„Lesy a divočina jsou nejdokonalejší vzdělávací systém na světě. Pokud bychom ztratili všechny univerzity, nestane se nic, pokud ztratíme divočinu, přijdeme o vše,“ říká Australan Bill Mollison, který si v padesátých letech 20. století jako dřevorubec uvědomil prostou věc: o stromy, keře, bylinky a vůbec vše živé v divoké přírodě se žádný zahradník nestará a ony přeci rostou, plodí, ba dokáží zatočit se svými škůdci. Položil si tedy otázku, zdali se člověk na svých polích a zahradách nelopotí jaksi zbytečně či dokonce ke své škodě.
CTRL + C
Mollison pověsil motorovou pilu na hřebík a jako vědecký asistent pozoroval způsoby, jakými příroda udržuje všechny organismy ve vzájemné harmonii. Uvědomil si, že základem této vlastnosti je její pestrost, myriády druhů ve zdánlivém chaosu, ve kterém ale každý hraje svou roli. Když přitom Mollison zjistil, že produktivita pralesů je přibližně stokrát vyšší než ta lidská na polích, usoudil, že kdybychom přírodní principy jen okopírovali, mohli bychom navrhnout umělé, téměř bezúdržbové ekosystémy, které by byly ekonomicky efektivnější a zároveň i ekologicky šetrnější než dosud známé způsoby hospodaření.
Mollison záhy přenesl teorii do praxe, když v sedmdesátých letech začal navrhovat první funkční „jedlé“ zahrady, a položil tak základy trvale udržitelného zemědělství – permakultury (od slov permanent agriculture). Permakultura, která od té doby žije svým vlastním životem, ale není jen metoda, jak bez potu v tváři vypěstovat biomrkev. Je to celostní ekologický přístup, z kterého těží všechny pozemské organismy.
Bill Mollison celý svůj život tvrdí, že současný intenzivní způsob produkce potravin je dlouhodobě neudržitelný a lidstvo bude muset brzy hledat nové cesty, aby vůbec přežilo.
K životu totiž potřebujeme minerální látky, které si naše tělo neumí vyrobit. Ty získáváme z vody a potravy, a to nejvíce z rostlin, rostliny je získávají z půdy a půda zase nejčastěji z jejich tlejících těl – co se půdě vzalo, zase se vrátí.
Tento uzavřený koloběh látek fungoval do té doby, než ho člověk začal narušovat svou zemědělskou činností. Její negativní vliv se ještě zesílil, když se zemědělství zintenzivnilo a jeho účel se namísto zajišťování potravy zúžil na pouhý zdroj zisku a odbytiště pro průmysl. A tak dnes pěstujeme nekonečné monokulturní lány geneticky upravených a patentovaných obilnin, vyšlechtěných do polovičních stébel, které snáze zpracuje kombajn naváděný pomocí GPS.
Posledně jmenovaná snaha minimalizovat náklady může přírodě sice lehce ulevit (úspory nafty, postřiky pouze na cílená místa), ty ostatní jsou ale buď na pováženou (riziko GMO potravin, koncentrace zisků v nadnárodních gigantech), nebo, jak uvidíme vzápětí, přírodě vysloveně škodí.
Půda je grunt
Jedním z největších problémů dnešního intenzivního zemědělství je poškozování půdy, samé základny potravinové pyramidy. Na vině je řada faktorů a jejich neblahých dopadů, bez kterých je však toto zemědělství nemyslitelné: podle zastánců permakultury ničí každoroční nešetrná orba těžkou mechanizací půdní organismy a způsobuje půdní erozi včetně zhutňování. Monokultury nevhodných odrůd zase půdu jednostranně zatěžují, a navíc nabízejí ideální podmínky k množení škůdců. Odpovědí na ně jsou pak pesticidy, herbicidy (a další „-cidy“), které půdu kontaminují chemikáliemi. Ta se tímto procesem stává stále více neživým substrátem a vyžaduje další zásahy, aby mohla plodit dál – každoročně rostoucí množství chemických hnojiv s vedlejším efektem zasolení. Půdě zkrátka vracíme něco jiného, než jsme si vzali.
A sklízíme, co jsme zaseli: téměř mrtvou půdu, kontaminovanou nerozložitelnými chemikáliemi, otrávenou podzemní vodu a kontaminované a nutričně chudé plodiny. Ty dnes podle těch pesimističtějších studií obsahují asi pětkrát méně pro tělo důležitých minerálů než před pouhými padesáti lety.
Dalším problémem intenzivního zemědělství (a nejspíš jediným pádným argumentem pro „neviditelnou ruku trhu“ k jeho přehodnocení) je jeho přílišná závislost na neobnovitelných zdrojích, jako jsou např. ložiska fosforu na výrobu hnojiv (podle odhadů dojdou za šedesát až devadesát let) a hlavně fosilní paliva. Už dnes přitom na celkovou produkci potravin (pěstování, balení, skladování, dopravu, reklamu a prodej) spotřebováváme násobně více energie, než je celková kalorická hodnota sklizně. Systém, fungující na úkor životního prostředí, jehož „neviditelné“ škody platí daňoví poplatníci, je očividně dočasný.
Bramboru nebo život
Vážit půdy jsme si přestali zřejmě ve chvíli, kdy jsme přestali být jejími vlastníky a hospodáři a jako nakupující v supermarketech nad souvislostmi raději moc nepřemýšlíme. Ti, co dnes na obřích plochách podnikají, zřejmě také ne – stále ještě pomíjejí fakt, že jedinou cestou je s přírodou spolupracovat, a ne proti ní bojovat. Její přirozené koloběhy přestřihli ve snaze ohnout je do vzrůstajících křivek. Naštěstí jsou ale i zemědělci, kteří chápou, že každý udržitelný systém je cyklický, a ne lineární. Těmi největšími fundamentalisty mezi nimi jsou patrně stoupenci permakultury, kteří tvrdí, že jedině ona umožní lidem přežít i v budoucnu.
Pedagožka na Katedře rostlinné výroby České zemědělské univerzity v Praze, Ing. Petra Kuchtová, Ph.D., ovšem považuje představu, že permakultura uživí za stávajícího politicko-ekonomického uspořádání všechny pozemšťany, spíš za utopii. „Nicméně současný stav je neudržitelný a nastupující změna a boje o zdroje budou bolestivé. Potom, možná, na některých ohraničených místech planety, bude přežívat několik málo skupin lidí hlavně díky permakultuře. Podobně jako domorodci na Nové Guinei, kteří pěstovali jen to, co bylo užitečné, dělili se o zdroje a omezovali svou populaci, aby odpovídala rozměrům jejich mikrosvěta,“ říká paní Kuchtová.
Budoucnost nepředpovíme. Zřejmé ale je, že živit stále více hladových krků současnými neudržitelnými metodami nepůjde navždy a živit jich právě tolik, na kolik stačí ty udržitelné, se neobejde bez revoluce. Doufejme, že její přívlastek bude co nejméně krvavý.
**
Bez práce jsou koláče
Rozhovor s Ing. Zuzanou Dynkovou, designérkou permakulturních zahrad.
Jaké mýty o permakultuře kolují?
Lidé si nejčastěji představí jednu velikou hromadu slámy, hnoje a bláta. Ale tak to není. I přírodní zahrada může být upravená a krásná a splňovat přesně tu funkci, kterou si od ní její majitel přeje.
Proč si lidé stále častěji zakládají přírodní zahrady?
Podle mé zkušenosti už jsou unavení z umělých systémů kolem sebe a chtějí opravdu zdravou a užitečnou zahradu. Zároveň v nich nacházejí logiku a smysluplnost.
Vůbec ne! Samozřejmě je dobré znát základní rostliny z našeho okolí, ale k tomu stačí i běžný atlas rostlin. Permakultura je spíše způsob života, než znalost tisíců druhů.
Teoreticky – jaký nejmenší pozemek stačí permakulturním zahrádkářům, aby měli zásobu jídla po celý rok?
Obecné pravidlo zní, že čtyřčlenné vegetariánské rodině ke kompletnímu uživení stačí jeden hektar.
Ano, určitě. Netvrdím, že všude poroste všechno, ale pro každý pozemek najdeme společenstvo rostlin a živočichů, které je pro něj nejlepší a které na něm bude prosperovat.
Často je slyšet, že se člověk o permakulturní zahradu v porovnání s tou klasickou nemusí starat...
O každou zahradu se musíte starat. Některé činnosti ale můžeme omezit či vynechat. Záleží jen na nás, co v zahradě děláme rádi a jak chceme, aby vypadala. Pokud nemáme rádi pletí, můžeme ho nahradit mulčováním. Nebo založíme polykulturní zeleninový záhon a plevel nedostane šanci. Květnatou louku na rozdíl od běžného trávníku posekáme 1–2krát do roka a tím ubydou další starosti.
Nejvíce práce je v permakulturní zahradě při jejím zakládání. Před výsadbou je často potřeba půdu zúrodnit, pak ji osázet, založit záhony, vybudovat jezírka a mulčovat ostošest. S každým dalším rokem ale práce ubývá, místo mulče rostou trvalky a námi vytvořená společenstva začínají fungovat sama. My naopak musíme začít sklízet úrodu. Čili nikdy nic není bez práce. Oproti klasické zahradě ale vyžaduje ta permakulturní asi tak polovinu času.
K čemu je dobrý plevel?
Plevel jsou většinou jednoleté rostliny se schopností rychle vyklíčit a vytvořit biomasu na volné půdě. V přírodě proto mají velký význam, protože kdykoliv se objeví z nějakých důvodů holé místo a hrozí, že déšť odplaví půdu i s jejími živinami, pak je tu všudypřítomný „plevel“, který zpevní půdu svými kořeny a zastíní ji listy, čímž zabrání vypařování vláhy. Funguje jako krevní destičky v našem těle – když si poraníme kůži, hned ji zacelí. Příroda to má geniálně vymyšlené!
Permakultura je i filosofie. Obohatila vás i jinak než při pěstování?
Ano, obohatila mě hodně. Když se nesoustředíme pouze na zahrady, permakulturní principy je možné aplikovat ve všech oblastech života. Moudrost přírody by měl znát každý bez ohledu na zaměstnání nebo náboženské přesvědčení.
(stránky Zuzany Dynkové: staroceskazahrada.cz)
Nemusí být člověk botanikem, když se chce věnovat permakultuře?
Může se člověk věnovat permakultuře na jakémkoli pozemku?
