Black metal je nejzazší výspou hudebního extremismu. Od konce osmdesátých let, kdy se tento styl rozvinul v Norsku, k němu neoddělitelně patří klišé obrácených křížů, bezbožného dávivého vokálu i stereotypních postupů, ale také osvobodivá destrukce a nervydrásající intenzita, kterou nemůže nabídnout žádný jiný hudební žánr. Málokterá scéna si tak sveřepě chrání svoje teritorium před vetřelci jako „černý kov“ a nekonečná důkladná selekce na pravé a falešné zde dostává podobu zuřivých válek mezi ortodoxií a volnomyšlenkáři. Protagonisté skupiny Wolves in the Throne Room, bratrské duo Nathana a Aarona Weaverových, patří k těm druhým. Do tradičních elementů žánru zasazují prvky ambientu či soudobé vážné hudby a civilizační nihilismus převrací v ekologickou uvědomělost a mystiku souznění s přírodou. Ze svého odloučení v lesním srubu u města Olympie v americkém státě Washington vypouští své zatím nejlepší album Celestial Lineage.
HERETICI MEZI NEZNABOHY
Wolves in the Throne Room jsou mezi ortodoxními příznivci extrémního metalu celkem pochopitelně v klatbě, protože zhřešili proti prvnímu přikázání: „Není jiný metal než pravý metal“. Ve skutečnosti ale nechtějí žánrové hranice překročit ani rozmělnit (jako jiní oportunisté z hitparád), spíše dovést k dokonalosti. Místo čvachtavého lo-fi volí krystalicky čistou produkci Randalla Dunna (spolupracoval i na poslední desce dronemetalových SUNN O)))) a do ztišených pasáží zasazují éterický vokál Jessicy Kenney, který je skvělým kontrastem k Nathanově chrčáku. Není to ale jen líbivý estetický prvek – ženský element zde otevírá zcela nový rozměr black metalu, ze kterého obvykle stříká macho testosteron a doprovází ho ramenaté pózy. Ženský prvek empatie, otevřených emocí a schopnosti jít pod povrch věcí dodává hudbě Wolves in the Throne Room něco, co v žánru doposud chybělo. A také jim to otevírá cestu k pozitivnímu náhledu na svět, který vyústil v ekologicky uvědomělé postoje.
RYCHLE I NĚŽNĚ
Skrze přitakání opačným pólům lidství se tak s WITTR otevírá cesta zpět do lůna Matky Země, kde splývají všechny protiklady. Prostředkem k epifanii je hluk a intenzivní prožitek s extrémními výrazovými prostředky metalu. Kytarové riffy jsou v černé odrůdě tak zrychlené, že až začínají připomínat nediferencovanou zvukovou šmouhu – rychlost se zde mění v znehybnění, jak by napsal filosof Paul Virilio. Ne náhodou se ty zajímavější věci v metalu dějí poslední roky v pomalých tempech, jako jsou hlemýždí sludge a drone metal s halucinačními hradbami držených tónů. K nim má Celestial Lineage velmi blízko ve své schopnosti vtáhnout posluchače do riffového víru. V zvukové mase skladeb jako Rainbow Illness či Permanent Changes In Consciousness se rozplývá veškerá agresivita původního black metalu a posluchač se octne jakoby v objetí všeprostupující energie. Je to zážitek, který mění způsob vnímání hudby a dost možná i život sám. Deska končí skladbou nazvanou Prayer Of Transformation, jako kdyby bratři Weaverové často citující filosofa H. D. Thoreaua chtěli naplnit škatulku „transcendentální metal“.
Blackmetaloví vlci z amerických lesů na sedmi skladbách Celestial Lineage shrnuli vše podstatné, s čím přišli na předchozích deskách. A protože už není, co by řekli víc, tak svoji majestátnou novinku ohlásili jako úplně poslední desku Wolves in the Throne Room. Chtějí teď prý zkusit zase něco úplně jiného. Jejich rozlučkové turné dorazí i do Prahy, a v polovině listopadu na Sedmičce tak bude skvělá příležitost vyzkoušet si, jak jejich filosofický metal funguje na živo.
Wolves in the Throne Room – Celestial Lineage (Southern Lord, 2011)
