Ať se ve chvíli, kdy oko čtenáře těká po těchto řádcích, děje venku cokoli, podle kalendáře je jaro. Kde co v přírodě roste, nasazuje pupeny, nedočkavě se chvěje a počítá vteřiny před vypuštěním květů. Flora, fauna, ba i lidstvo samo by se jen měnilo, množilo a vůbec rozrůstalo, pohybovalo a zmítalo. Kdo neplodí či nerodí, může do světa expandovat alespoň v rámci krátkodobých výprav a pozorovat vše z první ruky.
Kde, kdo a jak
Krátký a zcela nereprezentativní výzkum v okolí ukázal, že výletům se věnují vlastně všichni. Co se liší, je délka, meta, smysl, použité přibližovací prostředky či společnost, v níž tato aktivita probíhá. Výletem může být cesta do ZOO a oběd u babičky. Sto kilometrů na bicyklu a následné kóma v seníku před stejně dlouhou cestou zpět. Tichounké pozorování ptactva, při němž ošusťákované osoby na několik hodin strnou v pozici „štronzo“. Hledání drobných pokladů v maximálně zabahněných lokalitách. Dlouhá cesta vlakem a následný nálet na kavárny, bazary a antikvariáty v dosud neznámém městě. Návštěva zbojníků, šermířů a markytánek hemžících se kdesi v luzích. Cesta do hor s běžkami, jejich úlevné odložení v lyžárně a třídenní spokojený spánek. Exkurze do čokoládovny a pivovaru, včetně ochutnávky. Odjezd v panoptikálních oděvech na vesnickou diskotéku a následný nezřízený kontakt s domorodci.
Zdá se, že na dynamiku i mety výletů má výrazný vliv zejména rodinný stav a osobnostní nastavení výletníků. Singleři, čerstvě zamilovaní a potomky obdaření se na svých poutích spíše nepotkají. Stejně jako se neprotnou cesty individualistů, milců kolektivních zážitků a vyhledavačů aktivit, které zvyšují adrenalin.
Jdu a jsem šťastnější
Pokud moderní společnosti něco rozhodně nechybí, jsou to odborníci na cokoli. Díky jejich nekonečné touze bádat, stanovovat hypotézy a vynášet závěry víme dost i o aktivitách natolik profánních, jako jsou výlety. Na co tedy přišli: courání po venku zlepšuje paměť a podporuje zapamatovávání. Při toulání přírodou není pozornost zatěžována tolik jako ve městě, mysl ponechaná sama sobě tedy má prostor a energii upevňovat paměťové stopy. Případně vytvářet nové myšlenky či se rozletět směry nečekanými. Výlet podnikající chodci také více či méně namáhají své tělo, a to na oplátku vyplavuje endorfiny a další prima látky. Výsledkem je, že návrat z procházky je často provázen úsměvem, pocitem štěstí, novými nápady či řešeními, která zůstávala dlouho skryta.
Vylepšenou verzí nedělních procházek či víkendových výletů jsou delší poutě. Jako by se lidé vraceli znovu k posvátnému významu cesty a putování. V evropském prostoru je nám k dispozici jedna ze známých a proslulých poutních tras – putování do španělského Santiago de Compostela neboli Svatojakubská cesta. I v současnosti má pro některé účastníky pro- cházení cesty jasně náboženský význam, ale další ji využívají proto, aby si „vyčistili hlavu“ a „urovnali myšlenky“. Podobně pro mnoho cestovatelů či turistů fungují pěší výlety v délce několika dnů nebo i týdnů.
K čemu jdeme? A od čeho?
Je tedy jasné, že procházky, výlety, túry a další přesuny mají na člověka kladný vliv. Co nás ale žene k tomu, abychom volné dny naplňovali takovou aktivitou? Nebylo by snad po pracovním vypětí na místě nechat tělo i mysl jen tak odpočívat, případně počkat, o co si samy řeknou? Jednu z možných odpovědí nabízí teorie psychologa rakouského původu, V. E. Frankla. Podle něj je jednou ze základních životních potřeb vůle ke smyslu. Člověku je tedy vlastní v životě a všech jeho situacích nacházet jedinečný smysl, který se může měnit, ale nikdy nemizí. Co se naopak ztratit může, je právě lidská schopnost řečený smysl objevovat. Pokud taková situace nastane, ocitne se jedinec v takzvaném existenciálním vakuu. Jedním z možných projevů existenciálního vakua je pak nedělní neuróza.
Podle Frankla moderní člověk věnuje většinu svého času rutinnímu zaměstnání a pracovním aktivitám, což mu umožňuje na vnitřní prázdnotu zapomínat. Ve dnech volna a klidu tuto možnost pseudozaplnění života ztrácí a dostává se do plného kontaktu s nicotou, absencí smyslu a úzkostí, kterou takový pocit vyvolává. Aby se strachu zbavil, snaží se svůj čas naplnit v podstatě jakoukoli aktivitou. Plánovat, zjišťovat, chodit, potkávat, dobíhat, organizovat a tak všeobecně se starat o zdárný průběh a šťastný konec výpravy. Je to celá řada aktivit, které mohou úzkost zapudit a dát nám dojem, že věci jsou pod kontrolou.
S teletem, paštikou a rosou na kolejích
Letmý pohled na víkendová vlaková či autobusová nádraží potvrzuje, že Češi se turistice věnují s nadšením. Vzniká také řada agentur, webových stránek a magazínů specializovaných právě na výletnictví. Má Čech–výletník nějaká specifika? A kam své cesty míří nejčastěji?
Podle průzkumu provedeného v roce 2009 se jedním z charakteristických rysů zdá být doma vyrobené a sebou přenášené občerstvení. Více než polovina rodin chystajících se na výlet plní chlebníky řízky, karbanátky a obloženými chleby, jak velí dlouholetá tradice. Motivací k takovému chování je nejčastěji snaha ušetřit a také obava, že cestou nebude k občerstvení příležitost. Zkoumání také ukázala, že Češi v poslední době čím dál více odvrhují cesty do zahraničí a věnují se na kratších i delších výletech poznávání krás vlasti. Raději se pohybují v terénu, šplhají na vyhlídky či klesají do údolí, než navštěvují kulturní či historické památky. Nedílnou součástí českého pobývání v přírodě je pak americkým Západem inspirované trampské hnutí. Zdá se, že v takové podobě a masovosti nemá ve světě obdoby. Kořeny českého trampingu sahají do počátku dvacátého století, kdy se přírodou začínali toulat zběhlí členové skautské organizace. Masovější rozšíření nastalo po vzniku samostatného Československa, kdy se trampové vydávali do okolí Vltavy a Sázavy, aby tu zakládali víkendové osady.
Ač milovníci volnosti a přirozených pořádků, i trampové dodržují ve svých aktivitách určitou strukturu. Každá založená osada má své specifické jméno, šerifa, vlajku a označení, které na rukávu košile nosí její obyvatelé. S trampováním je nedílně spojena také vlastní hudební produkce a sportovní dovádění v přírodním prostředí. Trampské hnutí se vyznačovalo a nadále vyznačuje výrazným odporem k jakékoli oficializaci a hierarchii. Logicky tedy bývá na vzestupu zejména v obdobích, kdy je společenské či politické klima sevřené. Z tohoto důvodu nebylo vhod totalitnímu režimu, ať už nacistickému či komunistickému. Pokusy o perzekuci a pronásledování ale vedly spíše k posílení pocitu sounáležitosti a spolubytí.
S počátkem jednadvacátého století dochází k utlumení aktivity trampského hnutí. Zdá se, že příčinou může být nárůst počtu dalších organizací a společností zaměřených na volnočasové přírodní aktivity. Nadále však osoby specifického odění, vybavené kytarou a kamarády, zůstávají koloritem víkendového provozu mnoha nádraží a silnic.
Jak vidno, způsobů, jak si užít výletnictví je nepřeberně, stačí si jen vybrat. A ať už si teorie říkají, co chtějí, vypadnout ven je prostě fajn.
