„Jednou do Libáně, prosím.“ „Že vám to za to stojí v tomhle vedru.“ „Jak byste ji popsal?“ „Vesnice jako každá druhá.“
Hlavním cílem mé cesty do Libáně na Jičínsku bylo zjistit, jak se posunula situace romské velkorodiny Mikóových, kteří tady bydlí již přibližně dvacet let v maringotkách a sádrokartonových buňkách vedle domu, který si v roce 1994 koupili. Bez pozemku a v dezolátním stavu za něj vysázeli přes 62 tisíc korun. Již znalecký posudek z roku 1986 přitom poukazoval na velmi špatný stav domu – trhliny ve zdivu, odulou omítku, narušenou střešní krytinu a hnilobu a dřevokaznou houbu. Jeho hodnota včetně pozemku o výměře cca cca 900 m2 byla tehdy stanovena na necelých 37 tisíc – Mikóovi tak zaplatili podstatně víc.
Tento neutěšený stav se začal řešit až před dvěma lety na pozadí podobně prekérních případů v Ústí nad Labem a Ostravě. Nejčastěji v duchu „rodiny si za svou situaci můžou sami“. Ale mimo jiné na základě této kauzy vznikla také Platforma pro sociální bydlení.
Nechtít přijmout takovou pomoc
V Libáni nejdřív zamířím na městský úřad, kde zastihnu krátce po poledni pana Raduška ze stavebního úřadu. Jak se posunula situace rodiny Mikóových za poslední dva roky? „Šlo o problém pozemku. Pouze schvaluji a řídím stavby v Libáni. Mají tam být rodinné domky, takže výstavba sociálního bydlení v tom domě stejně nebyla možná.“
K sociálnímu bydlení se vyjadřuje i starosta obce Jaromír Přibyl (Starostové a nezávislí). „Město Libáň nemá jako ‚jedničková obec‘ sociální odbor, nemá byty s regulovaným nájemným,“ říká. To ale podle něj nevadí. „V Libáni je 28 nájemních bytů, které všechny, vzhledem k výši nájemného za metr čtvereční, spadají do kategorie sociálního bydlení.“ Tajemnice Vladimíra Klárová poté doplňuje, že u městských bytů je cena za metr od 20 Kč do 35 Kč, kategorie sociálního bydlení. Pronájem bytu 3+1 v centru se vyšplhá pro pětičlennou rodinu až na 12 000 Kč.
Řeší obec bytovou nouzi rodiny Mikóových? „Město Libáň nabídlo v minulosti různé varianty,“ říká starosta. „Ať už šlo o podnájem v obecním bytu, finanční pomoc, aby si mohli odkoupit dům zpět od pana Pence, zprostředkování koupě mobilního domu, nebo možnost ubytování v libáňském pensionu pro důchodce pro pana Mikó a manželku. Tehdy působící občanské sdružení ROMODROM pro ně ještě sehnalo nájemní byt v Hořicích. Ani jednu z nabízených variant nevyužili a odmítli takovou pomoc.“
Při odchodu z úřadu si potřebuji dojít na WC, je zamčeno. „Záchody zamykáme kvůli Rómům.“ „Prosím?“ „Kvůli Rómům.“ – „Chodili si sem pro vodu, když jim doma neteče.“ Začínám cítit, že Libáň je vesnice jako každá druhá. Paní mi poradí, kde oni Rómové bydlí. Ulice Jičínská. V Jičínské bydlí v jedné části domu mladý muž s přítelkyní a dvěma dětmi, ve druhé části žije babička s druhem a rodina se sedmi dětmi. Čtrnáctiletý Adam chodí do osmé třídy základní školy a chce pracovat v zemědělství. Pozdější telefonát do místní základní školy prozrazuje, že dvoutisícová Libáň otevírá každoročně kromě klasických tříd i speciální třídu pro mentálně postižené děti. „Žáci v daných třídách mají diagnostikováno lehké mentální postižení a vzdělávají se podle Školního vzdělávacího programu pro základní vzdělávání dle přílohy upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením,“ říká ředitelka Ladislava Hazdrová. Pro pitnou vodu si chodili na úřad, tam teď zamykají. Chodili na benzínku, teď chodí každý den ke studánce. Dešťovou vodou umývají podlahy.
V kleštích
Přesouvám se do ulice Českých bratří, kde žije rodina Mikóova. „Situace se od roku 2013 nijak nezměnila. V maringotce a sádrokartonových buňkách žijeme od devadesátých let. Dům byl už od zakoupení neobyvatelný.“
Na tomto místě bychom si mohli říct – mohou si za to sami, neměli si přeci kupovat dům v dezolátním stavu. Stav ale nebyl evidentně dezolátní. Posudek Mikóovi neznali. František a Marta Mikóovi neuměli číst a psát, neměli možnost věc posoudit. Město i přes tyto aspekty prodalo dům v rámci celostátní privatizace za trojnásobnou cenu, osm let poté, co byl shledán závadným. Zpětně lze říci, že prodej byl ze strany města nezodpovědný, ne-li ještě něco horšího. To už se ale vrátit nedá.
Před sebou vidím dvě maringotky a dvě sádrokartonové buňky. V prostoru 2 × 4 metry mají postele, obrázky na stěnách, ledničku a televizi, vymalováno je na jemně zelenou. Útulnost v chudobě. Pro vodu si chodí do padajícího domu, ve kterém spí vnučka s přítelem. Střechou do něj zatéká a jít pro vodu je nebezpečné. Kusy střechy drží na tenkých kůlech. „Proč to město nezbourá, je to životu nebezpečné,“ přemýšlím nahlas.
Dům v současnosti patří Standovi Pencovi, pozemek městu. „Koupil jsem dům v dražbě, když Mikóovým propadl v exekuci, aby nepřišli o střechu nad hlavou. Dům by mohl koupit spekulant, který by rodinu vytlačil pryč. Také jsem ho pořídil kvůli realizaci přestavby na bytový dům sociálního bydlení.“ V současné době je situace „v kleštích“ – Pencův dům není obyvatelný a pozemek patří městu.
Stanislav Penc v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že Libáň s dvěma tisíci obyvateli má domov důchodců, ale k sociálně slabým, hendikepovaným se staví zády. Jitka Seitlová z kanceláře ombudsmana objasnila, že také otázku sociálního bydlení komplikuje kompetenční spor – ani jedno ministerstvo ji nechce řešit, a tak bude muset rozhodnout vláda. Zastupitelstvo Libáně už před dvěma lety odtušilo, že „nastane spíše vytěsnění nepřizpůsobivých občanů z katastru obce.“ – „Tahle komunita nedokáže udržovat nemovitost ve stavu na začátku po dobu dvaceti let, o tom jsem přesvědčený,“ vyjádřil se bývalý starosta Petr Soukup (Starostové a nezávislí).
Opaky zapadají
Od rozhlasu se vracím zpět do horké Libáně – co se tady tak dá dělat? „V Jičíně je nízkoprahový klub Sasanka, ale tady děti zevlují a nemají náplň pro volný čas. Chtěla bych začít se Sasankou spolupracovat a přesvědčit radnici, aby tady byl podobný nízkoprah,“ říká Jiřina Křížková, nespokojená s vyžitím pro děti. Místní sociální služby, to je pečovatelská služba u jičínské Charity. Libáň pak nabízí k vyžití fotbal, volejbal, koupaliště, víceúčelové sportoviště. Ceník fotbalového hřiště bere dech: 1800 Kč/den, děti do 12 let – 1300 Kč/den. Hřiště s umělým povrchem 500 Kč/hod, 3000 Kč/den.
Proč i přes tak velkou vstřícnost města Mikóovi bydlí tak, jak bydlí, a proč Čurejům neteče voda? Nezaměstnanost je mírná a ve městě by se mohlo žít lépe. Proč zrovna ony dvě velké rodiny žijí v nedůstojném bydlení? „Nechtějí jinam, už jsou tady zvyklí,“ říká snacha starých Mikóových. Pension pro seniory na náměstí i čtyřicet kilometrů vzdálené Hořice jsou přece jen jiná místa, než jejich životní. „Nemají zájem o změnu, nechtějí to měnit,“ říká bývalý starosta Soukup.
Ač je emotivní náboj obou výpovědí opačný – potřeba versus neochota přistoupit na změnu, zapadají do sebe. Ač byl Čurejům nabídnut splátkový kalendář na vodu či bezplatné využívání kroužků pro děti v místní ZŠ, neshledalo se to s přijetím. Přemýšlím a vzpomenu si na paní na úřadě, která schovávala klíče před Romy. Vzpomenu si na proklamaci zastupitelstva, že „nastane spíše vytěsnění nepřizpůsobivých občanů z katastru obce“. Vzpomenu si na reakci místního obyvatele, který by „v první řadě odsud vyhnal všechny Cikány“, i na speciální třídy v místní základní škole.
Po návštěvě Mikóových směřuji po silnici za Stanislavem Pencem. Na kopci milkovické samoty mě uvítá muž unavený policejní anabází. „Peníze jsou na transparentním účtu. Osmdesát tisíc stál architektonický projekt Davida Vávry na vybudování sociálního bydlení z domu, kde by mohli žít Mikóovi a který momentálně vlastním. Architektura Davida Vávry by mohla být okrasou města. Karel Schwarzenberg dal z prezidentské kampaně třicet tisíc na sociální bydlení v Libáni. Oslovil jsem prezidentské kandidáty. “ Situace se dnes, o dva roky později, nehýbe.
Neztratit voliče
Boj s byrokracií, kompetenční spor, prohlášení, přes která nejede vlak, jako „jedničková obec“ a „sociální bydlení dává smysl ve větších městech“, rozpadlý dům, který ohrožuje životy rodiny na kraji obce. Proč se Libáň bojí sociálního bydlení? Bude stačit dům pro seniory i lidem po autonehodě? Proč Libáň v důsledku nedbalosti nechává dojít rodiny s dětmi na úplný existenční okraj? Proč se nestará včas o své obyvatele a otevírá kauzy až deset minut po dvanácté?
Setkala jsem se s tím v Ústí nad Labem, setkávám se s tím v Litvínově na sídlišti Janov, setkávám se s tím v Duchcově. Všechny situace mají stejného jmenovatele – chudobu, prostorovou vyloučenost, nedůstojné jednání a především dlouhodobou politicky budovanou stigmatizaci obyvatel. Sociální vyloučení postupuje prostředky kriminalizace chudoby a míří dnes na ten nejjednodušší populistický cíl – „nepřizpůsobivé“. Je to jednoduché, „nepřizpůsobiví“ jsou odmítaní, a politici tak neustále zrcadlí společnost. Politické body jsou důležité i v tak malém městečku, jakým je Libáň. To, že jednou po důstojném stáří budou volat i samotní zastupitelé, je zatím v nedohlednu. Neznáme hodiny ani dne, kdy potřeba sociálního bydlení může postihnout každého z nás. Libáň si tuto cestu nevybrala. Opouštím vesnici jako každou druhou a myslím na Mikóovy, na jejich velkou rodinnou soudržnost, která se v dnešní době neshledává s pochopením.
Autorka je studentkou sociologie na FF UK, zabývá se problematikou stigmatizace sociálně vyloučených lokalit a participací v jejich prostoru.
