V poslední dekádě u nás folk nabírá druhý dech – jména jako Xavier Baumaxa, Xindl X, Radůza nebo Záviš se již nějaký ten pátek pravidelně objevují na programech klubů a festivalů, občas i v nějaké té televizní estrádě, a dokonce i v playlistech MP3 přehrávačů dnešních dospívajících lze najít přinejmenším „prdel“ od Jiřího Schmitzera, poněkud nečekaný Nohavicův czechtekový protestsong Už zase bijou děti či něco z velmi nevkusného neofolku národoveckého „osvícence“ Dana Landy. Kde se vlastně český folk vzal?
Tak do toho šlápni
Jeho kořeny sahají až do dvacátých až třicátých let minulého století mezi prvorepublikové trampy. Jejich skladby měly jednoduchý nápěv, hudebně navazovaly na kramářské písně, českou lidovku, písničkářství Jaroslava Hašlera či Voskovce a Wericha i tvorbu dělnických a obrozeneckých pěveckých spolků. Postupně se daly zaslechnout i vlivy nastupujícího blues a jazzu. Téměř výhradně se jednalo o zhudebnění tehdy módních příběhů z divokého Západu či oslavu přírody.
Období po druhé světové válce pak přineslo vlnu zájmu o písně, které tu hráli američtí vojáci. Americký vliv byl poté mimořádně důležitý v letech šedesátých, kdy vznikl tzv. moderní folk – žánr zpěvné písně, který vyrašil především v amatérských kruzích jako protiklad pop music, s důrazem na hudební jednoduchost, přímočarost a pregnantně formulovanou myšlenku. Folk se nevyhýbal politickým tématům, kytary patřily i k hnutí proti válce ve Vietnamu a kampani za jaderné odzbrojení.
Šedesátá léta byla pak důležitá i pro český folk – objevili se první tvůrci (Spirituál Kvintet, Skiffle Kontra, Wabi a Miki Ryvolové) a v roce 1964 přijela do Československa živoucí legenda amerického folku Pete Seeger. Po jeho vystoupení se začala objevovat další vlivná uskupení a tvůrci (Minnesengři, Jaroslav Hutka, Vladimír Veit) a roku 1967 zorganizovali v Ústí nad Labem „westernový dědek“ Jiří Šosvald a matador trampské scény Jaroslav Velinský alias „Kapitán Kid“ první ročník festivalu Porta. Původně šlo o soutěž interpretů country & western a trampské hudby, ale již od dalšího roku se vyhlašovala také kategorie autorská, ve které excelovali i folkoví muzikanti. Od roku 1969 již měl folk svou vlastní rubriku.
To nejsou bubáci
Mezitím ale jiná, nehudební událost na dlouhá desetiletí přepsala pravidla hry – povznášející Pražské jaro 1968 přijely potlačit armády vojsk Varšavské smlouvy. S okupací přišel do Československa definitivně i politický protestsong. Mezi nejvýznačnější písničkáře se téměř přes noc zařadil Karel Kryl – „český Bob Dylan“, který svou poetikou i břitkou satirou dokonale vystihl situaci. Jeho Bratříčku, zavírej vrátka nebo Veličenstvo Kat mrazí ještě dnes a Král a klaun nebo Píseň neznámého vojína jitří emoce nezávisle na letopočtu. V září 1969 Kryl emigroval do Německa a další jeho alba vycházela pouze v exilu.
Politika měla dopad i na Portu. Roku 1970 proběhl poslední ústecký ročník (který navíc vyhrála kapela Smokey Mountain Rangers z „kapitalistického“ Holandska), oficiální svolavatel Dům kultury pracujících dostal na příští rok zákaz, zakladatelé byli „odejiti“, oficiálním pořadatelem se stal Socialistický svaz mládeže a v následujících letech se Porta stěhovala po republice.
Ani politická situace ale nezabránila dalšímu tvůrčímu kvasu – přicházela další uskupení a autoři (Pacifik, Wabi Daněk), scénu obohacovaly vnější hudební vlivy a roku 1972 vzniklo sdružení folkových písničkářů s názvem Šafrán. Jeho členy byli Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Petr Lutka, Dagmar Voňková, Jan Burian, Jiří Dědeček a Zuzana Homolová. Šafrán vznikl na rozhraní mezi doznívajícím duchem květinových šedesátých let a postupným sbližováním některých představitelů žánru s opozicí a disentem. Hlavním organizátorem koncertů Šafránu byl Jiří Pallas, budoucí exilový hudební vydavatel, jedním z hlavních „tahounů“ a ideovým představitelem sdružení byl především Jaroslav Hutka, Merta vyčníval vynikající instrumentální zručností a příklonem k bluesové formě, Voňková folkově-soulovým výrazem a až beatovou energií, Třešňák byl charakteristický svou expresivní formou hraničící s undergroundem. Do vod folku se ponořil také jejich současník a rovněž undergroundový aktivista – evangelický duchovní Svatopluk Karásek.
Co je nejpevnější...?
Porta mezitím dál probíhala. Stěhovala se po různých městech – Karviné, Sokolově, Českém Krumlově, proběhla i slovenská předkola – a s většími či menšími úspěchy snášela ústrky úřadů. V roce 1973 například probíhalo finále country kategorie v Jablonci nad Nisou bez účasti publika, pouze před porotou, jelikož se stranické orgány bály, že by mohlo být obecenstvo infikováno hudbou v americkém stylu. V roce 1973 měl také v amfiteátru v Náměšti na Hané proběhnout tzv. 1. hanácký folk & country festival. V předprodeji se prodalo přes 20 000 vstupenek, ale festival byl tři týdny před konáním zakázán a asi 5 000 dorazivších bylo šikanováno a napadáno příslušníky SNB. Jako oficiální festivalovou hymnu tehdy Jaroslav Hutka složil slavnou píseň Krásný je vzduch, již na památku této události překřtil na Náměšť a která se od té doby stala tichou vzpomínkou na útlak pod stranickým dohledem.
Hutkova „opoziční kariéra“ pokračovala – v letech 1974–1975 se nedostavil na povinné přehrávky, kterými režim podmiňoval povolení k hudební produkci. Roku 1977 byl obviněn z nedovoleného podnikání a bylo mu znemožněno veřejně vystupovat. Téhož roku se zúčastnil i III. festivalu druhé kultury na Hrádečku Václava Havla u Trutnova a stal se, stejně jako Vlasta Třešňák, Vladimír Veit, Jiří Pallas a Svatopluk Karásek, signatářem Charty 77. To se o Šafrán začala zajímat i StB a snažila se ho zlikvidovat, ale ten se v podstatě rozpadl samovolně –Hutka s Pallasem odešli do exilu v roce 1978, Karásek v roce 1980, další důležitá postava folkového undergroundu Charlie Soukup v roce 1981. Třešňák ještě několik let působil v disidentském bytovém divadle Vlasty Chramostové a poté po brutálních výsleších StB v roce 1982 emigroval taktéž.
S nástrahami se potýkala i trampská scéna, která se stáhla do svých osad, především na řece Sázavě, ale dál pokračovala v produkci (Bizoni, Toronto). Přežívala též Porta, v jejímž rámci se velké množství kapel kvůli zásahům cenzury ani nekvalifikovalo do hlavní soutěže. Desátý ročník Porty se vrátil zpět do Ústí nad Labem, ale jednalo se pouze o okleštěnou variantu festivalu.
Tuhle písničku chtěl bych ti, lásko, dát
Polovině sedmdesátých let dominoval nový objev – kapela Brontosauři, která vznikla z trampského uskupení Toronto. Kombinovala muzikantskou zručnost členů Spirituál kvintetu s romantizujícími až kýčovitými motivy, které rezonovaly obzvlášť u dospívajícího publika a svojí apolitičností zároveň nepohoršovaly svazácké funkcionáře. Písně Brontosaurů se staly nesmrtelnými hity a tituly jako Valčíček, Růže z papíru nebo Hlídej lásku, skálo má dodnes vhání slzy do očí dvých posluchačů.
V polovině sedmdesátých let došlo také k návratu folklórní a lidové písně do moderního folku. Mimo Hutkovu dlouhohrající desku Stůj, břízo zelená vyšlo i album Petra Ulrycha Nikola Šuhaj loupežník. Souběžně s tím představil Milan Uhde muzikálový „eastern“ Balada pro banditu v hudebním zpracování Miloše Štědroně. Jednoduché harmonie a melodie jasně čerpaly z folkových kořenů a nejeden obraz evokoval atmosféru lesního divadla jako například na Portě.
Osmdesátá léta pak byla ve znamení plzeňských Port s novým organizačním týmem, jenž vnesl do festivalu čerstvý vítr. Vyrůstala také nová inspirativní generace folkařů, jakými byly např. soubory AG Flek, Hop Trop či Nezmaři i jejich výrazní představitelé jako Vlasta Redl, Jaroslav „Samson“ Lenk, Karel Plíhal, osamostatnivší se Slávek Janoušek či vždy zasněný Pavel „Žalman“ Lohonka. Pro folkové prostředí osmdesátých let byla typická kombinace jakéhosi mlčenlivého spiklenectví s (dokud bylo vše apolitické) tolerancí oficiálních kruhů. V roce 1985 dokonce vyšla v Pantonu gramodeska kompilující živá vystoupení přihlášených kapel, a to 24 hodin po nahrání (!). Koncem osmdesátých let se pak začala atmosféra mírně uvolňovat, kompilace vycházely každý rok a koncerty byly vysílány živě v rozhlase. Úspěchy začala sbírat další generace folkových a žánry křížících kapel: Fleret, Nerez, Kamelot.
Udavač z Těšína
Nejvýznačnější postavou osmdesátých let byl ostravský zpěvák Jaromír Nohavica. Na scénu „vtrhl“ oprášením klasického tématu – odporu k vojenské službě – se skladbou Když mě brali za vojáka. Přitáhl pozornost civilním projevem, naturalistickým popisem dějů, bezprostředností i odkazy na obecně známé literární vzory. V roce 1985 byl dokonce pozván na Portu, ale byl z ní následně vyhozen, aby snad nenarušil oficiální ceremoniál. Stal se z něho až folkový mučedník, dokonce se několikrát umístil v první desítce soutěže časopisu Mladý svět o Zlatého slavíka. V druhé polovině osmdesátých let se také prosadila generace humoristických písničkářů, navazujících na tradici „Hašlerek“ a kramářských písní, mezi nimiž nejvíce vynikli Pavel Dobeš, Pepa Nos, Jiří Dědeček nebo duo Paleček & Janík. Sametová revoluce znamenala změnu i na folkové scéně – značná část exilových autorů se vrátila, středoproudý folk pro adolescenty neodolal náporu hudebního importu ze Západu a vlny rozvířila debata o Nohavicově spolupráci s StB, jež byla ještě posílena Hutkovou skladbou Udavač z Těšína. Zájem o folk jako takový se začal omezovat pouze na nejnadšenější pamětníky a teprve posledních pár let přineslo nové impulzy s příchodem sarkastického alternativního folku, návratem k lidové písni i příchodem atmosférického neofolku. Ale o tom zas někdy příště...
Autor je spolupracovník redakce a DJ.
