Příběh o Donu Juanovi patří do novověké křesťanské Evropy. Mýtus muže, který si vyřizuje účty s Bohem tak, že bezcitně svádí a pokořuje ženy, v předkřesťanské ani středověké tradici nenajdeme.
Literárně byl zpracován v 17. století a jeho prostorem je barokní Evropa, vydrancovaná třicetiletou válkou – Evropa po náboženských válkách, která se přiklání k rozumu. Je to také prostor, kde se pěstuje okázalost a kde vládnou absolutističtí vládci. Don Juan se cítí povýšen nad všechny a ženy jsou pro něj jen spotřební rekvizita v jeho suverénní hře života.
Neohrožený svůdník
Zopakujme si stručně děj tak, jak ho zpracoval Molière: Don Juan utíká před zhrzenou Elvírou, kterou unesl z kláštera a zakrátko opustil. Bratr doni Elvíry se vydal pomstít její čest. Don Juan vyslechne Elvíru lhostejně a vydá se na loďce po moři za novým dobrodružstvím, zastihne ho však bouře a nebýt rybáře Filipa, zahynul by i se svým sluhou Sganarelem. Juan se rybáři odvděčí za záchranu života tím, že mu svede nevěstu a ještě si paralelně dokáže zahrávat s její kamarádkou: tahle scéna je u Molièra okouzlující komické intermezzo. Podobně hravě vyřídí Don Juan i stížnost svého otce na synův zhýralý život, i oprávněné požadavky svého věřitele. Všichni se dovolávají ctnosti a křesťanské morálky, jíž ovšem Don Juan naprosto pohrdá. Molière to demonstruje na scéně, kdy Juan je ochoten dát peníz žebrákovi, ovšem pod podmínkou, že zakleje, že se bude rouhat proti Bohu, že odloží ctnost pro mrzký peníz. Don Juan neohroženě zasáhne proti loupežníkům, a zachrání tak život Elvířinu bratrovi, který ho ovšem přichází zabít: samozřejmě, že to v tu chvíli nedokáže a pomstu sestry odloží.
Don Juan se setká se zhrzenou Doňou Elvírou ještě jednou, když mu přijde říct, že odchází do kláštera a naposledy ho zapřísahá, ať lituje svých hříchů a změní život. Nic takového nemá Juan v úmyslu, nad doňou Elvírou se mu srdce nezachvěje. Přijde na místo, kde je pohřben muž, kterého kdysi zabil, Komtur. Juan ho pozve na večeři, Komtur se dostaví a pozvání opětuje. Jak to skončí, snad každý ví – Juan je kamennou rukou z podsvětí stažen do pekel.
Pokořená bez odporu
Pro herce všech dob a divadel je Don Juan mimořádný úkol. Jeho přitažlivost totiž netkví (pouze) v elegantním zjevu. Jeho kouzlo je v intelektu, výmluvnosti a také v bezohlednosti, jež se maskuje za nezávislost. Miroslav Donutil v inscenaci režiséra Jana Nebeského v Národním divadle ukazoval svým pojetím Dona Juana, že velký sex appeal má také moc, postavení a nadřazené jednání. V době nových sňatků představitelů našich dvou nejsilnějších politických stran odhalovala inscenace a její protagonista přitažlivou sílu vysoké politické pozice a nestoudnost, jež se nikde nezastaví. O žádné stažení do pekel také v tomto případě nešlo, Juan zmizel kdesi na luxusním mramorovém záchodě.
Ale jak je to v tomto příběhu se ženami? Zatímco Juan je velký hráč na jevišti své doby, pohrdající pravidly, ženy tu slouží jen jako obraz bezmoci a pokoření. Elvíra se nemstí jako antické hrdinky, nestaví se proti Juanovi jako středověké mučednice, jen trpí a zapřísahá a nakonec odchází pryč z tohoto světa, do klášterních zdí. Nereprezentuje rod, není matkou ani královnou, je ponížena na spotřební věc. Její zbožnost je směšná a prosby trapné.
Soutěž, v níž nelze vyhrát
Dnes už v nejvyšší politice České republiky nejsou ženy skoro žádné. Ty, jež tam byly, odrovnala sprostota Juanů typu Miloše Zemana, anebo se vyřídily samy tím, že přijaly styl juanovského jednání, jež se však v ženském těle vždy nakonec setká s karambolem – myslím teď třeba dámy z Věcí veřejných. Několik političek napadalo do postelí svých parlamentních kolegů, kde ztratily vlastní tvář i hlas a zůstaly v politice jen do počtu (ostatně většinou už v ní ani nejsou). Don Juan v sukních je nesmysl, zbytečná soutěž, v níž nelze vyhrát.
Don Juan je člověk, který necítí na světě žádný úkol. Jeho hlavním cílem je užít si a něco při tom zažít – dobrodružství, orgasmus, vítězství… Tyhle věci ale nejsou ničemu podřízeny – dobrodružství nesouvisí s poznáním, orgasmus s láskou, vítězství s pravdou. Don Juan není schopen soužití se ženou, ani o ně nestojí, jeho partnerem je sluha Sganarel. Zapamatujme si: sluha, osoba podřízená. V životě Dona Juana o nic nejde, jen o strach ze smrti, jež bydlí v prázdnotě života. Proti juanovskému principu užívání si a zážitku křesťanský novověk nestaví adekvátní ženský princip života bez předpony. Jistě, vytvořilo se mnoho konvencí, romantických pout a měšťanských ohledů, ale v podstatě je žena v západní civilizaci k mužově dispozici a ozdobě.
Život však souvisí s přírodou, ne s civilizačními konvencemi. A tak není divu, že v zemích evropského severu, kde je veřejná správa země svěřována ženám s naprostou samozřejmostí a o jejich schopnostech se tam nepochybuje, je se stejnou samozřejmostí chráněna příroda. A naopak, že v zemi jako naše, kde je ochrana přírody vysmívána, zpochybňována a podřizována zisku, jsou ženy stále v pozici doni Elvíry. Podívejte se někdy na naši předsedkyni sněmovny – to je ona.
Autorka je redaktorkou Českého rozhlasu Vltava.
