NP č.398 > Téma číslaDýmající krajinyNicole Tomasek

Studie Evropské komise potvrzují, že takzvané „biošťávy“, tedy pohonné látky z energetických bylin, nejsou tak chudé na škodliviny, jak jsme se domnívali. Jejich pěstování kromě toho ohrožuje deštné pralesy a potravinové zásobování.

 

Zase tak rychle vývoj zřejmě nepokračuje. V sci- -fi trilogii Zpátky do budoucnosti, jejíž první díl byl natočen v roce 1985, pohání vědec Dr. Emmett Brown generátor svého stroje času, přestavěného sportovního vozu značky DeLorean, nejdříve plutoniem. Po návštěvě v roce 2015 už používá novější model generátoru, který přeměňuje běžné domácí smetí na energii. Tato myšlenka není vůbec scestná, na získávání energie z odpadu se pracuje již dlouho, a částečně se jí již využívá. Aby však mohla být uspokojena moderní potřeba mobility, je zatím mocně podporován především jeden předstupeň tohoto způsobu získávání energie – totiž takzvané „biošťávy“ získávané z energetických bylin.

 

Je tu nový favorit

Auta jezdí nově na „bioethanol“ nebo „biodiesel“, Lufthansa částečně létá na „biokerosin“, a dokonce americká armáda má ambiciózní „biošťavnaté“ cíle. Šetří to zlost při konfliktu o rozdělování zbytků zetlelých dinosaurů a údajně také emise oxidu uhličitého (CO2). Čím vyšší je cena naf ty, tím atraktivnější jsou alternativy k fosilním palivům. Z obav o „klima“ a „energetickou jistotu“ se čím dál víc investuje do pěstování a zpracování energetických bylin.

Jejich produkce je již několik let nejvíce rostoucí oblastí zemědělství. Jelikož agrární paliva vykazují údajně výhodné bilance CO2 – při jejich spalování uniká přeci jen CO2, který rostliny předtím ukládaly – subvencují mnohé průmyslové země, jako jsou USA nebo státy Evropské unie, jejich využití. Podle údajů Mezinárodní agentury pro energii obnášely subvence pro agrární palivo v roce 2010 celkem 22 miliard dolarů, což je oproti předchozímu roku nárůst o šest procent. V EU má podíl „bioštáv“, přidávaných do konvenční pohonné látky, stoupnout do roku 2020 o deset procent.

Organizace zabývající se životním prostředím a lidskými právy poukazují již dlouho na to, že používání agrárních paliv ohrožuje mimo jiné deštné pralesy, mokřady, zásobování vodou a vede ke zvyšování cen potravin. Vliv na cenu potravin je sporný, ve skutečnosti hraje významnou roli v růstu cen také spekulace s agrárními fondy. Jak ukázala například „tortillová krize“ v roce 2007 v Mexiku, zapříčiněná rostoucí poptávkou USA po ethanolu z kukuřice, může pěstování energetických plodin v konkurenci s pěstováním potravin přesto vyvolávat krize a při další expanzi tohoto odvětví tak bude činit jenom častěji. Je-li surovina stejná, zpravidla cílová cena rozhodne, zda bude využita jako potravina nebo pohonná hmota.

 

Když se kácí les

Nejnověji obavy kritiků a kritiček potvrdila a celou podporu „biošťávy“ zpochybnila dosud nezveřejněná studie, jejíž vypracování si zadala sama Evropská komise a o jejíchž výsledcích informoval německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung v polovině února. Nyní musí agrární palivo podle směrnic EU ušetřit 35 % oxidu uhličitého oproti svým fosilním ekvivalentům, od roku 2017 to má být padesát procent a o rok později šedesát. Ethanol získávaný z cukrové třtiny, cukrové řepy, kukuřice a pšenice má sice podle nejnovější studie stále ještě lepší bilanci CO2 než benzin. Jenže v Evropě tvoří tyto alkoholy pouze dvacet procent celkové spotřeby agrárního paliva, zatímco „biodiesel“ z rostlinných olejů má procent osmdesát. A u dieselu z řepky olejné, palmového oleje a sójy vypadá bilance špatně. Neboť ve finále musí být celý proces – od pěstování rostlin hnojením na bázi minerálních olejů přes energeticky a na vodu náročnou rafinaci a destilaci extraktů až po spalování pohonné látky – zahrnut do výpočtu emisí. Kritické je to zejména kvůli takzvaným nepřímým změnám využívání půdy, které nastávají, když se dosud zemědělské a pastvinové hospodářství přesouvá na základě pěstování energetických bylin na dosud hospodářsky nevyužívané plochy. A na pováženou je, když se kvůli tomu přímo nebo nepřímo kácejí deštné pralesy nebo vysoušejí mokřady, což zvyšuje emise CO2 enormně.

Podle evropské směrnice o obnovitelné energii musejí být změny ve využívání hospodářské plochy zohledněny při výpočtu emisí. Lobby za „biošťávy“ kritizuje výpočetní modely této studie, nicméně i předchozí studie došly k podobným výsledkům. Ve skutečnosti zatím neexistuje žádná uspokojivá metoda, která by dokázala následky změn ve využívání hospodářské plochy evidovat. I kdyby ale byly tyto změny jen malé, dosavadní celosvětová pěstitelská plocha nikdy nezvládne pokrýt cílenou poptávku po agrárních palivech, a to ani kdyby se využívalo více neobdělávané půdy. Také v Evropě platný zákaz využívání energetických rostlin, kvůli kterým byl například kácen prales, v praxi přiliš nepomáhá. Proti dobře organizovaným a těžce vyzbrojeným přisluhovačům agrárního byznysu toho hrstka úředníků brazilské policie pro životní prostředí zvládne v rozsáhlých amazonských oblastech jen málo a indonéští nebo malajští podnikatelé a politici se nevzdají výnosů z pěstování palmového oleje na chráněných oblastech deštného pralesa.

 

Za novými zítřky

Olejnaté plody jako jsou jatropha nebo mamona, potřebné pro výrobu biodieselu, mohou být v podstatě pěstovány na půdě, která se často již nehodí k výrobě potravinových plodin. Plochy vyčerpané mýcením požárem nebo extenzivním využívaním k chovu dobytka by mohly být znovu využívány a pěstování by bylo z ekologického hlediska uznatelné. Avšak také pracovní podmínky na brazilských, malajských, etiopských a jiných plantážích svědčí i přes částečně pozitivní bilance CO2 některých agrárních paliv proti další expanzi.

Prekarizované pracovnice a pracovníci jsou často zaměstnáváni jen na dobu sklizně, částečně dokonce ve vztazích připomínajících otroctví. K tomu jsou vystavováni zdravotním rizikům kvůli jedům používaným v zemědělství. Převládající forma výroby se totiž zakládá na monokulturách a velkopozemkovém vlastnictví, potlačuje malé rodinné podniky a vyostřuje eventuální konflikty o půdu. Na subvencích EU a USA vydělávají v první řadě velké koncerny. To vše platí ostatně téměř pro celý agrární sektor, nejen pro agrární paliva. Fosilní paliva se tímto však nestávají atraktivnějšími, i nadále existují nehody tankerů, znečištěné oblasti, zamořený vzduch a války o ropu.

Nakonec „biošťáva“ pomáhá hlavně průmyslovým zemím uchovat svůj mobilní a konzumní standart, místo aby jej strukturně měnily. Pít jednoduše šťávu z cukrové třtiny, aby se člověk posilněn pohyboval pěšky, na kole nebo v kočáře taženém koňmi, to by asi sotva bylo řešením. Zde se zdá energetické využití odpadu ještě jako nejmenší sci-fi, biomasa má totiž největší efekt při zásobování elektřinou. V této oblasti by mohl být rozvíjen výzkum, místo aby se podporovala agrární paliva s nebezpečnými vedlejšími účinky. Odpadová energie bohužel potřebuje pro svou „tržní způsobilost“ ještě pár let. A ani tato „zelená“ technologie nedokáže vyřešit ekologické a sociální problémy, dokud bude pro hospodářskou a společenskou organizaci určující jen akumulace kapitálu.

 

Článek vyšel v časopisu Jungle World 16/2012.

 


autor / Nicole Tomasek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA