Před oněmi dvanácti lety jsem byl jedním z nich a mám v živé paměti, jak z Trojmezenského pralesa a Třístoličníku létaly helikoptéry s vysokohorskými smrky, vhodnými k výrobě hudebních nástrojů, přímo na rakouskou stranu. Kácení totiž vždy byl hlavně dobrý byznys, ať už si o jeho vlivu na kůrovce myslíme cokoli. Boj proti němu už začíná připomínat boj proti mandelince v padesátých letech. Nížinné, rychle rostoucí smrky, kterých je na Šumavě bohužel většina, si ale nic jiného, než sežrat kůrovcem nezaslouží. Jediné, co Šumavě opravdu pomůže, je obnova původních smíšených porostů jedle, buku a vysokohorského, pomalu rostoucího smrku. Sázení už ale není zdaleka tak dobrý byznys, a tak se spíše kácí. Nebo loupe na stojato, to je také dobrý kšeft, takže se někdy oloupe i zdravý strom.
Když jsem před dvanácti lety mluvil s místními, měli nás za jurodivé potřeštěnce a zdůrazňovali, že kácet se musí, protože lidé potřebují práci a co dělat na Šumavě jiného než dřevorubce. O to je podivnější, že ti letošní dřevorubci, co pracují v první zóně, jsou z Rumunska. Asi na nich někdo vydělá víc. Místním se zatím slíbí fajnovější práce v turistickém ruchu, který se jistě zvýší, až se konečně Šumava opět zazelená.
