„Nota Bene, kúpte si Nota Bene!“ vyvolává vousatý hromotluk Anton, jehož širokou hruď zakrývá jen oranžová reflexní vesta. V rukou třímá slovenský street-paper, a pokud by jej nabízel někde na ulici, nikdo by se nedivil. Ale přímo u kavárničky v nákupním centru?
Představení právě začíná. Patrik Krebs v námořnickém tričku, principál slovenského Divadla bez domova, usedá na antikvární bicykl a za tónů melodie z rádia upevněného na řídítkách vykružuje na naleštěné podlaze bratislavského nákupního centra Eurovea ladné osmičky a kroužky. Za ním už je postavena vysoká židle-sloup, hlavní rekvizita bezmála cirkusového představení. Malá Wewe, přes svůj tělesný handicap nezastavitelná, udržuje na její spodní špricli ladnou holubičku. Další muž přichází na scénu na chůdách a k tomu žongluje. Ikonická Cecilka, také prodejkyně Nota Bene, znázorňuje pohádkové stvoření nejasného původu. A hromotluk Anton, nyní již vysvlečený do půli těla, vzpírá dřevěnou židli nad hlavu.
Uslyší zákazník v komorně uspěchané atmosféře předvánočního obchoďáku Cecilčino něžné Ach a Antonovo mužné Uaa!? Bude je chtít následovat, nebo snad dokonce napodobit? Je to celkem vzrušující představa. Festival Error jde ale mít v každém případě za zahájený.
Místo pod dohledem
S Uršulou Kovalyk, ženou v pozadí slovenského Divadla bez domova, se seznamujeme hned před Euroveou, v potemnělé atmosféře zimní Bratislavy, umocněné brízou od Dunaje. „Původně jsem byla sociální pracovnicí v Nota Bene,“ představuje se energická žena, kterou čeští čtenáři mohou znát také jako autorku sbírky povídek Obyčejný mrtvý otec (Maťa, 2006).
Při zástupech lidí, kterým se měla Uršula v Nota Bene věnovat, začala mít postupně pocit, že její úsilí ztrácí smysl. Tehdy už ale byla také supervizorkou v sociální oblasti a začala se jí osvědčovat technika, která napomáhá pojmenovat a „odehrávat“ vnitřní konflikty metodou jejich figurativního ztvárnění. Cesta k divadlu byla otevřená.
Nyní je ale Uršula jako opojená. „Normálně bychom to představení dali venku na ulici, ale teď jsem moc ráda, že se nám tam podařilo bezdomovce dostat. Ten kontrast mě fascinuje,“ obrací se čelem k nákupnímu centru. „Nenechali nás hrát tam, kde jsme chtěli, kde je nejvíc lidí, ale jinak nebyl problém. I pro ně je to ostatně dobrá reklama. A zadarmo.“
Sluší se uvést, že Eurovea není obyčejné nákupní centrum. Jde o obchodně-bytový komplex, nejnovější svého druhu v Bratislavě, který lemuje levý břeh Dunaje. Je přitom součástí širší zástavby, v níž se vyjímá také obří socha Štefánika, hledícího do dáli přes břehy veletoku nebo po letech dostavěné Slovenské národní divadlo, sousto pro milovníky slovenské postrevoluční architektury. Zástavba je otevřená další expanzi.
Pás budov odděluje od řeky veřejná promenáda, na níž se teď v zimě kromě pár chodců prohánějí jen pracovníci ostrahy na segwejích. Žádný prodejce Nota Bene nesmí za běžných okolností před Euroveou prodávat. Podle Uršuly narážela výstavba na opoziční hlasy veřejnosti. Nakonec prý ale převážila na Slovensku všudypřítomná „korupce“. „A nad vším bdí oni,“ poukazuje k blízkému věžáku, dokreslujícímu lokální panorama. Z jeho vršku září do bratislavské tmy dva neony: J&T a TV JOJ.
Jenom ti Maďaři
S Uršulou a její fenkou argentinského pinče Chavelou, pojmenovanou podle nedávno zesnulé mexické zpěvačky Chavely Vargas, se vydáváme vstříc dalším představením. Jen obejdeme staveniště, přeběhneme rušný Dostojevského rad a už jsme u dvou divadelních scén, které hostí festival Error.
Také zde je patrný „kontrast“, který Uršulu tolik zajímal v případě nákupního centra. Ve foyer, či spíš na chodbě prvního z divadel Štúdia 12 visí poutavá výstava k dějinám Divadla Stoka – kultovního porevolučního souboru kolem režiséra Blaha Uhlára, který před svým zánikem působil v budově odborů Dopravního podniku, právě na místě dnešního centra Eurovea. Před vchodem do druhého divadla Malá scéna STU je pak již vyvěšen plakát, na němž ředitel vysvětluje formou rozhovoru těžkou finanční situaci divadla a hrozí jeho blízkým zavřením.
Je ale otázka, nakolik je tento „kontrast“, jenž se také může jevit právě jako error, evidentní pouze Uršule, anebo jej sdílejí i další divadelníci. „Já jsem rád, když se s divadlem dostanu někam, kam běžně ne,“ říká Anton, který žije také u Dunaje, ale o dost dál na druhém břehu, v chatce v zahrádkářské kolonii. „Loni jsme takhle hráli u Radičové na úřadu vlády. Ale nějaký kontrast? To ne, my prostě zahrajem, sbalíme se a jdem,“ shrnuje lakonicky, teď již oblečený jako hlídač u sálu před dalším představením. V následujících dvou dnech se jich za jeho zády odehraje devět.
Ne všechna divadla jsou vyloženě bezdomovecká, i když téma domova se často dotýkají. Představení obou souborů, které přijely na mezinárodní festival z jihu Itálie, se zabývají migrací a vystupují v nich mladé dívky tak milé na pohled, že by leckdo nějaký ten „kontrast“ rád přehlédl. Aktuální téma migrace si pak bere za své i polský soubor hluchoněmých Teatr Grodzki, který mu však v představení Naše cesta snů vdechuje oproti hravým a romantizujícím „Italkám“ přeci jen zádumčivější aspekt.
Česko na Erroru zastupuje bezdomovecké divadlo DivaDno se surreálným představením Lajka, nazvaným podle známého psího bezdomovce z Moskvy. „Tři věci jsem spojil dohromady a není to dokončené,“ odmítá chválu autor hry a zároveň herec divadla Štefan, ačkoli je zřejmé, že „kontrast“ byl právě v tomto představení ztvárněn asi nejvýrazněji. Zejména když herci v policejních uniformách začali přelézat přední řady sedadel, aby v nich vypátrali ukryté kosmonauty-bezdomovce, nemohlo si být publikum jisté docela ničím.
I když by jednotlivá představení obstála před kritickými měřítky různě, na festivalu je nikdo nepoměřuje. „Jenom ti Maďaři. Pokaždé přijedou s hrou založenou na textu a nikdo jim nerozumí,“ povzdychne si pobaveně herec DivaDna Karel Lampa (rozhovor s ním viz NP 408). Hned nato si ale padá do náruče s bohémským Feczkem, šéfem budapešťského souboru, který jediný dokáže Karlovi konkurovat délkou vlasů i počtem prstenů na rukách. „Feczke je skvělý, mám pocit, že se známe dvacet let,“ říká Karel. Ostatně již v roce 2008 spolu za účasti dalších herců z Holandska, Česka, Slovenska a Maďarska nastudovali v Budapešti hru Vánoční koleda z pera Charlese Dickense – a právě v angličtině .
Ve všeobecně podpůrné atmosféře jsou pak na Erroru vřele přijati i nováčci z Finska, pro něž je šestý ročník festivalu jejich premiérovým. Ve hře Corporations, která se zabývá hledáním základů společenství, předvedou parodickou „saunovou“ scénu, při níž herci s finskou vlajkou za zády a za tónů Sibeliovy hudby máchají do tváře publiku pěstmi a skandují hrozivé „PERKELE!“ „Ve skupině jsme přemýšleli o nacionalismu, protože ve Finsku je to problém. Sílí populismus a protiimigrantské hnutí,“ vysvětluje režisér hry Riku Laakkonen pěknou češtinou, získanou při studiích na pražské DAMU. Pro ni by mu jeden odpustil i ono kolektivní „Óóómmm“, kterým se v závěru představení snaží rytmizovat publikum a zahnat ho do buddhistického kláštera. Jen když k tomu herci roznášejí chutný finský chléb, který spolu pečou a jedí ve stacionáři pro duševně nemocné v Tampere.
Poslední kontrast
„Já ta divadla vnímám jako divadla pozitivního sociálního gesta, cítím z nich snahu o integraci. Ale zde vidím o mnoho víc,“ říká teatroložka Naděžda Lindovská, která poctivě sedí a zapisuje si poznámky na každém z představení festivalu Error. „Zaujalo mě, že začínají tvořit ucelenější divadelní výpovědi. Sahají k rituálům, zajímavým metaforám, sem tam kladou dost podstatné otázky a moment zpovědi hendikepovaného jedince už pro ně není tak důležitý, jako spíš potřeba tvořit,“ shrnuje.
I za takové potvrzení kvality by festival možná zasloužil o něco větší návštěvnost, která byla plně uspokojivá jen v případě druhého představení domácího Divadla bez domova s názvem Kuca Paca....
...
Při čekání na noční rychlík do Prahy jsme se na bratislavském nádraží dali do řeči s pětadvacetiletým Romákem, Bohušem ze Žiliny. Vyrůstal v dětském domově a tři roky žije na ulici. Když uslyšel o Novém Prostoru, zabodl oči do nebe. „To je znamení. Vezměte mě s sebou, mám průkaz ZTP/P,“ zatoužil po cestě do země, kde je podle něj lepší ekonomická situace i chování strážců zákona. Mašiny syčely, rozhlas hlásil odjezd, chvíle se zdála být plodná. Odmítl jsem. To byl poslední „kontrast“ festivalu Error v Bratislavě.
