Minimálně dle úpornosti, s jakou se reklamní kreativci snaží nacpat kopací míč do každé druhé reklamy a dle toho, že zaměstnanci fast-foodů povinně oblékli silonové dresy (ergo ňadra dospívajícího personálu jsou konečně řádně obepnuta), jste jistě správně určili, že je zde zase jedno fotbalové mistrovství, na něž se náš tým jakýmsi tajuplným způsobem kvalifikoval.
Pro mnohé z nás z toho plyne řada povinností. Hostinští jsou povinni věřit, že jim Rosický a Čech vykompenzují vyšší DPH, což jim málokdo závidí.
Intelektuálně disponovaní spoluobčané jsou povinni otužit svou nervovou soustavu a připravit ji na zákeřné „hop, hop, hop“, jež se může nečekaně vynořit kdykoli a odkudkoli.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání musí vyhlásit pohotovost, neboť nelze vyloučit, že čeští reprezentanti budou cosi slavit a skandovat do kamery něco o pánském přirození a svých kriticích, neřkuli možná o přirození svých pánských kritiků – takže vyškolení specialisté musí být připraveni vypípávat improvizovaně a okamžitě v přímém přenosu.
Ale zdaleka nejtěžší povinnost, ba historický úkol, čeká na televizní moderátory. Oni musejí být připraveni na vše, tedy i na nejhorší. A tím nejhorším zdaleka není to, že na šampionát jel Kolář místo Štajnera. Moderátoři musejí být připraveni dokonce i na to, že bychom tu fotbalovou slávu vyhráli, a v takovém případě musejí mít bezpodmínečně připravenu onu proslulou „vítěznou frázi“.
To je přetěžký žánr s dlouhou tradicí. Když Emil Zátopek vyhrál tři olympijské medaile, zněla vítězná fráze ve filmovém týdeníku: „Major Zátopek splnil svůj závazek!“ No, tak na tu už se moc nenavazovalo.
Karol Polák se roku 1976 omezil na prosté a nepřekonatelné „gól, jsme majstry Európy vo fotbale!“ Jenže tím svým následníkům zavařil, neboť takto prostě už to příště nešlo. Bylo třeba zapnout mozkovny a tvořit.
V Naganu z mozkovny vyšlo „Přepište dějiny“, jak známo. Originality v tom bylo habaděj, želbohu dodnes se týmy akademiků přou o to, co to vlastně mělo znamenat. Leč cosi bytostně českého v tom imperativu bylo, to musí každý uznat.
Pak jsme také „otevírali zlatou bránu“. Potíž je, že v oné dětské říkačce, na niž se odkazovalo, se praví, že „kdo do ní vejde, tomu hlava sejde“, což bylo poněkud morbidní, a to aniž by kdokoli v tu chvíli cokoli tušil o úrovni ruských vnitrostátních aerolinek.
Bezpečnější jistě bylo „vítej zlatý hattricku“, leč méně soustředěné diváky to trochu znejistilo, neboť nebylo jasné, zda moderátor neoslovuje nějakou svou halucinaci.
Pavel Čapek při závěrečném špurtu Kateřiny Neumannové v Turíně 2006 sice také něco volal, bohužel mu nebylo vzhledem ke zjevnému srdečnímu kolapsu rozumět.
Je zřejmé, že je třeba se vyhnout podobným nedoladěnostem a mít připravenu vítěznou frázi opravdu nespornou a naléhavou.
Doporučuji vybrat ze tří následujících: a) Evropo, něco s tebou je vážně v nepořádku!
b) Fotbal nemá logiku!
c) Bože, my se toho Bílka nezbavíme!
