Běžný den v Húsavíku, který má něco pod tři tisíce obyvatel, vypadá následovně: od rána přijíždějí autobusy turistů a ve vlnách „se spouštějí“ do přístavu. Pak mizí. Za pár hodin se jak vlna tsunami vrátí a turisté se jdou občerstvit, naobědvat, odpočinout. Ve většině případů mají na tváři úsměv a nevěřícně koukají na displeje svých fotoaparátů. Vzápětí odjíždějí stejným autobusem dál, jen výjimečně se ve městě zdrží přes noc.
TAKOVÁ VŠEDNÍ PŘÍZRAČNOST
Vlny připlouvají a odplouvají až do podvečera, kdy se Húsavík téměř vyprázdní. Na ulici potkávám jen mechanika vracejícího se domů a pár lidí před jedinou zdejší hospůdkou. V jedenáct hodin večer se zdá, že tu skoro nikdo nežije. Když si vybavím severskou kinematografii, ať už Kaurismäkiho nebo Andersona, tak mi přízračnost jejích scén už tolik přízračná nepřipadá. Já to tu totiž žiju – přízračnost je všední realitou. Na liduprázdné ulici vybíhá z auta mladík, klátivě přeskáče silnici a přitom s někým hovoří přes mobil. Jinak je absolutní ticho a mlha. Samozřejmě, že má v ruce kufřík a vypadá „tak nějak divně“.
Vlny turistů se začaly do Húsavíku valit postupně od roku 1995, kdy si tu jedna ze zdejších rodin založila firmu se zvláštním cílem: whalewatching neboli pozorování velryb. Staré dubové rybářské lodě (na kterých členové rodiny kdysi rybařili) přizpůsobili turistickým účelům a začali vyplouvat do přilehlé zátoky Skjálfandi.
Každoročně se sem připlouvají krmit velryby. Přes léto (ve vodě o teplotě 4–7 °C) je zde dostatek potravy ze dvou řek. Na konci léta velryby odplouvají do teplejších vod na jih. V zátoce se během pár letních měsíců může před kamerami a fotoaparáty turistů ocitnout keporkak, kosatka, sviňucha, plejtvák myšok nebo největší zvíře žijící na této planetě – plejtvák obrovský. Výzkumníci z místního muzea, věnovaného výhradně velrybám, dokonce několik let za sebou sledují stejné jedince, kteří se do zátoky pravidelně vracejí. Například rozlišení jedinců keporkaků je velmi jednoduché – bílé skvrny na ocasní ploutvi jsou pro každé zvíře jedinečné, a tak lze podle fotografické dokumentace určit, kdo se do zátoky vrací.
MUZEUM KYTOVCŮ
Sever Islandu láká nejen turisty, kteří se chtějí z letadla podívat, jak teče horká láva. Přesto je zarážející, kolik lidí se sem za velrybami jezdí podívat. Nebo ještě jinak: kdo z nich se o ně zajímal ještě předtím, než jel na Island? Koho opravdu zajímají? Zdá se trochu, že uvidět velrybu je posledním článkem v řetězci: místní památka – místní obyvatelé – místní jídlo a místní divoká příroda. Tu jsme ještě dostatečně nezprůhlednili a nezpřístupnili. Lehce výstřelek a lehce luxus. Ale to by nemohlo jít o velryby – po výstupu z lodi mají turisté opravdu blažený a smířený výraz.
Proč mi to připadá tak zvláštní? Protože se turisti jezdí dívat za něčím, co jim nezaručí jistotu „úspěchu“, jistotu „zážitku“. Musejí vyčkávat, sledovat nekonečnou vodní hladinu, být soustředění, a nějakým způsobem pokorní. Jsou navlečeni do neforemného zářivého overalu, ve kterém je jim dlouhé hodiny stejně zima. Nerovnice bez neznámé je převrácená naruby: na turisty nikdo nečeká, nikde nestojí cedule „tady uvidíte velrybu“. Naopak: turista musí počítat s tím, že nic neuvidí. Musí zvíře respektovat, byť třeba nechtěně. Cení si potom toho, že uviděl jedno vydechnutí a ocas nad hladinou? Cení si jednoho máchnutí ploutví? Stačí mu, že na fotografii bude jen černá lesklá šmouha? Vypadá to, že ano. Velryby jsou prostě zřejmě magické, říkám si v duchu.
V Húsavíku je samozřejmě i velrybí muzeum. Mají v něm mimo jiné kostry velryb, které nechtěnou, smutnou náhodou uvázly na břehu. Už byly mrtvé nebo bylo moc pozdě na to je zachránit. Stejně tak ale nacházím na místní skládce (vedle vraků aut, praček a zmuchlaných křesel), i když přece jen trochu stranou všemu odpadu, kostru velryby – plejtváka myšoka. A ještě kousek dál vítr potichu odfoukává obrovskou kupku popela, jsou v ní ještě zbytky kůstek. Kostra prý byla vyplavená. Proč si ji muzeum nevzalo pod svou správu těžko říct. Takových paradoxů se postupně dozvím více.
A UŽ JSTE OCHUTNALI?
Luxus toho, že člověk na sekundu zahlédne klidného, ale vůči němu netečného živočicha, se stává novým druhem turistiky. Alespoň tak lze usuzovat podle počtu návštěvníků v Húsavíku. Tento „nový druh“ turismu si rodina s místními kořeny dala za cíl. Říkají tomu: sustainable tourism. Něco jako šetrný a trvale udržitelný turistický ruch. Tak módní a nadužívané slovo tu ale začíná dávat smysl. Novým druhem turistiky se pozorování velryb stává i proto, že jde spíše o lokální záležitost, nikoli masovou zábavu. Přesto je ale tak úspěšná, že se v roce 2001 objevila druhá firma, Gentle Giants, která je na „velrybím“ húsavíckém poli také velmi schopná (nehledě na několik dalších firem po celém Islandu). Konkurenční boj o zákazníka mohl začít. A přitom jde o jedno: spatřit velrybu a to pouze na chvíli.
Rodinná firma je dokonce žádaná natolik, že kromě velrybích výletů pořádá i výjezdy za papuchalky. Blízký ostrov Lundey je totiž jejich útočištěm. Každý rok jich tu hnízdí přibližně 300 000 – což je náhodou stejné číslo, jako je přibližně obyvatel Islandu. Lundey je papuchalčí Island. Kdo se překvapeně táže, proč by někoho mohli zajímat ptáci, tak ať si vygoogluje papuchalka v letu. Neohrabanost spolu s roztomilostí způsobuje, že ponejvíce italští turisté propadají při spatření papuchalka v hromadné nadšení. A (smutnou) pravdou zůstává, že papuchalk se na Islandu jí. Pro Evropana něco nezkousnutelného, pro Islanďana denní chleba – s nadsázkou.
Kromě papuchalčích a velrybích výletů se ještě návštěvník může setkat s ukázkou plachtění – lze si vyzkoušet, jak se dubová loď po moři dříve pohybovala jen pomocí plachet a větru. I v zátoce vítr fouká silně a neustále, a tak je to docela „jízda“.
Když probíhalo dotazování turistů ohledně spokojenosti s výletem, jedna z otázek zněla: Ochutnali byste/již jste jedli velrybí maso? Mnoho odpovědí znělo kladně. Ano, na Islandu se loví velryby. Rybáře prý zajímají jen dva druhy, kterých je co do počtu hodně (plejtvák malý a plejtvák myšok), navíc jich prý loví jen omezené počty. Na jídelním lístku mnoha restaurací tedy nacházím velrybí steak. Další „těžko říct“: co říci rybáři, který tyto savce loví celý život a činil tak, když jich byl dostatek? Na Islandu byla velryba coby potrava dlouhou dobu jen jedním z řady, byť svátečním, druhem masa. O žádné ochraně ani řeč. Proč taky, když jich bylo tolik? Nyní jsme ale v současnosti, chce se mi říct. Velryb je zoufale málo, a to možná i kvůli dřívějším lovům.
KDO SI VZPOMENE
Ptala jsem se místních, jaké to v Húsavíku bylo předtím, než se pozorování velryb začalo rozvíjet. Prý bylo v přístavu více živo, i přes zimu tu hodně lidí zůstávalo. V současnosti je Húsavík živ jen v létě, a to především kvůli turistům, přijíždí sem spousta brigádníků z Evropy – jako dobrovolníci do výzkumného centra, jako pomocné síly v přístavu, jako průvodci na lodích. Ale na začátku září všichni odjedou a Húsavík je onou přízračnou realitou na pěkně dlouho. Především polární noc, zde u polárního kruhu, přízračnosti přidává na moci.
Co z toho všeho plyne? Alespoň to, že ať už se whalewatching zdá poněkud bizarní (plavit se někde tři hodiny, riskovat mořskou nemoc a jen doufat, že spatřím zvíře?), ve výsledku přispívá k ochraně těchto živočichů. Protože ten, kdo se na velrybu jede podívat namísto jejího lovu, se na ni může přijet podívat opět další léto. Na zabitou velrybu si za rok už nikdo ani nevzpomene.
Autorka je studentka FAMU v Praze.
