Egypt vypadá v turistických katalozích nádherně. Můžete se potápět v moři, závodit na čtyřkolkách, cestovat lodí po Nilu a navštěvovat památky. Egyptské národní muzeum plné historických sbírek je jen pár desítek metrů od náměstí Tahrír…
V turistických katalozích ovšem chybí jiná tvář Egypta. Chybí fotografie slumů Káhiry i Alexandrie a dalších měst. Z autobusů nejsou vidět vesnice vyrostlé v poušti na smetištích megapolí. Průvodci nemluví o více než 40% negramotnosti a folklorní soubory nepředvádějí rituál ženské obřízky, který podstupuje více než 80 % žen. Prý zaručuje emocionální stabilitu v manželství... Chybí fotky lidí, které policie umlátila a pak pohodila někde na předměstí. Jednou takovou obětí byl i Chálid Saíd, blogger z Alexandrie. Fotka jeho rozmlácené hlavy oběhla egyptský internet a byla impulsem pro lednové povstání. Důvodem byl článek o spojení policejních důstojníků a obchodu s drogami. Od Mubarakova pádu vládne vojenské junta vedená maršálem Tantávím. Mubarakovi generálové dali od diktátora ruce pryč v únoru v kritickém okamžiku, kdy policie určená k potlačování nepokojů už nezvládala kontrolovat masy v ulicích. Při pádu režimu zemřelo na demonstracích už 850 lidí. Důvodem, proč armáda Mubaraka opustila, byly především neshody o dělení kořisti z korupce, která byla základem režimu. Mubarakův syn, který měl otce vystřídat u moci, se obklopil vlastní kamarilou a s generály příliš nepočítal. Egyptská armáda je v rámci regionu přesně vybalancovanou mocí. Dost na to hrát roli velmoci v regionu, dost na potlačování případných nepokojů. Málo ale na úspěšnou konfrontaci s Izraelem, který hraje roli hlavního zahraničního bubáka ospravedlňujícího výsadní postavení ozbrojených sil. Když pomineme zastaralou techniku z východního bloku, tvoří hlavní výzbroj západní zboží, někdy konstruované speciálně pro egyptskou armádu.
Osoby a obsazení
Hlavním strašákem domácí politiky jsou islamisté. Fungují spolehlivě na zahraničí i na domácí liberální veřejnost. V Egyptě působí dva hlavní islamistické proudy: Muslimské bratrstvo a konzervativní saláfisté. Populárními dělají Muslimské bratry jejich sociální služby. Ve slumech, kde působí, je islám často jedinou záchytnou společenskou sítí a islamisté jako jediní zajišťují služby jako zdravotnictví, školství apod. Muslimští bratři navíc v poslední době mluví spíše umírněně, o kompromisu s demokratickými silami, ne o své nadvládě. Salafisté jsou ultrakonzervativní proud, chtějí vytvoření islámského státu.
Síla islamistů ukazuje především na význam sociální otázky, jejich hlavní volební základnou jsou chudinské čtvrti a venkov. Liberálním a sekulárním silám hrozí, že se nakonec utopí v rostoucí bídě velké části populace, kterou jejich politika nedokáže ani zmírnit. Sociální otázky jsou pro liberální demokraty odtažité. Když vypukly dělnické nepokoje v Port Saidu, kde jsme zrovna byli, řekl mi jeden liberál: „To je jen mezi dělníky a zaměstnavatelem. To není politické.“
U demokratických revolucionářů, kteří čelí policii na ulicích, organizují zdravotní službu či spravují informační stránky na twitteru a facebooku, nejvíc překvapí mládí. Nejsou to profesionální revolucionáři, spíš prostě lidé bránící svoji svobodu a důstojnost. Dnes už je v hnutí zapojená ještě mladší generace, než jaká se účastnila povstání v lednu a v únoru. V jednom městě jsem hovořil s aktivistkou, která se k hnutí přidala, když jejího snoubence umlátili policajti. Do té doby to byla nenápadná studentka lékárnictví. V době únorového povstání vedla útok na místní velitelství tajné policie. Ta vypálená budova tam pořád stojí. „Jako památník, jak skončí každý utlačovatelský režim,“ jak nám řekla. Několik mužů, které jsme potkali, nadšeně vyprávělo o její statečnosti – i takhle vypadá revoluce v maskulinní společnosti.
Kluci, které bych tipoval tak na šestnáct sedmnáct let, mi popisovali boje s muži najatými na bití stávkujících. Když jsme se dostali k osobním věcem, vyprávěl jeden z nich, že jeho koníček je metal, ale jeho rodiče si myslí, že jde o satanismus. Můj kamarád mu říkal, že přece jde o hudbu a že nepotřebuje metalové rekvizity jako kožené oblečení a symboly, že jejich kapela klidně může hrát v džalábíjích – tradičních dlouhých arabských košilích. Odpověděl mu pěkně kyselý výraz teenagera. Hnutí 6. dubna jsou přesně takovíhle mladí muži a ženy. Hnutí vzniklo v roce 2008 jako síť na podporu stávkujících dělníků a roky strávilo budováním vlastní organizace. Jejich program jsou hesla jako sociální spravedlnost, lidská práva, demokracie. Svojí organizovaností, nekompromisností a přítomností v ulicích tvoří radikální frakci revoluce. Jsou kritičtí i k politickým stranám, ostře vystupují proti kádrům starého režimu, vojenské diktatuře i proti možnostem nastolení teokracie.
V srdci pro testu
Náměstí Tahrír je symbolem revoluce. Přestože policie v lednu i nyní v listopadu na toto místo útočila, lidé jej odmítali opustit a stále se vraceli. Tahrír je i symbolem jednoty. Jedním z vrcholů odporu proti diktatuře bylo, když Muslimští bratři vytvořili obranné linie kolem náměstí a koptové odsloužili mši, poté do linií šli koptové a na náměstí proběhla muslimská modlitba. I toto byl důvod, proč došlo k protikřesťanským provokacím v říjnu 2011 za přímé účasti státní televize a armády, která zabila přes dvě desítky lidí. Gangy kriminálníků organizované policií a skupiny islámských extremistů napadaly kopty i muslimy, kteří s nimi vyjádřili solidaritu.
Na začátku násilných událostí bylo politické shromáždění v pátek 18. listopadu. Nejednalo se jen o obvyklý předvolební mítink. Z pohledu dynamiky vývoje egyptské politiky bylo přelomové, že společný jazyk našli jak liberální revolucionáři, tak islámské organizace. Islamisté se totiž dosud vyhýbali kritice vojenské junty a čekali na volební vítězství. Shromáždění se konalo pod hesly za urychlení přechodu k civilní vládě a konec rozsudků vojenských soudů nad civilisty. Na Tahríru se sešlo kolem šedesáti tisíc lidí. Atmosféra připomínala spíše piknik s čajem a politickými debatami. Tenhle piknik má ovšem svá pravidla. Na hlavních přístupech stojí řetězy aktivistů, kteří kontrolují doklady přicházejících a to, jestli nepronášíte zbraň nebo bombu. Ten den ulicím dominovali především islamisté, kteří své příznivce svezli z předměstí a okolí.
V noci, kdy už většina lidí náměstí opustila, se objevily oddíly Centrálních bezpečnostních sil (CSF), což je jakási militarizovaná policie, a pomocí železných trubek začali bít přítomné a rozcházející se. To se druhý den rozšířilo. K Tahríru se začaly scházet davy a počet přítomných se během dne zvyšoval. Na jedné straně kamení a později zápalné lahve. Na druhé straně granáty se slzným plynem, gumové projektily, střelba z brokovnic a nakonec i ostrá střelba. Na twitteru rychle začala naskakovat hlášení o zraněných, o potřebě zdravotníků, obvazů, desinfekce. K neutralizaci následků slzného plynu se dá použít i běžně dostupná pepsi.
Přestože den předtím ulice byly plné islamistů, v pouličním boji konfrontovali CSF především sekulární demonstranti – mladí lidé, dělníci v montérkách, studenti a také skupiny ultras – politických fotbalových fanoušků, což je specifický jev egyptské politiky. Fotbal je v Egyptě politická záležitost už od Mubarakovy éry. Tak jako se liberální intelektuálové scházeli v kavárnách, tak pro mládež znamenal fotbalový stadion místo, kde se potkávali podobně
protirežimně smýšlející. Okolí stadionů je plné graffiti s politickými tématy, přihlášením se k revoluci a odporu proti policii. Velmi rychle se začal zvyšovat počet zraněných. Ti byli vynášeni ven a transportováni do nemocnic. Během následujících dnů začali přibývat i mrtví. V důsledku střelby se někteří udusili plynem. Hodně lidí přišlo o zrak, podle fotografií mířili střelci z brokovnic na hlavu a horní část trupu.
Na Tahríru vzniklo několik improvizovaných polních nemocnic, kde studenti medicíny a zdravotníci ošetřovali zraněné. I tyto nemocnice se staly terčem granátů s plynem, stejně jako stanice metra poblíž náměstí. Celková bilance střetů je podle úřadů přes čtyřicet mrtvých a několik tisíc zraněných. Skutečná čísla budou asi dvojnásobná. Přitom bojovou zónou bylo především pouhých několik ulic v okolí Tahríru.
Přestože atmosféra byla násilná a vyhrocená, Egypťané se ke mně jako k cizinci chovali přátelsky. Často na mě volali varování, že touto ulicí bude útočit policie, dělili jsme se o prostředky na ochranu před slzným plynem.
Společně ošetřovali zraněné a zasažené. Nelze zapomenout, jak jeden z fotbalových ultras šel kolem, v ruce dvě zápalné lahve, jako by se vracel z nákupu limonád, a vesele na mě zavolal: „Welcome to Egypt, my friend!“ V oblaku slzného plynu a za zvuku střelby to byl výborný vtip. Vedle policistů se nepokojů účastnili provokatéři. Gangy kriminálníků, často organizované policisty, které slouží k terorizování politických odpůrců, rozbíjení stávek a napadání demonstrací. V průběhu policejních zásahů bylo vidět mezi uniformovanými policisty muže v civilu. Ti většinou házeli do davu demonstrantů kameny a zápalné lahve. Stejní lidé se podíleli na útocích na koptské křesťany. Na některých fotografiích byli zachyceni i společně s uniformovanými policisty, jak házejí zápalné lahve do davu z výškových budov, zatímco policisté stříleli granáty se slzným plynem. Vedle Káhiry je napětí znát takřka v celé zemi. Volby trochu upustí tlak, ale stále probíhají lokální demonstrace, stávky, obsazování továren a střety s policií. Nejpravděpodobnější variantou je koalice liberálů a umírněných islamistů, která bude schopna se dohodnout s armádou. Zároveň ale proti ní bude pracovat čas v podobě bídy, nezaměstnanosti a obrovských sociálních rozdílů. Egyptská revoluce pokračuje.
Autor článku je Čech pobývající v Egyptě v době popisovaných událostí. Iniciály jsou z jeho Nom de Guerre a používá je proto, že jeho přátelé jsou ještě tam a on sám by se rád vrátil a pokračoval ve své práci.
