Tyto podmínky přivedly k myšlence využívat neobývané domy mnohem větší počet lidí než v jiných oblastech. Na jedné straně tady potkáme politicky zaměřené skupiny squatterů, kteří se snaží o tvorbu alternativy ke konzumnímu stylu života. Proti nim stojí v naprostém kontrastu podnikavci, kteří obsadí prázdnou nemovitost a nastěhují si do ní „své“ nájemníky a ty pak kasírují. Neobývané objekty jsou také útočištěm pro lidi bez domova, drogově závislé anebo ty, kteří v poslední době přišli o práci a prostě nemají na nájem. V neposlední řadě se pak nevyužívané domy a továrny stávají centrem zábavy. Levnější a svobodnější alternativou ve stále předraženější metropoli.
S dobou se mění i formy
Doba, kdy squatům dominovala jen syrová punková hudba, je dnes minulostí. Místo kapel, které sázely čtyřakordové válce, se na posluchače valí spíše elektronická muzika. Na jednu takovou párty mě pozval Lukáš N. – brněnský DJ, který v Londýně už druhým rokem pořádá squatterské mejdany pod názvem Secret House (Utajený dům).
Je čtvrtek večer a já nastupuji s Lukášem do jeho otřískané dodávky. Z jižního Londýna vyrážíme do centrální čtvrti Soho. Bohatá část velkoměsta nebývá cílem Lukášových plánů často. Po několika týdnech hledání tady ale našel prázdný dům, ve kterém by se mohla uspořádat párty podle jeho představ. Parkujeme na kraji rušné ulice hned naproti protestantskému kostelu. Lidé se sem už ale přes deset let modlit nechodí, jelikož církev nevyužívaný svatostánek prodala. V prostorách chrámu poté vznikl noční klub Mango. Namísto bohoslužeb tady probíhaly bouřlivé večírky londýnské smetánky. Mango bylo považováno za jeden z nejluxusnějších klubů v centru velkoměsta. Přes dva roky už ale zeje prázdnotou.
Obcházíme dům. V zadní části vylezeme po starém lešení k oknům v prvním patře. Několik z nich je rozbitých – ideální místo jak se nepozorovaně dostat dovnitř. Když seskočíme z okenní římsy na podlahu kostelního balkonu, je nám podle množství odpadků jasné, že tady občas někdo přespává. Cesta ke dveřím na hlavní ulici je ale volná. Ty se pak dají zevnitř poměrně jednoduše otevřít. Nikde není žádný alarm, takže zítra můžeme začít v klidu přivážet aparaturu.
Lukáš se k alternativnímu pojetí hudebních produkcí dostal už v Čechách a poté na Novém Zélandu, Izraeli a v Jižní Americe. V Londýně žije třetím rokem. Pracuje jako umělecký truhlář šedesát hodin týdně, platí nájem za studio, elektřinu i daně. Několikrát do roka ale sám nebo s dalšími lidmi obsadí prázdný dům: „Nechci jen chodit po klubech a konzumovat. Původně jsem se chtěl usadit doma, ale od roku 2005, kdy policie tvrdě zasáhla proti CzechTeku, se u nás nic zásadního neděje. Rozhodl jsem se pro Londýn. Je tady mnohem větší prostor v tomhle směru něco vytvářet. Postavil jsem si svoje bedny, dal se dohromady s pár dalšími nadšenci a začal s obsazováním domů. Někdy jen pouštíme muziku, jindy jsou součástí i výstavy výtvarníků,“ vysvětluje.
Páteční večer je ve znamení převozu aparatury a hlavně zapojení elektřiny. Světlo, které do bývalého kostela prochází okny v prvním patře, působí až mysticky. Prostory jsou fantastické i po akustické stránce. Lukáš prochází prázdným domem a rozvrhuje, kde se bude hrát a kam se postaví bar. Po provozovatelích Manga tady zbyly luxusní toalety se světly ovládanými na fotobuňku. Z elektrických hodin se ozve rána. „Čtyři sta ampér, tak to jsem ještě nezapojoval,“ směje se Lukáš a spolu s Japoncem Jačim začnou do již osvětleného prostoru přinášet z dodávky aparaturu. Mezitím dva dobrovolníci začínají stavět bar. Squatování v západní Evropě někdy přináší i další milá překvapení. Tady třeba plně fungující chladicí boxy na nápoje.
Squat s profesionální ochrankou
Náklady na podobnou akci se i přes absenci nájmu a účtů za elektřinu většinou vyšplhají ke dvěma tisícům liber. Kromě benzínu nebo nákladů spojených s propagací se musí zaplatit i ochranka. „Objednávám tři profesionály. Každý si bere patnáct liber na hodinu. To je prostě Londýn,“ usmívá se Lukáš a dodává: „Pro příchozí platí jen dvě omezení – žádné sklo a žádné zbraně. Proto ti borci u vchodu.“
V Londýně jsou v posledních letech podobné squatterské mejdany celkem běžné. Některé z nich navštíví i několik tisíc lidí. Po hodinách tance však bývají zmožení návštěvníci lákavým soustem kriminálních gangů. V listopadu na podobné party v Epingu byly desítky lidí okradeny a dva návštěvníci skončili v nemocnici s bodnými zraněními.
„Situace na londýnské scéně se za posledních deset let dramaticky změnila. Free parties jsou dnes často jen byznysem pro místní gangy. Na jedné po mně nedávno chtěli u vstupu dvaadvacet liber. To je mnohem víc než v normálním komerčním klubu, kde majitel musí ze všeho státu platit,“ popisoval mi současnou situaci v Londýně jeden z návštěvníků, když jsme si dali vychlazené pivo na baru.
Jak nezůstat na ulici
Vstupné do komerčního klubu v Soho stojí většinou mezi deseti až patnácti librami. Pokud návštěvník squatterské párty Secret House dorazí do desáté večerní, tak nemusí platit za vstup vůbec nic. Navíc si může přinést i vlastní alkohol, pokud není ve skleněné lahvi. Vstupné se vybírá až později – většinou osm liber. Pět pro ty, kteří se před akcí ozvou na email.
„Snažím se přetáhnout lidi z komerčního světa do toho squatterského a ukázat, že kromě násilí se tady člověk může chovat přirozeně. Chci, aby lidé přemýšleli o systému, ve kterém žijeme. Ukázat jim, že můžou byt volní, třeba v našem případě alespoň v zábavě. V Londýně tě při vstupu do normálního klubu prošacují, jako bys právě vstupoval do vězení. Neustále tě po klubu monitoruje někdo za kamerou. Ochranka za tebou klidně vleze i na toaletu. Navíc si za to ještě platíš vysoké vstupné. To není moje představa o pohodovém večeru,“ vypráví Lukáš, zatímco stojíme před klubem. Většinu času bude trávit právě tady. V případě, kdyby přijel majitel domu. V minulosti se prý ale vše vyřešilo dohodou. Secret House netrvá déle než dva dny a i to je asi důvod, proč se všechny předchozí akce konaly až do konce.
Lukáš ani jeho přátelé nepořádají hudební párty s vidinou zisku. Snaží se ale nastavit ceny vstupného a prodávaných nápojů tak, aby akce nebyla ztrátová. „Na moji první párty před dvěma lety přišlo jen osmdesát lidí a já byl tisíc liber v mínusu. V současnosti jsme ale v mírném převisu. Je to asi i tím, že squatujeme jednou za tři měsíce a pro zájemce jsme pořád atraktivní.“ Z každé akce se organizátoři snaží poslat alespoň část na podporu organizace Advisory Service for Squatters. Jsou to lidé, kteří nabízejí právní i praktické rady pro squattery a bezdomovce. „V době, kdy v Londýně spousta lidí nemá peníze na nájem a squatování je jednou z mála možností, jak nezůstat na ulici, považuji tuhle organizaci za velký přínos pro společnost. S jinými organizacemi nebo squattery už ale v kontaktu nejsem.“
Prostory bývalého Manga zaplnila pětistovka návštěvníků. Line up je pěkně nabitý a já po nějaké době odcházím. Druhý den dostávám zprávu od Lukáše, že čtyři jeho známí se rozhodli v domě zůstat a začít místo využívat pro další hudební produkce.
Sněmovna chystá změnu zákona
V současné době vyvolává otázka squattingu ve Velké Británii poměrně širokou diskusi. Sněmovna reprezentantů projednává návrh na kriminalizaci squattingu v rezidenčních budovách. Pokud návrh projde, bude každý squatter čelit pokutě 5000 liber nebo jednomu roku vězení. Squatování komerčních prostor, jakým jsou třeba opuštěné kluby nebo továrny, by ale mělo dál zůstat jen přestupkem.
V listopadu projednávání zákona předcházel vládní konzultační proces s veřejností. Z více než dvou tisíc odpovědí bylo jen deset od organizací nebo jedinců, jejichž majetek byl v minulosti zasquatován. Dalších pětadvacet bylo od zástupců veřejnosti, kteří jsou přesvědčeni, že squatteři poškozují společnost. Naopak 2126 odpovědí přišlo od jedinců a organizací, které považují kriminalizaci squattingu za něco, co rozhodně přinese víc škody než užitku. Nesouhlas se změnou zákona vyjádřily mimo jiné i dvě právnické asociace (The Law Society a Criminal Bar Association) a dokonce i představitelé metropolitní policie.
