Není to až tak nic divného. Celým Cronbergovým dílem se táhne vztah k tělu a silným podvědomým neovladatelným impulsům, od Mouchy přes eXistenZ, Crash až po Dějiny násilí.
V Nebezpečné metodě, která zanedlouho vstoupí do českých kin, se zaměřil na počátky psychoanalýzy, na níž se dívá hlavně prostřednictvím historie přátelství mezi jejími zakladateli, Jungem a Freudem. Film je na Cronenberga nezvykle konvenční. Vizuální styl i způsob vyprávění nepřesahuje žánr kostýmního dramatu. Cronenbergova subverzivita prokmitává jen místy v letmé ironii, jíž oba hrdiny nahlíží. Freuda například obsadil svým dvorním hercem, Viggo Mortensenem, jenž mu vytváří image kovboje s nepřetržitým doutníkem v ústech a neochvějnou sebejistotou. V záblescích humoru a nadsázky v přístupu k látce ale film není konzistentní. V adaptaci divadelní hry Christophera Hamptona, který je i autorem scénáře, se film drží divadelního (tradičního) způsobu vyprávění. Velkou část snímku tvoří historické dopisy čtené ve voiceoveru, jež si oba vědci posílají. Svědčí o vývoji jejich přátelství, prvních rozčarováních a prohlubujícím se osobním i profesionálním rozkolu. Příběh se odehrává střídavě ve Švýcarsku a ve Vídni, ale ze spektakulárních scenérií netěží, vše je snímáno zplošťujícím stylem, který z obou dělá jednolité divadelní kulisy.
Bez vášně a bez života
Katalyzátorem psychoanalytické metody i Jungova života je ve filmu Sabina Spielreinová, trpící hysterickými záchvaty. Je Jungovou první pacientkou a poté i milenkou. Jung celkem snadno dojde k tomu, co její ataky způsobuje: otcovo bití v dětství kombinované s masochistickými sklony. Sabina se až zázračně vyléčí a začne studovat na univerzitě, aby se také stala psychoanalytičkou. Sabinu hraje anglická hvězda Keira Knightley, ale její pojetí hysterické pacientky působí nechtěně komicky. Pěkná Keira dokáže pěkně skákat v Pirátech z Karibiku, avšak role vyžadující větší psychologické odstíny je, zdá se, nad její síly. Ani když ji mužný Carl Jung – Michael Fassbender – uštědřuje při milování výprask, nedopadá to o mnoho lépe. Vůbec je pozoruhodné, jak film o sexu a síle podvědomí je naprosto zbaven života a jakýchkoli vášní. Ani jindy výtečný Fassbender nehraje příliš dobře a celou dobu působí velmi toporně, jako by se nedokázal rozhodnout mezi svojí bohatou buržoazní ženou a Sabinou, která po něm chce stále napráskat. Když se na konci vyzná z lásky k ní, je to bezmála překvapení.
Mechanicky a jalově
Režisérsky ukázněný, střídmý film se drží své verbální stránky. Ale i tady selhává. Výměny názorů vypadají jak vstupní lekce k psychoanalýze. Freud obhajuje psychoanalýzu a sexuální jádro všeho, přičemž Jung tvrdí, že to Freud se sexem přehání, a chce jít dál k mystice; Freud se drží vědecké analýzy, Jung chce nejen pomoci analyzovat pacientovi jeho problém, ale dovést ho ještě dál, k osvobození a poznání svého pravého já. Film přitom ilustrativně ukazuje Jungovy telepatické schopnosti a Jungovu rezistenci, již navíc převádí i na židovsko- -árijskou dialektiku.
Snímek se ale do nitra psychoanalýzy dostává tak nějak mechanicky a jalově. Také není úplně jasné, co je námětem filmu, psychoanalýza ve své počáteční podobě? Jungova promiskuita? Konflikt mezi Jungem a Freudem? Film nebuduje problém, drama a napětí. Všechny motivy, jež film představuje, nepřekračují trivialitu – Jungova nevěra, dilema pudů a společenské morálky. Je nezajímavé, i jak se věci řeší. Sabina se rychle přizná ke svým pohnutkám, aniž by se o to Jung nějak více přičinil. Ani když spolu zkoušejí (s původním přístrojem na nahrávání reakcí) asociační metodu na Freudově manželce, nejde vhled do původních metod nikam dál. Podobně rozkol s Freudem působí nedramaticky a zjednodušeně. Cronenbergovi příznivci budou filmem nejspíš zklamáni, ale nové mainstreamové diváky jím také nezíská. Uvidíme, kam se vydá ve svém novém filmu Cosmopolis, který je nyní v postprodukci.
