Chaloupka v členité krajině s výhledem na lány prosperujícího družstva, příjemné probuzení zpěvným ptactvem okolo desáté hodiny dopolední, dvoukilometrová procházka polní cestou do nejbližší vesnice, návštěva místní čínské restaurace, v níž s potěšením zkonstatujeme, že i na této rovnoběžce všechna čínská jídla chutnají stejně, následná procházka lesem s nálezem přiměřeného množství hříbků, vykroucení dobře živeného českého klíštěte památeční verzatilkou v protisměru hodinových ručiček, příjemné odpoledne na verandě strávené s lehkou literaturou, samozřejmě odměřenou dle nálady a třídního zakotvení, tedy se Švejkem, Saturninem či Třemi muži ve člunu (pro pubescenty se státní maturitou dodávám: ne, opravdu nejde o gay porno), kolem sedmé smaženice z nalezených hříbků, kolem osmé zaplašení obav z nedostatečných mykologických znalostí cholagolem, večerní vychutnání některé z deseti klíčových Sovákových hlášek v Chalupářích, nu a pro sveřepě kolektivní bytosti, případně zastydlé trampy, je tu finální večerní opékání pokud možno neumělohmotných buřtů na ohýnku, živeném nejlépe klestím, jež natahala správně zmanipulovaná drobota, která si za to připsala bobříka, v horším případě vyžebrala kredit do mobilu. Takto strávená dovolená, ač dosud neschválená Bruselem, je nicméně s definitivní platností a neodvolatelně ideální, uvolňující a relaxační.
Ovšem z důvodů, jež se nebojím nazvat tajuplné, takto většina lidí dovolenou netráví. To by mě, jakožto ne zrovna lidumilovi, snad ani tak nevadilo, nebýt toho, že k této smutné většině patřím. Ano, i já padl do pasti osudu a cosi tajemně mocného mne donutilo, aby se dovolená pro mne změnila v čas bolesti, trýzně, stresu, zoufalství a vypětí, z něhož mne každoročně osvobodí až návrat do poklidného a standardizovaného pracovního procesu, kde mikrospánek u computeru, při němž prsty nepřestávají běhat po klávesnici – tato fascinující fakírská dovednost všech nemanuálně pracujících – nastolí opět rovnováhu v nervovém systému.
I letos tajuplná síla, konvenčněji nazývaná zákonná manželka (na nezákonnou milenku jsem se dosud nezmohl, jak mne upozornila zákonná manželka během jedné z velmi posilujících hádek v rámci čtrnáctihodinové cesty autem), dotlačila mne k sebeničivému rituálu zvanému „dovolená u moře“. Tajuplné síly už jsou takové. Mít možnost na smrtelné posteli říci zpovědnímu knězi, případně uklízečce v nemocnici, že „jsme někde byli“, je pro ně klíčový životní cíl, finální obzor, smysl všech smyslů. Je to přímo posvátno, a pro to se odjakživa musí trpět. Tajuplná síla z tajuplných důvodů, nejspíše v rámci procesu zvaného emancipace, však již netrpí sama, ale přenáší utrpení na sílu netajuplnou, zvanou konvenčněji zákonný manžel. A tak ptactvo, hříbky, Saturnina, cholagol, Sováka a karcinogenní buřty nahradil scénář o několik řádů rafinovanější: již u Berouna rafinovaně kolabující klimatizace v zákonně vlastněné škodovce, rafinovaná třicetikilometrová kolona v důsledku protestu jakýchsi neprosperujících družstevníků ozbrojených nadbytkem mrvy, hotel rafinovaně umístěný čtyři kilometry od pláže, rafinovaně rozlehlé autovrakoviště rozléhající se mezi hotelem a pláží, neideálně naladěný personál po nedostatečně rafinované poznámce o ustašovcích, rafinovaně zaříznuté plavky kolemjdoucí modelky, kvůli nimž mně zákonná manželka odepřela vše, čemu se dříve říkalo manželské povinnosti, rafinovaně depilovaný plavčík, s nímž si manželka dodnes esemeskuje, aniž bych jí mohl v odplatě odepřít něco, o co by stála, nikoli rafinovaný, ale můj zcela obligátní středomořský průjem, který mne tentokrát zastihl již třetího dne (to je rekord), ačkoli jsem letos vynechal všechny speciality šéfkuchaře Kostadinova, dvoutýdenní pokusy vysvětlit dalmátským automechanikům nuance klimatizační techniky, další nevhodná poznámka o ustašovcích, záhadné loupání kůže, ač mne slunce osvítilo jen ve výjimečných chvílích přebíhání mezi záchodem a autodílnou, nepočítám- li šestihodinovou anabázi na vrakovišti, přes něž jsem se jednoho dne pokusil zkrátit cestu, osmnáct rodinných hádek, z toho dvě přes telefon s tchýní, deset probdělých nocí kvůli dusnu a jódlujícím bavorákům, patnáct zabitých exemplářů záhadného hmyzu mně zcela neznámého podřádu a konečně neplánovaná a přiznejme i ne zcela dobrovolná bujará párty s fanoušky Hajduku Split, v jejíž vřavě naštěstí zanikla má třetí poznámka o ustašovcích, jež se ani nesnažila být rafinovaná. Čtrnáct hodin v příjemně vytopené škodovce při zpáteční cestě a výtvarný cit uspokojující prohlídka WC osmačtyřiceti benzínových pump při téže cestě, to již byla jen ona pověstná třešnička na dortu.
Už aby nás ta krize srazila opravdu na kolena, aby ani tajuplným silám nezbývalo nic než návrat k verzatilkám!
Příloha:
Pro pedanty, vlastence a kontrolory v penzi uvádím plný soupis deseti klíčových Sovákových hlášek v Chalupářích:
• Řízky – jen do mě!
• Já budu žít s vodníkem!
• To je hezký, dělat si legraci z husitů!
• To neslyšet na vlastní uši, neuvěřim!
• Já sem tady zasejpanej, já sem tady zhicovanej!
• To zábradlí by potřebovalo natřít – vono by vůbec potřebovalo přelakovat.
• Ital se podívá na ženu a zvážní.
• No co, znáte moje noce?
• Zabalte mi to, prosimvás, rychle mi to zabalte.
• ... a skočej mi na důchod.
