Nový jazyk, nové možnosti?
Klient, zakázka, oboustranný podpis smlouvy, monitoring, evaluace, zhodnocení efektivity, cílová skupina... Ne, nejsme v bance ani nekupujeme výhodný telefonní tarif - listujeme slovníkem sociální práce. Zní to... tak nějak divně? Podle vzdělávacích osnov, většinové praxe a nově dokonce i podle zákona je to ale jediná možná cesta.
Nejde přitom o žádný místní „módní“ výstřelek. Jazyk ekonomie začal pronikat do sociální práce na Západě už během osmdesátých let. Proč je vpád manažerského newspeaku do světa lidského vztahu, utvářeného pochopením, empatií a hledáním cesty ke změně, tak úspěšný, kritici této praxe spekulují. Jednoduchým a rigidním pravidlům i plochému jazyku můžeme rozumět i jako snadné odpovědi na nejistotu a obavy, jež setkávání s lidmi, kterým se právě nedaří, přináší. Obecně se krom souběžného triumfu neoliberalismu v politice i ekonomii poukazuje na snahu sociální práce ospravedlnit se ve světě, kde se efektivita stává univerzálně platnou normou. A také na pokus přiblížit se slovníku finančních trhů v naději, že přehledná situace přinese s porozuměním také přízeň sponzorů a konec neustálého balancování na hraně přežití.
Navzdory tomu, že místo kýženého finančního tsunami dopadá i po letech ze ziskového sektoru na sociální práci jen jakási finanční rosa, bez některých ekonomických výrazů už si její praxi snad ani nejde představit. Tak třeba slovo „klient“, jež má navodit představu informovaného zákazníka, který si racionálně vybírá z produktů (služeb) a následně vstupuje s protistranou do obchodního vztahu. Co na tom, že moc je v reálné sociální práci alespoň zpočátku zákonitě rozdělena nerovnoměrně. Ať už vezmeme zoufalého člověka, který přišel o střechu nad hlavou a nezbývá mu než obrátit se na někoho, kdo mu dopomůže k novému bydlení, nebo sociální kurátory, kteří mohou prakticky libovolně vstupovat do intimní sféry svých klientů a vykonávat nad nimi státem posvěcený dohled, jde málokdy o setkání rovnocenných partnerů. Spíš než velebit informovaného „klienta“ by se tak daleko více hodilo oprášit původní a ne zrovna lichotivý význam toho slova: tedy svobody zbaveného chráněnce, který je podřízen svému patronovi.
Ne vrah, zavražděný je vinen
Kde je sociální práce, tam je i problém. A kde je problém, bývá sháňka po viníkovi. Jenže, co když viník postrádá tvář?
„Snažte se! Slevte ze svých nároků a hledejte dál. A hlavně to nevzdávejte.“ Podobná doporučení slýchávají od sociálních pracovníků třeba nezaměstnaní starší padesáti let. Jenže i když se snaží, slevují a nevzdávají, často se nic nemění. Zatímco zpytují své svědomí i možnosti, sociální pracovníci odříkávají svou mantru dalším. Jenže rady, které znějí při setkání s osobní tragédií zdánlivě neprůstřelně, ztrácí s novým a novým opakováním půdu pod nohama.
Přesto jsou diskuse nad tématy, jako je diskriminace při hledání zaměstnání, faktická nemožnost vymanit se z ghetta či nevybíravé mediální útoky politiků, převlečených za bojovníky proti chudobě, většinou tabu. Ať už proto, že jsou považovány za neužitečný balast, který umrtvuje chuť „klientů“ se svým potížím řádně postavit, nebo z bezradnosti v konfrontaci s hrozivým rozsahem problémů, které jednotlivce dalece přesahují. Pokud už se do temných a neproduktivních vod náhodou zabrousí, odbývají se variacemi na odpověď: „Já vím, ale s tímhle my dva nic neuděláme.“
Systematické opomíjení vlivu společenských podmínek na zoufalou situaci těch, s nimiž sociální pracovníci přicházejí do styku, bývá označováno jako obviňování oběti (blaming the victim). Vytlačení podstatné části příčin problému totiž nevede jen k trapnému tichu a pochybám o smyslu vlastní práce. Slepou skvrnu, která vyvstane tváří v tvář „nezměnitelným“ společenským poměrům, je také třeba vyplnit. A tak se sociální práce alespoň nepříliš úspěšně pokouší vytvarovat objekty své pomoci. Řekne, že je třeba se přizpůsobit. Nalézt práci, začít splácet dluhy, uzavřít důchodové pojištění a šetřit na horší časy. To, že jsou milionové dluhy běžným zaměstnáním nesplatitelné či že práci se zápisem v rejstříku trestů nenajdete, „nemá cenu řešit“. O to silnější pak jsou pocity méněcennosti, studu, osobního selhání a rezignace.
V regionech s vysokou nezaměstnaností, kde se chudí tísní v přeplněných ubytovnách s nulovými vyhlídkami, se pak ze sociální práce stává poněkud bizarní a vyprázdněná hra, která vede jen k rostoucímu odcizení. Frustrovaný sociální pracovník se pak časem může přistihnout, jak si před známými stěžuje: „Vždyť je vůbec nezajímá, co říkám. Oni chtějí jen novou plazmu, ale že jim dluhy rostou, to jim je jedno.“
Vykazuj či zemři!
Tabulky, výkazy, hodnocení. Kdo by je měl rád? Zavřít se v kanceláři a zasednout k počítači - na hodinu, dvě, pět... a zbytek zase zítra. Nářky nad bobtnajícími stohy papírů čekajícími na vyplnění jakoby už v sociální práci patřily k rutině. Nepříjemné, ale jaksi osudově dané. Chtěl si pomáhat? Nu dobrá, je ale třeba se ospravedlnit. Dokázat daňovým poplatníkům, že pracuješ dostatečně efektivně a že si „tví“ lidé pomoc zaslouží.
Vynakládání peněz na chudé a jinak znevýhodněné ztrácí s upevňováním postavení tržní logiky společenskou samozřejmost. Místo solidarity a sounáležitosti se na pořad dne dostává honba za efektivitou. A tak celé týmy sociálních pracovníků vymýšlí exaktní ukazatele, které by mohli sledovat, zaznamenávat a nakonec vykázat, aby zdůvodnili svou existenci. A sledovat a vykazovat se dá skutečně kde co - vznikají pak sáhodlouhé monitorovací zprávy, úhledné topografické mapy pohybu v terénu či detailní zápisy ze setkání s „klientem“ včetně jejich svérázných typologií. Nejistotu, zda se setkání neslo spíše v duchu zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, nebo aktivizační činnosti, či kam zaznamenat přesnou délku jeho trvání, hravě odstraní patřičné školení.
Ne že by na tom všem ve výsledku až tak záleželo. Mírně stísňující pocit, že administrativní prostná možná nestála až za polovinu celkového času stráveného v práci, většinou potvrdí každoroční zápas o granty, kde poctivě zpracované výkazy nepřinášejí žádnou komparativní výhodu. A pokud nakonec konkrétní „projekt“ opravdu uspěje, musí se i sociální pracovník přizpůsobit tvrdé realitě - s platem kolem jedenácti tisíc čistého za celý úvazek, který není v sociální oblasti nijak výjimečný, ví, že mu ani nic moc jiného nezbývá.
