Film Thomase Vinterberga Rodinná oslava vznikl v roce 1998 a – jako první snímek, jenž vycházel z uměleckého manifestu Dogma 95 (jeho tvůrci byli vedle Vinterberga režiséři Lars von Trier, Kristian Levring a Søren Krach Jacobsen) – strhl poměrně velkou pozornost kritiky i diváků. Program Dogmy se opíral o postuláty jakéhosi radikálního realismu a maximální jednoduchosti filmu: předpokládal rezignaci na propracovanou scénografii, rekvizity a hudbu a soustředil se zejména na příběh a postavy. Tyto obsahové a formální prvky činí řadů filmů Dogmy dokonalou látkou pro rozmanité jevištní adaptace.
Dramatizace Rodinné oslavy (autorem původní scénické úpravy je Bo Hr. Hansen) rozhodně patří k nejúspěšnějším divadelním realizacím děl Dogmy. Text byl přeložen do několika jazyků a inscenován po celém světě. Český divák mohl hru vidět již v roce 2005 v režii Petra Štindla z brněnského studia Marta. Nově uvedlo premiéru Vinterbergova dramatu Divadlo Petra Bezruče v Ostravě.
Narozeniny ve smutečním
Hra vypráví syrový příběh o bohaté měšťanské rodině, krutých vztazích mezi rodiči a dětmi a všudypřítomném pokrytectví. Děj je soustředěn do jednoho dne a noci, během nichž otec rodiny, Helge, slaví šedesáté narozeniny. Oslava byla připravena do posledních detailů: na stole čekají rafinované hody, německý ceremoniář hlídá program, majordomus Lars přiděluje hostům pokoje. Už z prvních scén je však jasné, že se nebude jednat o zcela běžnou, idylickou či stereotypně nudnou rodinnou slezinu. Na party dorazili i ti, kteří nebyli pozváni. Helgeův rozhovor s nejstarším synem Christianem působí strojeně a jaksi nevrle, mladší syn Michael se hned na začátku pohádá s manželkou. I na první pohled nejvyrovnanější dcera Helena se vzápětí začne chovat neklidně. Slavnost se totiž koná krátce po smrti čtvrtého Helgeova dítěte a Christianova dvojčete, Lindy. Smuteční šaty účastníků oslavy ovšem rozhodně nebudou jediným morbidním akcentem večera.
Ostravská inscenace se drží strohé stylistiky, jež je Dogmě vlastní. Na jevišti vidíme jen nezbytné scénografické prvky a rekvizity: stůl, nádobí, podium, cestovní kufry. Některé scény se odehrávají před zataženou černou oponou. Minimalistický je i (kromě několika šlágrů, jejichž účelem je především dokreslení atmosféry měšťácké oslavy) hudební doprovod představení.
Katarze se nekoná
Vinterbergův text má velmi silný emocionální náboj a promyšlenou konstrukci. Každá z postav je zde detailně vykreslena a jejich střety se odehrávají na mnoha rovinách scénického dění. Rodinná slavnost je jistě výzvou pro režiséra i herce jakožto příležitost pracovat s mnoha psychologickými a formálními nuancemi. Na této rovině ale byla inscenace Martina Františáka úspěšná jen částečně. Představení rozhodně působí „čtivým“ a velmi konzistentním dojmem. Jeho výtvarná výprava neuráží a dramaturgie neskřípe. Zároveň těžko zaženeme myšlenku, že na tak drsný a mnohovrstevnatý příběh je zpracování textu poněkud jednorozměrné a po divadelní stránce nesnesitelně akademické. Scény násilí, kterých je v představení několik, vypadají uměle, někdy se v jevištním dění ztrácí motivace a proměny hrdinů (poněkud těžce pochopitelný je například vývoj vztahu Christiana a služebné Pie, stejně tak jako konečné rozhodnutí Helgeovy ženy postavit se na stranu dětí). Herecké výkony sice sledujeme s uspokojením, ale téměř žádný z nich (snad až na Michaela v podání Dušana Urbana a v některých okamžicích i ceremoniáře Helmuta Tomáše Dastlíka) neoslní.
Františákova inscenace přesto stále patří spíše k tomu lepšímu, co dnes můžeme na českých scénách vidět. Pokud však Rodinnou slavnost zmeškáme, přijdeme maximálně o příjemný divadelní večer. Katarzi bychom v představení Bezručů hledali těžko.
Thomas Vinterberg a Mogens Rukov: Rodinná slavnost, premiéra 21. ledna 2011 Divadlo Petra Bezruče
