Přehršel povodňového zpravodajství a jeho možná až příliš dramatická inscenace vyvolávaly dojem, že mediální branže právě našla lék na nadcházející okurkovou sezonu. Povodně ale vyvolaly také kromobyčejně zajímavé otázky, například tu, jestli by nebylo ve veřejném zájmu vyvlastnit soukromé pozemky. Mají protipovodňové zábrany dostat přednost před soukromým vlastnictvím?
Tato otázka, které se chopili tehdy úřadující ministr zemědělství i opoziční poslanci, vyvstala na pozadí někdy až těžko pochopitelných škod, které velká voda napáchala, nota bene v oblastech, které ji pamatují již z doby před jedenácti lety. Někde prý byl na vině úřední šiml, který si každý stavební zásah přál doložit řadou razítek, někde se ale stavěla hrázím do cesty ziskuchtivost vlastníků. Lovosická Lovochemie spadající pod Agrofert tak například vystavěla v posledních letech šest a půl kilometrů dlouhou hráz za tři čtvrtě miliardy korun, kvůli chybějícím sto padesáti metrům nacházejícím se na předraženém soukromém pozemku ale čelila v období kulminace akutní hrozbě zaplavením, před kterou ji uchránilo jen Povodí Labe, jež promptně dovezlo padesát tisíc tun zeminy. Operace to jistě nebyla „zisková“.
Vzhledem k politické situaci se nedá čekat, že by zákon o vyvlastňování prošel Sněmovnou ve zrychleném řízení, jak někteří předpokládali. Získaný čas ale můžeme využít k přemýšlení o tom, zda by jej nešlo rozšířit. Nejen kvůli spekulacím s pozemky, ale i kvůli spekulaci s budovami čelíme velkým materiálním škodám i tragickým osudům těch, kteří zůstávají na ulici. Modlu můžeme dále podemlít. Anebo čekat, až si proud najde svou cestu.
