Pro zahájení nové sezóny zvolilo Divadlo v Dlouhé premiéru Čechovových Tří sester, jedné z nejznámějších a nejčastěji inscenovaných divadelních her. Režie se tentokrát ujal hostující Martin Františák z ostravského Divadla Petra Bezruče, který ke spolupráci přizval i svého ostravského kolegu, scénografa Marka Cpina. Františákova inscenace se snaží o poněkud modernější pojetí adaptace dramatu. Po formální stránce představení využívá běžných činoherních prostředků, zároveň se ovšem tvůrci snažili o zdůraznění tragikomické složky originálu a navzdory dominantní dobové kulise do představení zapojili i narážky na zcela současná díla.
BEATLES V MĚŠŤANSKÉM SALÓNU
Ve světlém, měšťansky uspořádaném interiéru vidíme galerii různorodých postav. Každá z nich je svým způsobem hluboce nešťastná, každá v sobě skrývá pocit zmaru a zároveň i touhu po celkové obměně života. Sestry Olga, Máša a Irina žijí představou o návratu z provinčního města do Moskvy, důstojníci Veršinin a Tuzenbach hledají útěchu ve filozofování o smyslu života a světě budoucích generací, mladý Andrej sní o vědecké kariéře. Život hrdinů se mezi prvním a druhým dějstvím změní: ironická Máša, která toužila po lásce k chytrému a zajímavému muži, se zaplete s ženatým plukovníkem, idealisticky smýšlející Irina se zaměstná jako telegrafistka, Andrej si navzdory všeobecnému posměchu i latentnímu nesouhlasu sester vezme za ženu hloupoučkou a nevkusnou Natálii. Jak to však u Čechova bývá, konečný výsledek všech těchto peripetií je, při celém jejich emocionálním náboji, nepatrný: práce, která měla dát životu smysl, se ukáže být ztělesněním stereotypu a monotonie. Lásky zůstanou nenaplněny, vidinu akademické kariéry vystřídá prachobyčejná úředničina. I Moskva je jaksi v nedohlednu a utopická představa o šťastném údělu potomků nedovede utlumit současný pocit prázdna a beznaděje.
Cpinova výprava se zakládá na využití kontrastní černé a bílé barvy. Kostýmy, stejně tak jako scénografie, navozují asociace s přelomem 19. a 20. století. V hudební koláži Nikose Engonidise, která doprovází děj, slyšíme jak melancholické zvuky koncertu Čajkovského, tak ráznou pochodovou hudbu či dokonce hitovku Yesterday, hranou na trumpetu.
PŘEPJATOST BEZ NAPĚTÍ
Františákovy Tři sestry mohly být inscenací, která – i když nepodá žádnou veskrze novou interpretaci Čechovovy hry – nabídne alespoň solidní adaptaci textu. Bohužel však představení vzbuzuje velmi smíšené pocity. Může za to snad především nedomýšlená koncepce inscenace, v níž se jaksi ztrácí kontinuita vývoje postav, základní motivy dramatu a část jeho dějové linky (největším problémem inscenace je výrazná disonance mezi komicky laděným prvním dějstvím a jeho vážnějším pokračováním). Z řady scén se zcela vytratilo typické čechovovské existenciální napětí, jiné okamžiky představení naopak dráždí chaotičností, emocionální přepjatostí hereckých výkonů a stereotypními asociacemi (Opravdu se večírek na ruském venkově neobejde bez opileckého hulákání a tančení „kazačoka“?).
Ať herci dělají, co dělají (pochvalu si zaslouží především Tuzenbach Martina Matějky a Natálie Kláry Sedláčkové-Oltové), těžko se vyhneme dojmu, že se jimi ztvárňované postavy jaksi nepotkávají. Jako by každý hrál jinou inscenaci. Vede to k poněkud zvláštnímu rozložení akcentů, kvůli němuž se těžiště hry místy přesouvá na její vedlejší a ne zcela podstatné motivy.
Představení zaujme několika neotřelými i esteticky lákavými nápady (samozapalující se svícen, vojáci odplouvající na lodi, velké krabice místo samovarů) a v neposlední řádě je zachraňuje kvalita samotného Čechovova originálu. Když ovšem vezmeme v úvahu zkušenost režiséra a souboru Divadla v Dlouhé, zůstává Františákova inscenace zklamáním.
Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry premiéra 7. září 2011, Divadlo v Dlouhé
