Můj pes rozpustile pobíhá kolem, honí veverky a ptáky. Stoletá alej, věž s hodinami. Sedávají na ní havrani, občas se vznesou. Takhle znám bohnickou léčebnu již léta. Podzim září barvami, zatímco léto zalívá tohle místo sluncem. Tisíce podob, tisíce barev, ale příběhy zůstávají. Rozbité duše, příběhy šílenství, alkohol špatný pán, zlomená srdce, imaginární přítel, hodní skřítkové, zlí démoni a smutek, který vyhrál. Procházím kolem jednotlivých oddělení, když pomalu mířím k farmě. Mají tam nového osla, lamy, koně. Pacienti sem docházejí na léčbu nebo jen tak trávit odpoledne. Tohle místo hladí mnohé duše nejen pestrou nabídkou terapií. Když jsem sem vzala kamarádku z Anglie, šokovaná se nestačila divit: To je neuvěřitelné, tady je tráva, zvířata a stromy, a oni žijí tady v těch malých stavbách? Psycholožka z britského hlavního města léčebny neznala. Jejími klienty jsou lidé ulice, psychicky příliš nemocní na to, aby se o sebe postarali. Navštěvuje je v nemocnicích, kde jsou hospitalizováni proti své vůli jen na chvíli, kdy se stali nebezpečnými.
Hospitalizace odvrací krizi, duši však neléčí. Má to prý jakousi logiku – šetří to peníze. Taková jedna londýnská nemocnice ve svých betonových zdech na deseti podlažích pohltí tisíce pacientů. Na terapii, trávu ani stromy není čas. Zadržet, vypustit, a pořád dokola. Téhle metodě se říká péče v komunitě a kdosi ji vymyslel pod taktovkou Margaret Thatcher. Když ji zaváděla, opírala se o ideu deinstitucionalizace, kterou dnes hlásá EU. A tak i u nás chtějí rušit léčebny. Prý jsou zastaralé. Neuvažuje se o zlepšení či modernizaci. Rovnou zrušit. Pacienty vypustit do společnosti. Do hlavy mi ale nejde, proč britští psychiatričtí pacienti brázdí ulice a proč odborníci v Británii dodnes nemohou Maggie zapomenout faktické a nenávratné zruinování systému dobře fungující ústavní péče.