Tradiční hudební a divadelní událost se v areálu psychiatrické léčebny Bohnice koná pravidelně již od roku 1992. Z původní, spíše skromné divadelní přehlídky vyrostla v jeden z nevyhledávanějších festivalů v Praze, který každoročně přiláká tisíce lidí. V době svého vzniku si dala za cíl zprostředkovat zábavnou formou setkání světa zdravých se světem lidí s duševním onemocněním a ukázat prostor za zdí psychiatrických léčeben, bez stigmatu, které se k němu běžně váže. A ačkoliv je duševní onemocnění stále spojeno se spoustou předsudků, za posledních dvacet let se v tomto ohledu naštěstí mnoho změnilo – velkou zásluhu na tom jistě mají i Mezi ploty.
Na poslední větu jsem intenzivně myslela, když jsem si v neděli prorážela cestu do práce davy návštěvníků i stánků se vším možným. „Má to smysl,“ opakovala jsem si zarytě a snažila se ignorovat jeden reklamní poutač za druhým. V bohnickém areálu totiž pracuji a právě na víkend, kdy se festival konal, mi vyšla směna. Tolerance mě ale přešla s prvním kytarovým sólem. To už jsem byla v práci. Když se ke kytaře přidal zpěvák a rozdrnčela se nám hlukem okna, začaly mi rychle docházet i zbytky trpělivosti. Během chvíle jsem se přistihla, jak si představuji dráty vytrhané z elektřiny či náhlou průtrž mračen. Nic proti kytarám, nic proti hudbě ve městě – tu naopak vítám a nevadí mi většinou ani v noci. Konfrontace s celodenní hlasitou hudbou při práci s lidmi, kterým zrovna do zpěvu a tance není a kterým je ne vždy možné vysvětlit, co že se to kolem děje, byla ale nesnesitelná.
Pro festival Mezi ploty i všechny aktivity, jež se snaží pomoci lidem s duševním onemocněním, mám sympatie. Po letošní zkušenosti se však nemohu ubránit otázce, zda by své poslání (o kterém už ale třeba na webových stránkách festivalu nelze nalézt ani slovo) nemohl plnit i bez nejhlučnější hudební části na hlavním „hvězdném“ pódiu. V jeho blízkosti se totiž nachází několik pavilónů, včetně toho, kde se léčí lidé v akutním stádiu duševního onemocnění či třeba geriatričtí pacienti. Koneckonců rockový festival před motolskou nemocnicí by asi taky nikoho uspořádat nenapadlo. A to, že kulturní událost s podobnými cíli může proběhnout, aniž by to nemocné rušilo, dokazuje i každoroční festival Babí léto, který se v areálu léčebny koná pravidelně na podzim. Těžko se jinak ubránit dojmu, že v této podobě už se spíš než o boření bariér a setkání jedná o vpád a čistý zisk.
