„Proč se ta Merkelová ani jednou neusměje? Pořád se jenom mračí,“ dumá Dmitris Sokratis, když se na jednom z řeckých televizních kanálů mihne německá kancléřka. Pětatřicetiletý učitel umění na střední škole pozval mě, Markuse a Tima, dva mladé německé sociology, na pozdní oběd k rodičům. V strmých svazích jihozápadní části Athén zvané Pireus zachází slunce. Stůl se podlamuje pod tíhou pěti lahodných chodů, hladina moře je klidná – natolik, že vypadá v okně spíše jako tapeta. Jen velké lodi směřující do Istanbulu, na Rhodos či do Soluně víří vodu.
„Možná je Merkelová sexuálně frustrovaná,“ vytrhne nás ze zahledění Dmitrisův mladší bratr Panis. Jeho téměř pětašedesátiletý otec Afanas ale přesvědčeným hlasem opáčí: „To je blbost. Vždyť každým dnem vymrdává 11 miliónů Řeků.“ „Vidíte?“ obrací se k nám s úsměvem Dmitris. „Můj otec dosud neztratil typicky řecký humor. Ale mnoho Řeků už ano. Občas si říkám, zda jsem pořád ještě v Řecku. Lidé už se tolik nesmějí, vypadají teď spíše jako ti Němci, nebo ještě lépe Skandinávci. Skandinávci s platem Pakistánců.“
Pomalu se stmívá a nás čeká půlhodinová cesta autobusem do centra. Jsme přejezení k prasknutí. Něco tak výtečného jsme dlouho nejedli. „Jen to doma neříkejte, nebo nám seberou ještě více,“ směje se Afanas a na rozloučenou nám sype do hrsti falešná eura: „To jsou jediná, která nám zbyla – čokoládová. Doma vyřiďte, že dluhy platíme tímto...“
Líní Řeci, prodávejte!
Koncem roku 2009 začaly Řeckem zmítat ekonomické problémy. Světová hospodářská krize si podala ruku se státem mlžícím kolem množství peněz ve státní kase a výsledkem je vytrvalá pachuť hrozby státního bankrotu. Jelikož Řecko je součástí eurozóny, vložili se do hry mezinárodní věřitelé – Evropská unie, Evropská centrální banka sídlem ve Frankfurtu a Mezinárodní měnový fond. Takzvané „zachranné finanční balíčky“ jsou podmiňovány drastickými škrty a restrukturalizací státní sféry. Jedním z hlavních věřitelů Řecka se stalo Německo, nejsilnější ekonomika Evropy. Vyjednávání o cestě z krize tak vedlo k utvoření velmi intenzivního až intimního vztahu mezi oběma zeměmi. Vyvstávají v něm nejen stereotypní představy o tom druhém, ale také o rozložení moci v Evropě.
Německá mainstreamová média vytahovala v počátcích krize z rukávu jeden stereotyp za druhým – jako svého času Václav Klaus. Líní pijáci ouza a neproduktivní flákači, kterým stát platí úplně všechno a posílá je do důchodu velmi brzy. To je obraz, který by měl německé pracující, jimž za posledních deset let i přes rostoucí ekonomiku klesly reálné mzdy, řádně navnadit.
A tak jím byli pravidelně krmeni. V aroganci zašel nejdále hlavní německý bulvár Bild, který na konci října 2010 otiskl článek s názvem Prodejte své ostrovy, vy Řekové na mizině... stejně tak Akropoli! Článek se odkazoval mj. na finančního experta Franka Schäfflera z liberální strany FDP, který se nechal slyšet, že řecká vláda musí učinit radikální kroky v rozprodeji svého majetku. A že to se má týkat kromě dalšího i neosídlených ostrovů.
Bild poté v rámci motta Vy dostanete prachy, my Korfu oznámil Řekům, že z celkových 3054 ostrovů jich je obydlených jen necelých devadesát a že pokud lze jeden z nich pořídit za 45 miliónů eur (Bild odkazoval na firmu Vladi Private Islands z Hamburgu), mají si Řekové spočítat, kolik by to přineslo do státní kasy. Když pak přijel reportér deníku Bild do Řecka a rozdával místním na ulici drachmy (řeckou měnu před vstupem do eurozóny), vyvolal tím mezi Řeky velmi negativní reakce. Řecká strana zareagovala žalobou a v průběhu tří let krize jich na německé média podala hned několik.
„Většina Němců znala před krizí Řecko pouze jako lukrativní turistickou destinaci. Jezdívali si tam ‚prožít svůj mýtus‘, jak se často říká v cestovkách, které nabízejí zájezdy do Řecka,“ říká Markus, německý sociolog, když sedíme večer u Akropole a sledujeme noční Athény. „I proto hraje Bild na notu ostrovů,“ přidává se kriticky Tim a pokračuje: „Jakoby se Němci báli, že Řecko nebude mít dost peněz na péči o své památky, a Němci tak nebudou mít kam jezdit na prázdninové fotky.“
Když se bulvární Bild dostal po svých výkonech pod „palbu“ kritiky z Řecka, velmi se divil a několik dalších dnů psal o tom, jak jsou Řekové nevděční, když jim chtějí Němci pomoci. Jakoby tím předznamenal druhý silný element v německých masmédiích při vykreslování krize v Řecku a německo-řeckých vztazích – totiž dělení na hodné Němce a zlé, nevděčné Řeky. Stranou přitom zůstávají silné ekonomické zájmy Německa v Řecku, zahrnující zájmy německých bank i obchod se zbraněmi. Rozhodující se naproti tomu zdá být moralizující výklad vztahu: altruističtí Němci pomáhají druhým v nouzi, vymýšlí pro ně schůdná řešení, půjčují jim peníze. To oni jsou ve skutečnosti hrdiny, kteří drží nad vodou euro i Evropskou unii. A jaké se jim za jejich nezištnost dostává reakce?
Čtvrtá říše dobývá Evropu
Když se člověk prochází centrem Athén, narazí každých sto metrů na kiosek s novinami. Přestože s Timem a Marcusem řecky nerozumíme, snažíme se co nejvíc vyčíst z obrázků. „Na přední straně snad všech novin je fotka Merkelové,“ všímá si Tim a snaží se nahlas domýšlet, co o ní asi tak píšou. Tok jeho myšlenek přeruší zděšený Marcus: „Dívejte! Tady je Merkelová v nacistické uniformě!“ Nahrneme se nad fotku jako supi nad mršinu a nevěříme svým očím. „Já tušil, že krize tady bude vykreslována jinak než v Německu. Ale že až takhle? Nemám slov,“ řekne polohlasem Tim a odmlčí se.
Protiněmecké nálady se začaly šířit Řeckem spolu s tím, jak se k místním lidem dostávaly zprávy o tom, jak se o nich mluví v Německu. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Hněv z krizové situace se obrátil proti Německu, hlavnímu architektovi politiky záchranných balíčků a utahování opasků v Řecku. Spolu s tím se vynořily další mýty. Objevily se reminiscence na okupaci Řecka nacistickým Německem před pětašedesáti lety a začalo se mluvit o druhé okupaci. Evropskou unii někteří komentátoři vykreslili jako Čtvrtou říši Německa.
Na demonstracích proti škrtům se začaly objevovat německé vlajky, které protestující rituálně upalovali, nebo performance, během kterých herci převlečení za Hitlera a další postavy nacistického Německa znázorňovali znásilnění ženy představující Řecko. Banka Řecka se pro mnohé stala Bankou Berlína, objevily se výzvy k bojkotu zboží z Německa.
Slavný řecký karikaturista Stathis Stavropoulos připravil pro deník Eleftherotypia sérii karikatur, ve kterých přirovnal současný stav k Osvětimi, německé politiky k nacistům a řecké politiky k loutkám, a přitom hovořil mj. o konečném řešení otázky řecké chudiny. Jeho karikatury vyvolaly zájem u zahraničních médií. Když byl vyzván agenturou Reuters, britskou BBC či německým časopisem Spiegel, aby své obrazy okomentoval, prohlásil: „Užil jsem německé uniformy symbolicky. Ukazují, že to, co Německo nezvládlo zbraněmi za druhé světové války, se nyní snaží dokončit ekonomickými prostředky.“
Do veřejné debaty v Řecku se dostala i otázka nesplacených kompenzací za barbarství z nacistických časů. Přestože Německo v šedesátých letech vyplatilo Řecku 67 miliónů dolarů, pro některé řecké novináře a politiky je to málo. „Co například zlato ukradené z řecké centrální banky?“ ptají se.
Dopady války
Protiněmecké nálady v Řecku daly dokonce vzniknout novým politickýcm stranám, z nichž největší se jmenuje Nezávislí Řekové. Když strana v březnu tohoto roku vznikla z odpadlíků konzervativní Nové demokracie, tipovali ji odborníci na 3–5% hlasů ve volbách. Její vůdce Panos Kammenos hovořil o mezinárodním spiknutí, užíval rétoriku národního probuzení a povstání a volal přitom po válečných reparacích, které Německo Řecku dluží. „Porazili jsme je ve válce. Porazíme je znovu ve čtvrté říši, kterou se snaží zavést,“ hřímal.
Strana byla založena ve vesnici Distomo, která je nechvalně známá coby místo, kde jednotky SS povraždily v létě roku 1944 na dvě stovky místních obyvatel. Protiněmecký sentiment pak přinesl své ovoce. V květnových volbách se Nezávislí Řekové stali čtvrtou nejsilnější stranou, kterou volilo přes 10 % obyvatel, a zajistili si 33 křesel v parlamentu.
Řekové tak získali zvolený politický subjekt, skrze nějž mohou ventilovat pachuť vůči Německu, a německý bulvár Bild zase námět na reportáž. Ostatně si to může dovolit, protože eso se skrývá v německém rukávu. Milióny turistů míří každoročně do Řecka a v současné krizi je jich potřeba více než kdy jindy.
Autor je doktorand sociální antropologie na FHS UK.
