Jak vznikla myšlenka podnikat s pacienty námořní plavby?
Nejde o náš originální nápad. Suché plavby pro závislé – tedy plavby po moři, při kterých není na palubě žádný alkohol ani drogy – mají ve světě dlouho tradici. Inspirovali jsme se, byla to jen otázka času a možností.
Pro koho jsou plavby určené?
U nás se rozhodně nejedná o přímou součást léčby, jezdíme s lidmi, kteří jsou alespoň rok, ale spíš více po léčbě a navštěvují doléčovací programy. Účastníci plavby tak pro nás nejsou neznámí – většinou k nám docházejí měsíce, ale spíše roky. Často také jezdí s partnery nebo dalšími blízkými lidmi. Je dobré, když mají společný zážitek, a tím i něco, co je kromě prožitého těžkého období dává dohromady.
NA LEŽ NENÍ MÍSTO
Proč s pacienty míříte právě na moře? Nemohlo by to podobně fungovat jinde?
Předně je třeba říci, že celou věc nelze přeceňovat. Účinný systém léčení závislosti musí být široký a plavby jsou jen jednou z jeho malých částí. Na druhou stranu částí, která má svůj význam. Moře je prostředí, které na otázku dává bezprostřední odpověď. Když má člověk něco udělat, tak to musí udělat hned, protože moře nezná odklady a nepromíjí. Takové prostředí je pro naše pacienty nesmírně důležité, protože závislost s sebou automaticky nese lživost. Člověk lže nejen svému okolí, ale především sám sobě. Řešení je přitom vždy odloženo na pozdější dobu. Na moři je ale každá chvíle prodlení vidět, má své následky a na lež není místo.
Vy jste při plavbách kapitán?
Ano.
Role terapeuta v komunitě a kapitána na lodi má některé podobné rysy – dá se toho nějak využít?
Pacienti se, jako ostatně většina jiných účastníků plaveb, na moři velice přirozeně přizpůsobují určitému velení, kapitánskému velení. I léčba funguje na základě jakéhosi hierarchického modelu. Pacient musí přijmout vyšší moc – tu si nejprve personifikuje s lékaři či terapeuty, ale pokud jde vše dobře, postupně autorita přechází na systém. Autoritou pak již není člověk, ale systém jako takový. A je to právě systém a vlastní místo v něm, co člověka zachrání. Nic jiného.
Znovunalezení ztraceného řádu?
Kdo zvládne fungovat v terapeutické skupině, je schopen dodržet určitá pravidla. Co se týče požado vané abstinence jako diety, která řeší nemoc, tak tam nemá člověk k dispozici nic jiného než své rozhodnutí. To je samo o sobě velmi vratká záležitost, jež může být shodou několika nepříznivých okolností snadno rozmělněna, zbořena. Právě systémem je toto rozhodnutí udržováno v pohotovosti.
LÉČBA MOŘEM
Jak vaše plavby probíhají?
Jsou to týdenní či čtrnáctidenní plavby, při kterých se posádka podílí na řízení lodi, na vaření, na přípravě, zkrátka na čem je třeba. Rozhodně se nejedná o turistický model, kdy někdo pracuje a jiný se jen veze. Dosud jsme se plavili v Jaderském moři, letos přecházíme na Sicílii.
Probíhají na lodi nějaké léčebné programy?
Je to celé velmi neformální. Nemáme pevně stanovený denní program ani čas vymezený pro skupinovou terapii. Jediné, co probíhá, jsou relaxační techniky. A také rozhovory. Nejde přitom jen o ty individuální – na lodi se vytvoří skupina lidí, ve které se přirozeně hovoří a během týdne vzniká velice intimní vztah.
Pozorujete nějaký rozdíl mezi těmi, kteří se zúčastnili plaveb, a těmi ostatními?
To je obtížné, protože těch prvků léčby je víc. Je ale určitě dobré, že plavby zvyšují pravděpodobnost toho, že pacient udrží trvalý kontakt. To snižuje riziko recidivy a ani recidiva není tragédií, dokud je člověk v kontaktu a vrátí se do systému dřív, než zdevastuje sebe a své okolí.
Jak to máte s alkoholem Vy? Jste abstinent?
Teď jsem abstinent, ale ne kvůli práci, ale kvůli zánětu slinivky, který jsem před několika lety prodělal. Docent Skála (lékař, známý bojovník proti alkoholismu, zakladatel první záchytné stanice na světě – pozn. red.) se mě opakovaně ptal: „Tak co, ještě piješ, nebo už abstinuješ?“ a já říkával: „Ještě piju.“ Pak jsem prodělal ten zánět a už mi říkal: „Tak vidíš, přece tě to doběhlo.“
Docent Skála byl absolutní abstinent?
Byl, ale také na podkladě vlastního rozhodnutí. Abstinoval s pacienty. Člověk je ješitný a nerad kopíruje svého nadřízeného (smích). Vadilo mi ale, že se Skála dost zlobil na ty, kteří recidivují, což se mi zdálo nespravedlivé. Recidiva k té nemoci patří a navíc ji lze zvládnout kontaktem a doléčovacím programem. Takže jsem říkal: „Ne, já radši piju, abych se nezlobil na pacienty, kteří recidivují nebo nedokážou abstinovat.“ Že to je racionalizace, to je druhá věc. (smích)
Řada lidí má tendenci se na závislé dívat jako na odpad společnosti – co si o tomto postoji myslíte?
Lidé, kteří jsou egocentričtí, potřebují mít někoho, koho můžou odsoudit. Potřebují lidi, kteří jsou horší, aby mohli ukázat: „Podívejte se, ten je špatný, já jsem někdo.“ Příroda a společenské okolnosti to ale většinou zařídí a takový člověk má většinou ubráno zase někde jinde. Jen to třeba není vidět na první pohled.
Prof. Jiří Heller (1943) Vystudoval FTVS UK. V roce 1975 absolvoval psychoterapeutický výcvik typu SUR (český systém vzdělávání v psychoterapii, který je spojen se jmény svých zakladatelů Skály, Urbana a Rubeše – pozn. red.). Od roku 1970 až dodnes působí ve Fakultní nemocnici Prahy 2 na oddělení léčby závislostí, kde mnoho let spolupracoval s doc. Skálou. Krom rozsáhlé přednáškové činnosti je garantem a supervizorem terapeutické komunity. Je spoluautorem knihy Závislost známá a neznámá. Jiří Heller je ženatý, má tři dospělé děti.
