Některých pozic se ženy dobíraly celá staletí a ještě dnes pro ně nejsou zcela samozřejmé: profesorka, ministryně, strojvůdkyně... Jsou to vesměs postavení, k nimž patří zodpovědnost za velkou skupinu lidí a vůči ní. To, že ve všech těchto pozicích dnes ženy běžně jsou, mělo by připomenout hlasům, které u nás volají po udržování tradic, že tyto se prostě udržet nedají. Jsou tady ovšem pozice, kde tradice nepramení ve společenském pořádku, ale v hlubinách lidské civilizace. Někdy se vynořují rozpoznány a náležitě pojmenovány, většinou ale ne, civilizace tyto prastaré obrazy zastírá a narušuje. V paměti lidstva je jedna ženská role, která vystavuje ženu do popředí veškeré pozornosti. Je to královna.
Postavy královen zachycují a vystavují všechny možné typy ženských bytostí. Známe tak královny mateřské i panenské, šílené i moudré, královny zbožné i hříšné, mučitelky i mučednice, královny porobené i královny dobyvatelky. A kolem nich se hemží spousta mužů, kteří rozehrávají své hry. Jsou o tom celé regály knih, kilometry filmů a stovky divadelních her. A především to vždy znovu ukazuje jedna prastará desková hra, která se z Indie rozšířila do celého světa a jejíž velmistři jsou stejně slavní jako největší umělci.
Královna musí vládnout národu, ať už si ten pojem vyložíme jakkoli. A protože moderní demokracie královnu z politického pole vystrčila na okraj a my máme roli královny zakotvenou v civilizačním vzorci, přesunuli jsme si ji do jiných oborů činnosti. Samozřejmě do těch, na které je vidět, do umění a sportu.
Královna přichází
K této úvaze mě inspirovala četba knihy a zhlédnutí filmu o Věře Čáslavské. Takovou královnu v šedesátých letech 20. století žádná jiná země neměla. Byla světově srozumitelným symbolem československého zázraku zvaného Pražské jaro prostě proto, že na svém vrcholu stála sama. Tak jako královna na trůně. Se svou korunou ze zlatých vlasů, krásnýma nohama, elegantními pohyby, nezdolnou vůlí a tváří, v níž je už v mládí vepsáno cosi jako ženský úděl.
Jako správná mytologická postava byla jakoby vybrána božským úradkem, zázračně nadaná a pečlivě vychovávaná ne k všednímu životu, ale pouze ke královskému poslání. K údělu královny patří i dvorská ceremonie – a co jiného jsou obřady předávání medailí a slavnostních nástupů na olympiádách, pohledy kamer na záchvěvy mimiky a těla, kdy každý detail dostává symbolický význam? Věra Čáslavská tohle zvládala dokonale, včetně decentního mimoslovního komentáře vůči hymně spoluvítězky ze země, která pár dní před olympiádou v Mexiku přepadla svými tanky Československo.
Pro nové vládce doma pak bylo bezpodmínečně nutné královnu zlomit. Kdyby nebyla královnou, přijala by nové podmínky. Královna ovšem nic takového udělat nemůže, osud jí to prostě nedovolí, ani kdyby měla zemřít na popravišti. Ze zářící královny, obdivované celým světem, se stává královna ponížená až na dno a uzavřená v malém prostoru banální existence, o jaké dosud nevěděla nic. A jako v klasickém dramatu se jí zhroutí soukromý život. Jestli je pro muže, který sám touží po královských poctách, těžké unést život vedle královny panující, pak je k neunesení život s královnou svrženou a poníženou. Nějaký zahradník by to možná dokázal, ne však muž, který královnu dobyl a pojal za manželku před zraky celého světa. Je to jako zakletí.
Královnino utrpení
Po mnoha letech přichází zázrak. Královna se opět objeví na Hradě a září, je stále krásná a vážená ve světě. Osud však všechno zamotá nejubožejší ze všech možných peripetií, hospodským konfliktem, při němž královnin bývalý manžel zemře a ten, kdo má za jeho smrt pykat, je jeho a královnin vlastní syn. Ponížená a znovu vyzdvižená královna se stane královnou šílenou a deset let ji nikdo nespatří. O její existenci a vině se šíří v lidu legendy a pomalu se na ni v nových poměrech zapomíná. Její nelidská síla, která dokázala přivážet zlato z celého světa, se pokusí zničit královnin rozum, když její nadpřirozeně zdatné tělo zničit nelze. Tato patetická slova mají jen zřetelně ukázat, jak hluboce je tento příběh zakořeněn v mýtu.
Prezident zasáhne, syna zachrání a královna se časem uzdraví. V jejích sedmdesáti letech o ní vyjde kniha a je natočen životopisný film. Jsou to pocty, jaké starým královnám náležejí, kniha i film (ten zejména) jsou decentní a nejtemnější stránky královniny bytosti a duše neukazují. Vůči královně se to nesluší a kromě toho už vytrpěla víc, než si člověk dovede představit. Není třeba ji znovu trhat na kusy před očima lidu.
Věra Čáslavská ovšem také symbolizuje, co se to stalo za poslední půlstoletí s celou naší zemí a světem (třeba s tím sportem, abych přešla do moderní terminologie). A na druhé straně oné mince – či medaile, chceme-li – jak s námi naše archetypy a mýty zůstávají.
Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.
