„Když rodiče selhávají v péči o dítě, právě jim by se mělo maximálně pomáhat. Jsme na jejich straně, jsme pro prevenci,“ říká Josef Zamboj z neziskové organizace Poradna pro občanství/ Občanská a lidská práva. Zároveň ovšem dodává, že vedle nich zápasí v Česku o dítě ještě tři další proudy: „Jsou tu ústavy, Vodičková (Fond ohrožených dětí – pozn. red.) a pak samozřejmě náhradní rodiny. Nejsem extremista, vím, že jsou situace, kdy dítě musí z rodiny pryč. Když už se tak ale má stát, tak by mělo jít stejně jako ve Skandinávii do profesionální pěstounské péče. A přitom by se mělo dál pracovat s původní rodinou.“
KDO ZAPLNÍ ÚSTAV?
Ať už se necháme zlákat kterýmkoli ze zápasících proudů, je samotný jejich konflikt jednou z možných příčin podivuhodné stability českého systému ústavní péče. Zda leží jeho počátky v 50. letech, jak se obvykle říkává, nebo už v habsburské monarchii, je zřejmě méně zajímavá otázka, než kdo dnes ústavy zaplňuje.
„Změny po roce 1991 zdaleka nebyly ku prospěchu všech. Během divokých 90. let se zvýšila nerovnost. Přibylo těch, kdo žijí v bídě a mnoho dětí utrpělo,“ vzpomíná Chris Gardiner (viz následující dvoustrana NP – pozn. red.) na své ukrajinské angažmá, kde působil na rozvolnění ústavní péče. V této zkušenosti lze spatřovat vzor pro vysvětlení naší frustrující situace: jak to, když porodnost v ČR podle některých až dramaticky klesá, že počet dětí umístěných v ústavech vytrvale roste? Statistiky uvádějí: v roce 2010 žilo v různých typech zařízení přes jedenáct tisíc dětí, přes osm tisíc z nich v dětských domovech a výchovných ústavech.
Umístění do ústavu čistě z důvodu chudoby je v Česku ožehavá otázka. Hana Bechyňová, jejíž pražské sdružení Střep se s až sedmdesátiprocentní úspěšností věnuje prevenci odebrání dítěte z rodiny, říká, že s takovým případem se dosud nesetkala: „Většinou se ty problémy kombinují. Nejde jen o chudobu.“ Již citovaný Jan Zamboj naopak tvrdí, že k takovým případům dochází. Po minulých prohrách České republiky u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, že dítě nesmí být odebráno z rodiny pouze ze sociálních důvodů, jsou prý soudci jen o něco vynalézavější. „Samozřejmě to teď už nikdo tak nenapíše. Přibalí se k tomu ještě něco dalšího.“
PÉČE A PÁD
Nad dětskými domovy přitom nelze automaticky lámat hůl. Během posledních let přestaly připomínat neosobní internáty a o několik kroků se přiblížily rodinnému modelu. Děti v nich žijí v menších a věkově rozvrstvených skupinkách. Některé dětské domovy navíc začaly experimentovat se svým „rozpuštěním“, když umisťují své svěřence do bytů v běžné zástavbě mimo ústav. Insideři tak hovoří nejen o konzervativních ředitelích a ředitelkách, ale také o těch „osvícených“, kteří leckdy neváhají obcházet přísnou legislativu, jen aby připravili děti lépe na život. Děti též v ústavech materiálně nestrádájí. Naopak, na dětské domovy se upírá největší pozornost sponzorů, až se mluví o syndromu „přepečování“.
Ani organizační změny ani materiální blahobyt však nejsou s to zvrátit široce uznávané teze profesora Zdeňka Matějčka, jenž z výzkumů vedených od padesátých let vyvodil, že děti v ústavech trpí psychickou deprivací, a tak jsou značně znevýhodněny vůči svým vrstevníkům. Získat potřebné statistiky je nemožné, protože stát se o osud zrhuba tisícovky dospělých, kteří odcházejí z ústavů každý rok, dále nezajímá. Pokud však pomineme ojedinělé (a dnes často medializované) success-stories, které nám mají připomenout, že dětský domov představuje hlavně „příležitost“ a americký sen je stále možný, rýsují se před námi pravděpodobnější scenáře.
„Asi polovina těch, kdo k nám přijdou, je už zhruba rok venku. Nejdřív se snaží vrátit k původní rodině, ale zjišťují, že ta je nadále rozvrácená nebo vůbec neexistuje. Protože pak těžko shánějí práci a tím pádem i bydlení, zaklepou u nás,“ říká Petr Bittner, vedoucí Domu na půl cesty v pražských Nuslích.
Podobných domů je v Česku přes čtyřicet, tento konkrétní má kapacitu třinácti lůžek. Mladí dospělí zde smí zůstat rok, pokud studují nebo pracují a platí dva tisíce korun měsíčně. „Přestože v Praze je to snazší, je hlavní problém shánění práce. Z hlediska systému ti lidé nespadají do kategorie hendikepovaných, ale přitom mají silné sociální znevýhodnění. Časté je neukončené nebo nižší vzdělání, komunikační bariéra a nedostatečná schopnost řešit konfliktní situace,“ říká Bittner.
Ředitel organizace Naděje Ilja Hradecký sdělil redakci NP již před časem, že podle jeho odhadu má asi sedmdesát procent těch, kdo skončili na ulici, zkušenost s ústavní výchovou. Více vzrušení však nedávno vyvolala jiná statistika: ministerstvo vnitra zjistilo, že více než polovina mladých dospělých se do jednoho roku od opuštění dětského domova nebo výchovného ústavu dopustí (převážně majetkové) trestné činnosti.
NOVÁ VIZE
„Celý ten systém je zmatlaný,“ vyjadřuje se ředitel odboru rodiny a dávkových systémů na Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR Miloslav Macela. Problémy začínají podle něj už tím, že sociálně-právní ochrana dítěte v Česku je rozdrobena do pravomoci pěti ministerstev. Pokračují pak v samotné podobě institucionální péče: „Zaprvé máme kojenecké ústavy (v ústavech pro děti do tří let je dnes kolem dvou tisíc dětí – pozn. red.). Všude uznali jejich destruktivní vliv na dítě, třeba na Slovensku stanovili hranici pro umístění do ústavu na tři roky a teď ji chtějí zvednout na šest. Jen my se jich pořád držíme. Zadruhé je problém vysoký počet dětí v ústavní péči – děti v ní zůstávají zbytečně dlouho a nepracuje se s jejich rodinami. A za třetí, sociální pracovníci jsou přetížení. Podle statistik připadá až tři sta padesát případů na jednoho.“
Nejen v Macelově kanceláři proto nyní vznikají návrhy novel příslušných zákonů i vládní strategie, která by měla „zmatlanost systému“ vyřešit. Ústavní péče podle ní sice nezanikne, ale promění se v síť malokapacitních zařízení pro výjimečné případy – například děti, které již dnes vyrůstají v psychiatrických léčebnách a jsou v dětských domovech odmítány. Ostatní by pak směřovaly do profesionální pěstounské péče. Hlavní důraz by však měl být kladen na prevenci. „Ze sociálního pracovníka se stane jakýsi manažer případu. Nebude v terénu, ale bude moci nakupovat od různých organizací služby pro rodinu, které hrozí odebrání dítěte. Prostředky na to jsou. Nyní dává stát na jedno dítě v ústavu čtyřicet tisíc korun měsíčně. Ten systém je drahý a přitom neefektivní.“
Přestože jsou Macelovy vize vesměs vítány, visí nad nimi otazníky. Ředitel odboru nemá politickou moc, návrhy se ještě nedostaly k dalším ministerstvům, vláda o nich má rokovat snad na podzim. Avšak nejde jen o to. Má-li se pěstounská péče stát hlavním pilířem, je třeba s pěstouny dlouhodobě pracovat a připravovat je na jejich náročnou roli. Dnes však takový systém prakticky neexistuje, a tak se vynořují obavy – aby to nechodilo jako v Dickensových románech, kde si rodiny braly sirotky jako levnou pracovní sílu. Navrhovaný systém může být dětem ku prospěchu, avšak dokud pro to nebudou důkazy, je na místě zdravá skepse.
