„Vybrat si život. Vybrat si práci. Vybrat si kariéru. Vybrat si rodinu. Vybrat si zasraně velkou televizi. Vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrický otvíráky na konzervy...“ Zatímco doznívá filmový prolog podkreslený hudbou Iggyho Popa, hlavní hrdinové prchají s kradeným zbožím před policií, která je jim jen těsně za patami. Legendární edinburská ulice, na jejímž konci čeká dopadeného Spuda vězení, zatímco Rentona, jenž se schová, další život s heroinem, se jmenuje Princess street. O dvacet let později jí místo party mladých lidí proudí davy místních i turistů z obchodu do obchodu.
Turistická atrakce?
Vydáme-li se po stopách ne zcela podařeného útěku filmových „hrdinů“, dostaneme se až na kraj edinburské čtvrti Leith. Syrové realitě devadesátých let, ve které se film odehrává, se přibližuje mnohem víc než obchodní Princess street. Ještě předtím, stále na trase útěku, ale narazíme na známou českou hospůdku pojmenovanou prozaicky Pivo. České nápisy na zdech a polština místních štamgastů napoví, jaké je asi složení současné imigrantské komunity v Edinburghu.
Přestože Irvine Welsh, autor knižní předlohy Trainspottingu, zasadil většinu děje právě do čtvrti Leith, ta už se ve filmu neobjeví. Paradoxně ani žádný z dalších edinburských exteriérů. Zbytek filmu byl totiž natočen v sousedním Glasgow. Nadšený obdivovatel Irvina Welshe Tim Bell (66) to vnímá jako urážku. Jeho koníčkem je tedy alespoň provádět turisty po důležitých místech příběhu, která se nacházejí právě ve čtvrti Leith.
Tim Bell tak chytře zaplnil díru na místním turistickém trhu tím, že nabídl alternativu k všudypřítomným kiltům, dudákům a populárním „duchařským“ prohlídkám v úzkých středověkých uličkách centra města. Právě lehce sterilní, turistický a „středostavovský“ charakter města v kontrastu s opravdu divokým a dělnickým Glasgow by mohl nejednoho příznivce filmu zarazit. Není se ale čemu divit, Edinburgh je ve Velké Británii druhou turisticky nejvíce navštěvovanou destinací.
Prohlídka Tima Bella ale připomene i odvrácenou stranu Edinburghu, jenž byl v osmdesátých letech označován za evropské „hlavní město AIDS“. Ve svém itineráři má několik hospod, vlakové nádraží (jak jinak), policejní stanici a byt Irvina Welshe. O autenticitě zážitku nenechá Tim Bell žádného ze svých „zákazníků“ na pochybách. Sám žije v Leithu přes dvacet let a tak takřka mimoděk vytahuje nejrůznější historky z rukávu. „Znal jsem jednoho chlápka, co bydlel nahoře nad Welshem. Kdysi mi říkal, že by ho hrozně zajímalo, co ten mladý kluk dělá po nocích, když slyší celou noc klepání psacího stroje. Později se ukázalo, že psal zrovna Trainspotting,“ vzpomíná Bell u bytu dnes již proslulého autora.
Od osmdesátých let, do kterých je děj filmu zasazen, se ale i lokality jako Leith výrazně změnily. Modernizace bytového fondu a celkové zlukrativnění pokročilo natolik, že některá místa z Edinburghu naprosto zmizela. Sázková kancelář, kde Mark lovil svou drogu v „nejne- chutnějším záchodě ve Skotsku“, byla zbourána již dávno. Stejně tak (aby uvolnily místo pro nové domy) byly zbořeny byty, v nichž umírá na AIDS jeden z hlavních představitelů Tommy. Místním komunitám, neziskovým organizacím a radnici se také částečně podařilo vypořádat se s nejhoršími projevy a dopady užívání heroinu. Neznamená to však, že by současný Edinburgh neměl své sociálně vyloučené a dělnické lokality.
Být „schemie“ – bydlet v Piltonu
Po pár zastávkách dvoupatrového autobusu (cestování tzv. double-deckerem, jehož vozy tvoří páteř edinburské veřejné dopravy, je samo o sobě turistickou atrakcí) končí centrum a začíná svět čtvrtí jako Muirhouse a Pilton. Rozdíl oproti turistickému centru je patrný hned na první pohled. Neopravované bytové jednotky a domky doplňuje výhled na menší sídliště, protkané početnými dohlížejícími kamerami. Dojem z neutěšeného okolí dokreslují odpadky rozfoukané po trávnících před bytovou zástavbou a estetický dojem tak výrazně nevylepší ani blízké moře.
„Hlavními problémy tady jsou dlouhodobá nezaměstnanost, špatná pracovní místa, kriminalita a antisociální chování. Hodně lidí tady má nižší vzdělání a dokonce gramotnost je tady menší než v ostatních částech města. Existuje tu taky mnoho zdravotních problémů, které souvisí se závislostmi na alkoholu a drogách, jež jsou spojeny s místním prostředím nerovností a chudoby,“ přibližuje situaci v Piltonu komunitní pracovník a aktivista Jonathan (24).
V podvečerních hodinách bývá v Piltonu rušno – v ulicích tráví volný čas spousta dětí a mladých lidí. Část z nich stojí za tím, co Jonathan popisuje jako protispolečenské chování. To, že být mladým člověkem v Piltonu není nic jednoduchého, naznačuje i přezdívka „Schemie“, kterou mají místní ve zbytku města. Označení, považované spíše za urážku, je odvozené od většinové bytové a panelákové zástavby těchto čtvrtí (angl. „Schemes“).
I v několika dalších knihách Irvina Welshe jsou „Schemies“ hlavními postavami. Sám moc dobře ví, o čem píše – vyrůstal totiž v Muirhouse. „Když jsi děcko z dělnický rodiny na sídlišti, tak jaký jsou alternativy? Moc jich není. Když se vydáš do částí Edinburghu, ve kterých žijí střední třídy, narazíš na kavárny, bary a lidi, co mají peníze a práci. Pak se vrátíš pár mil dolů ulicí nazpátek a jsi na sídlišti, kde není nic. Možná tam najdeš nějakej obchod, kde si můžeš koupit mlíko a rohlíky, možná najdeš místní sídlištní hospodu nebo sázkovou kancelář. Ale to je všechno – nic víc,“ popsal Welsh prostředí svého dětství v článku pro deník Guardian.
Právě takové prostředí a nevábné vyhlídky jsou jednou z hlavních příčin vysokého počtu drogově závislých. Ve stejném článku se Welsh vrací do osmdesátých let, do nichž je Trainspotting zasazen, a s ohledem na masivní nezaměstnanost v té době říká: „...vláda v podstatě tenkrát vytvářela poptávku.“ I když se situace kolem zneužívání drog od té doby razantně zlepšila, pořád hrozí návrat nové generace Trainspottingu (tak bývají označováni závislí na heroinu z osmdesátých a devadesátých let). O tom, že by byl v Piltonu problém s drogami vyřešený, ostatně pochybuje i Jonathan: „Materiální podmínky, které mohou vést k zneužívání drog, pořád existují a ve vyloučených oblastech jako Muirhouse a Pilton dokonce počty závislých v poslední době stoupají. Podle mě to má příčinu v současné ekonomické krizi.“
Místo rezignace sázení stromků
Muirhouse a Pilton ale není bohatý jen na nejrůznější problémy. Tato oblast Edinburghu je známá také silnou tradicí komunitního aktivismu, která sahá až do čtyřicátých let minulého století. Aktivismus místních se od začátku zaměřoval především na špatný stav bydlení a v centru jejich pozornosti zůstává dodnes. Jonathan nám například představuje skupinu, ve které se angažuje on – místní akční skupina nájemníků má za cíl kolektivně bránit základní práva nájemníků soukromých bytů.
I když se místní soustřeďují právě na bydlení, jejich aktivity byly vždy dost různorodé. Jednalo se třeba o drobné boje za vybudování dětských hřišť, kampaně za vysázení zeleně, protesty proti privatizaci vodovodů nebo zavírání škol. Zajímavé je i to, jak se do podoby jejich snažení promítaly širší politické události. V období „thatcherovských“ osmdesátých let měl komunitní aktivismus výraznější politický náboj a například v období velké hornické stávky místní pořádali solidární sbírky a shromáždění na podporu horníků. Ani nepopulární „daň z hlavy“ na počátku devadesátých let neunikla pozornosti obyvatel Piltonu a Muirhouse, když na protest proti ní pálili své daňové formuláře před lokálním obchodním centrem.
Je přitom zajímavé zjistit, že mnoho z těchto kampaní bylo úspěšných a dospělo ke zcela konkrétním výsledkům – získání peněz na opravy bytů, zastavení růstu nájmů nebo vybojování prostoru pro komunitní aktivity. Některé věci, které Pilton a Muirhouse trápí v současnosti, jako jsou nezaměstnanost a škrty v sociální sféře, se ze dne na den zastavit nepodaří. Místní se tedy pokoušejí alespoň o to, aby jejich okolí vypadlo co nejméně jako vystřižené ze scén Trainspottingu – a nabízelo třeba větší plochy zeleně. Jonathan nás také zve na jednu z akcí, kterou v Piltonu dělají. „O víkendu nám můžete přijít pomoct s vysazováním keřů. Pravidelně se takhle staráme o komunitně spravovaný park.“
Autor studuje sociologii na FSV UK.
