holé životy, jejichž jedinou náplní je často pouze snaha vydělat si pár jüanů na misku rýže. Staré tradice, náboženská víra i morálka pomalu ustupují z jejich životů i paměti. A staří lidé jen nevěřícně přihlížejí, jak se jejich poklidné čtvrti mění v přehlídku bordelů a kasín. Zajímavé ovšem je, že lidé v Číně mají vzestupy a pády své země už nějak zažité a rozkvěty a upadání společ- nosti považují za přirozenou součástí dějin. „Chudáci mají vždycky ve vínku bydlet za městem, za každé dynastie, ať vládne jakýkoliv císař, vždycky to tak bylo,“ říká stařičká Luo v kapitole Vystěhovaná.
Beznadějné
I-wu vede rozhovory s obdivuhodnou empatií, nadhledem a mnohdy také s humorem, i když příběhy obsažené v knize jsou mnohdy spíše k pláči. Čtenář až žasne, kolik bezpráví může člověk v jednom životě zažít, kolik je toho schopen unést, a naopak jak dokonale vynalézaví dovedou být lidé v terorizování druhých. I když jsou příběhy velice emotivní, I-wu nechce, aby se staly součástí agitace proti režimu. Aktéry rozhovorů svými otázkami nenavádí ke kritizování situace v Číně. Chce pouze přinášet pravdivá svědectví a nechat je, aby vypovídali sami za sebe. Tento přístup vychází mimo jiné z autorova přesvědčení, že spisovatel svou prací nemůže přispět ke zlepšení situace. Obrovský kolos zkorumpované samovlády režimu s přehledem převálcuje každého, kdo by se o nějaké změny pokoušel. I-wu to zažil na vlastní kůži. Dnes žije v berlínském exilu.
Liao I-wu, Hovory se spodinou; Dvacet pět příběhů z okraje čínské společnosti. překlad Zuzana Li, Mladá fronta, 2013, 357 stran.
