Na reportáži televize Nova bylo podezřelé, že reportéři „byli u toho“. Obvykle totiž bývají u všeho možného, jen na vernisážích výstav nejsou vidět. Tentokrát ovšem zastihli umělce Ondřeje Brodyho, jak barvou potírá malého chlapce a tiskne ho k plátnům na zdi. Záběry z galerie proložili rozezlenou reakcí vládní zmocněnkyně pro lidská práva Moniky Šimůnkové a telefonátem znepokojené kožní lékařky. V přímém vstupu do studia si přisadil rovněž neokonzervativní umělec Milan Knížák. Ohlasy diváků na sebe nenechaly dlouho čekat. V anketě na serveru tn.cz se jich padesát procent vyslovilo pro trestní stíhání autora.
Na úkor dítěte?
„Pro dítě je to negativní, i když se mu to mohlo třeba i líbit a mělo z toho legraci. S dítětem, umělec, který se snaží jen zviditelnit na jeho úkor, zacházel jako s věcí. Bylo to na hraně zneužití,“ řekla o něco později Šimůnková agentuře ČTK a dodala, že případ rozebere na zasedání vládního výboru pro práva dítěte. Uměleckou akci tím posunula do roviny vážného problému s možnými následky pro umělce.
Jakkoli nemá být ochrana dětských práv zlehčována, slova vládní zmocněnkyně jsou jejich extrémním výkladem. Při jejich důsledném uplatňování by totiž nejspíše měly být přezkoumány například i filmy s dětskými herci.
Analogie s dětskými herci ostatně ukazuje dvojí metr nevědomě užívaný veřejností a „odborníky“ typu Šimůnkové při posuzování hranic zneužití v umění. Zatímco Brodyho sedmiletý statista během akce dostatečně neprojevoval vlastní osobnost, a tak byl pro Šimůnkovou „věcí“, dětští herci ve filmech mluví a jednají a nikoho ani nenapadne, že by byla nějak omezována jejich práva. Na tomto všeobecném přesvědčení nic nemění, že zde děti jednají podle scénáře a jsou řízeny filmovým štábem. U filmu etické dilema odpadá. Zdá se tedy, že co je v pořádku v jednom druhu umění, v druhém už není.
S čím zachází Brody
Výroky vládní zmocněnkyně jsou ale pouhou polovinou problému. Ondřej Brody, finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého, a jeho spolupracovník, finský umělec Kristofer Paetau, pravidelně zkoumají etické hranice v umění. Na výstavě Já za to nemůžu například představují dokumentaci akce, během níž Němcům pronajímali živého trpaslíka na zahrady. Zvýšená pozornost k etickým hranicím manipulace je proto u jejich práce na místě. Brody je ale umělec a s manipulací nakládá metaforicky. V akci Filip citoval slavné Antropometrie francouzského modernisty Yvese Kleina, který s obdobnou suverenitou nakládal s ženskými modely. Umělec se s Filipem a jeho rodiči delší dobu domlouval a akci jim vysvětloval. Spíše než ke zneužívání lidí se však mínil vyjádřit k procesu komodifikace, při kterém se z uměleckých gest stávají předměty tržní směny. Proto k vytvoření díla použil „živý štětec“ v osobě syna komerční (!) galeristky.
K marketingové strategii Dvorak Sec Contemporary patří usilovné pátrání po možném skandálu. Rozpoutat se ho podařilo například díly Romana Týce z lidského popela nebo inscenací protestů proti jeho uvěznění. A jelikož marketingu galerie slouží také symbióza s bulvárem, dostali se reportéři Novy včas i na Brodyho vernisáž. Co snad mělo ironicky poukázat na vztah mezi umělcem a prodejcem jeho děl, se přičiněním galeristky monstrózně naplnilo ve všelidovém soudu nad trýznitelem dětí. Dvořáková však nakonec může být spokojená. Pokud z toho pro ni popletená televizní divačka a vládní zmocněnkyně v jedné osobě nevyvodí žádné důsledky, bulvár jí opět dal, co chtěla. A krev na rukou má v očích lidu nadále umělec.
Ondřej Brody – Kristofer Paetau: Já za to nemůžu. Dvorak Sec Contemporary, Dlouhá 5, Praha 1 (www.dvoraksec.com). Výstava potrvá do 15. září.
