Je to útlá knížka s ani ne padesáti stranami a několika stručně převyprávěnými příběhy. Všechny se týkají dětí a jejich rodičů původních či budoucích. Situace, ve kterých se jedni či druzí nacházejí, jsou různé, ve výsledku ale směřují k jediné samozřejmosti. Dítě bez konkrétního dospělého, který se o něj stará a ke kterému může navázat stabilní vazbu, jež mu dá pocit jistoty a bezpečí, velmi a často i trvale trpí. Je proto třeba udělat maximum, aby se tak nestalo.
ZBYTEČNÁ KRUTOST
Až se narodíš, budeš doma říká skoro až ultimativně název oné brožurky. Vydala ji slovenská organizace Návrat a na sedmi modelových případech v ní dokazuje, že v případě spolupráce původních rodičů nebo alespoň úřadů, pěstounů a lidí z neziskovek může každé dítě někde mít své opravdové doma. Zní to jako fráze. Pokud se ale právě toto nezdaří, znamená to obvykle jediné: narušené děti, které vstupují do života s nepředstavitelnou a hlavně zbytečnou citovou zátěží.
„Chyběly nám jeho fotky. I když jsme se ptali, nedozvěděli jsme se mnoho o tom, jak a čím tráví své dny,“ vypráví Jana Luhanová, která je spolu s manželem pěstounkou čtyřletého Mirka. Před rokem a půl ho znali přesně čtvrthodinu. Jednou ho navštívili a podruhé si ho po dvou letech, které strávil v kojeneckém ústavu, už rovnou vezli domů. S sebou dostal plyšového medvěda, jinak jim byl „předán“ doslova a do písmene nahý.
Internetová poradkyně a manažer recepce v pětihvězdičkovém hotelu uvažovali o podobném kroku již léta. Cítili, že mají sílu vedle svých dvou vlastních dětí vychovat a hlavně pomoci někomu dalšímu.
Sluncem přelitá zahrada u rodinného domku kousek za Prahou nabízí odpolední idylu. Ze stromů a trávníků oslňuje zelená všech odstínů. Na venkovním stole voní káva a mezi trampolínou, pískovištěm a terasou se se smíchem prohání tři předškoláci. Skoro sedmiletá holčička a dva mladší kluci. Věkem by mohli být skoro dvojčata. „Taky musí mít všechno stejné a dvakrát, jakoby dvojčata opravdu byli,“ říká Jana Luhanová. Mirek si s novými „sourozenci“ evidentně rozumí. Brali ho od začátku a on i díky nim dokázal navázat vztahy se svými pěstounskými „rodiči“. Na děti byl zvyklý.
„Ze začátku každé odpoledne po spaní hodinu plakal a nebyl k utišení, nereagoval na dotek, na mazlení. V noci mlátil hlavou do polštáře a křičel u toho. Dodnes to občas dělá, ale už u toho alespoň nekřičí,“ vysvětluje jeho náhradní máma. Když byl v kojeneckém ústavu, měla třeba noční sestra na starosti i dvě desítky malých dětí. Nemohla se věnovat všem, ani kdyby chtěla, tak si Mirek, podobně jako ostatní, vytvořil vlastní „rituály“.
ČEŠI NA ŠPICI
Přestože citovou deprivaci dětí, které prošly ústavní výchovou, popsal jako jeden z prvních právě český psycholog Zdeněk Matějček, má Česko jeden další, tentokrát méně lichotivý primát. V přepočtu na obyvatele tu končí i dvaadvacet let po revoluci v ústavní péči snad nejvíce dětí v Evropě, a to i té, které se říká východní (s jistou výjimkou Bulharska). Trend se dlouhodobě nemění. Počet dětí v ústavech neklesá, spíše naopak.
„Pořád se objevují rodiče, kteří se sami neumí nebo nemůžou postarat o vlastní děti,“ říká ředitelka Institutu náhradní péče Petra Vrtbovská. Co se stane s jejich potomky je ale i v blízkém zahraničí řešeno dramaticky jinak než u nás. Prakticky všechny okolní státy zakazují pobyt dětí minimálně do tří let (častěji do šesti) v ústavech. Péče o ně se řeší pomocí profesionálních pěstounů a prací s původní rodinou. Již několik let to tak na úrovni zákonů a částečně i praxe funguje i na Slovensku. Paradoxně přesto, že naši sousedé vychází z obdobných společensko-historických tradic jako my. Není náhodou, že v úvodu zmíněnou knížku vydala právě slovenská neziskovka a u nás se pouze distribuuje v českém překladu. Samozřejmost, se kterou jsou v ní modelové příběhy a jejich možná řešení představovány, zatím můžeme jen závidět. „Jsme v tomto směru velmi zaostalí,“ podotýká Vrtbovská.
Navíc do dnešních dnů se ani neprosadil jednotný názor, že je tu něco špatně. I když se na Ministerstvu práce a sociálních věcí chystá nový zákon, který by mohl vykročit správným směrem, není jasné, jestli se ho podaří v navrhované verzi prosadit (viz text na str. 6 Moloch, ale náš). Podle Petry Vrtbovské se lze obávat, že budou vyslyšeny názory některých lékařů z kojeneckých ústavů, kteří pobyty malých dětí zde hájí z čistě medicínského (a jak podotýká již dávno překonaného) hlediska, či ředitelů některých dětských domovů, které by díky připravovaným změnám mohly přijít do budoucna o klienty. V neposlední řadě jde i o peníze. V případě jejich nasměrování do profesionalizace pěstounské péče hrozí, že s nimi již nepůjde dělat ten správný „byznys“. „Na zakázce s opravou fasády dětského domova někdo může vydělat, na pěstounech jen stěží,“ poznamenává Vrtbovská.
NOVÉ RODINY
„Je to moje chyba. Vím to, ale myslím si, že chybu jsem neudělala jen já,“ říká novopečená matka Mariana Bláhová. Na koberci před ní si hraje její třetí dítě. Starší syn a dcera jsou ale v předběžné pěstounské péči čtyři sta padesát kilometrů daleko od Prahy. Mariana si na Smíchově pronajala s manželem garsonku a snaží se ustát kotrmelce, které se jí v několika posledních letech v životě staly.
Nejprve opustila původního partnera, se kterým má obě předchozí děti, protože ji bil. V té době byla čerstvě majitelkou neobyvatelného domku za Prahou, který spolu plánovali rekonstruovat. S dětmi tam žít sama nemohla. Neměla, kde jinde bydlet, a tak hledala pomoc u sociální pracovnice. Nevěděla, že si sama může obejít azylové domy a že jich je v Praze hodně. Poslechla radu „sociálky“ a děti dala do pražského krizového centra. Do půl roku po sérii dalších osobních peripetií byly její dvě děti umístěny do pěstounské rodiny u polských hranic. Nikdy s nimi neztratila kontakt. Dokud byly v Praze, snažila se je navštěvovat pravidelně, nyní jim píše a občas telefonuje. Viděla je od té doby jen dvakrát. Na cestu nemá peníze a nyní má i obavu, že by ji s nejmladším potomkem, kterého ještě kojí, nezvládla. Žije z rodičovské a z toho, co její manžel vydělá jako prodejce Nového Prostoru. Zanedlouho by se měl konat soud, který rozhodne o trvalé pěstounské péči. Mariana již o děti nechce bojovat. „Jsou u hodných lidí, kteří to s nimi umějí a kteří se jim věnují, což je vidět. Žijí v krásném prostředí a mají vše, co potřebují. Nechci je odtamtud brát, sem do smíchovské garsonky…asi by to šlo, ale bojím se, aby mi to jednou nevyčetly,“ říká a pokračuje: „Navíc si tam už zvykly. Syn byl hodně malý, když se vše stalo, a nyní už mě ani nebere jako mámu, nechci jim znova narušit život.“
I když je Mariana Bláhová se situací smířena, vždy to v ní zůstane spolu s pocitem, že jí „vzali“ děti. Jak dodává její nynější manžel Petr Bláha, zřejmě by stačilo, kdyby v pravou chvíli dosáhla na sociální bydlení. Podobně tomu bylo i u malého Mirka. Do kojeneckého ústavu se dostal v okamžiku, kdy se jeho původní rodiče, kteří sami prošli dětskými domovy, o něj nezvládli dále starat. Máma ho na čas opustila, táta chodil do práce, aby je uživil. Otec se pak obrátil na sociálku, kde mu doporučili právě „kojeňák“. Původní rodiče jsou s ním dodnes v kontaktu, ale jak říká jeho pěstounka Jana Luhanová: „Respektují nás jako jeho novou rodinu.“
VŠICHNI CHTĚJÍ MIMINKA
Odborníci se shodují, že zde chybí podpora rodin původních. S lidmi, kteří se často dostali do tíživých sociálních situací, se obvykle nijak nepracuje. Podle Nevládní zprávy o plnění Úmluvy o právech dítěte v České republice, kterou vydalo sdružení V zájmu dítěte, se ze sociálních důvodů umisťuje do ústavní péče skoro polovina z odebraných dětí (statistické údaje z roku 2009).
„Je tu mnoho bezdětných párů, které chtějí dítě k adopci, ale všichni si přejí malé, zdravé a bílé novorozeně,“ říká Petra Vrtbovská. Vyvázání rodičovských práv však z dobrých důvodů trvá dlouho a má být až krajním řešením situace. Děti jsou u nás po tu dobu v ústavech, i když by mohly jít do přechodné pěstounské péče. V tu chvíli by se mělo začít intenzivně pracovat s původní rodinou a snažit se o návrat dětí zpět domů.
V rámci běžné české praxe jsou naopak děti, o které jejich vlastní rodiče stojí, v ústavu nebo dětském domově a do pěstounské péče jdou ty, u kterých se už cesta domů nepředpokládá – byť nějaké kontakty přetrvávají, a proto nemohou být dány k adopci. Je jich většina. Jsou obvykle starší a prošly si svým.
Podle Kateřiny Šlesingerové z Asociace náhradních rodin pak velmi záleží na jednotlivých krajích, zda mají vhodné pěstounské rodiny. Jsou oblasti, kde jich je profesionálně vyškoleno dvě stě, protože kraj se o to aktivně stará, jinde mají dva páry.
„Podpora pěstounských nebo adoptivních rodin je ale prakticky všude velmi malá či úplně chybí,“ upozorňuje Šlesingerová. Pěstounskou rodinu navštěvuje sociální pracovnice jednou za půl roku, adoptivní rodinu jen zpočátku, pak již vůbec.
„Museli jsme si většinu informací najít sami, naštěstí už nyní jsou, ale jen ve velkých městech, kde fungují neziskové organizace,“ říká Jana Luhanová, která v současnosti s manželem předává své zkušenosti s pěstounstvím v rámci vlastního projektu. Jim samotným se osvědčilo setkávat se s rodinami, které mají podobnou zkušenost, a také „doprovázení“ od člověka, který se pěstounstvím či dětskou psychologií zabývá profesionálně a může poradit. „Přijdou těžké situace, něco se děje a vy cítíte, že dítě jde jakoby proti vám. Nevíte, co z toho je způsobeno deprivací, co je povaha, co reakce na vás. Pochybujete, jestli dost milujete a jste dostatečně otevření,“ vysvětluje Luhanová.
AŽ SE VZBOUŘÍ
Adopce nebo pěstounská péče není pro každého. Absence podpory často ústí ve ztroskotání dobré vůle. Podle osobního odhadu Petry Vrtbovské selhává s příchodem puberty dětí až šedesát procent rodin. Děti se pak obvykle „vracejí“ do ústavů. Chyby se stávají již na začátku. Každé dítě má jiné potřeby a potencionální rodiče zase různé představy o budoucím dítěti. Manželé Luhanovi prošli několikastupňovými psychologickými pohovory, pohovory s úřednicemi ze sociálního odboru, přípravným školením. Standardy, jak by tato příprava budoucích pěstounských či adoptivních rodičů a jejich dětí měla vypadat, ale chybí. Každý kraj si je dělá jinak. Stává se, jak říká Petra Vrtbovská, že ten, kdo neprojde testy v třeba Praze, se prostě přestěhuje jinam a tam již šanci dostane.
Petra Vrtbovská, která jako terapeutka pracuje s ohroženými dětmi již deset let, neskrývá při hodnocení celkové situace u nás přes jisté pokroky skepsi. K tomu, aby se věci opravdu daly do pohybu správným směrem, by podle ní napomohlo opravdu jen jediné: aby děti, které vyrostly v ústavech, v dospělosti zažalovaly český stát.
