Na plácek před nemocnicí poblíž centra Barcelony přicházím přesně v jednu, ale protestní shromáždění nevidět. Po několika minutách už trochu proklínám aktivistku z nedaleké knihovny s radikální literaturou, která mi před pár dny ukázala seznam akcí v naší čtvrti, které mají předcházet velké večerní demonstraci přímo na barcelonském hlavním náměstí. Až po chvíli si všimnu vedle na lavičce dvou dívek, které se podobně jako já poněkud nervózně rozhlížejí po dalších. A až s příslovečnou čtvrthodinkou zpoždění se další protestující začnou opravdu scházet. Nač spěchat, času mají mladí, často nezaměstnaní dost...
ZAKOTVENÝ PROTEST
Je nás vlastně jen hlouček asi čtyřiceti lidí, ale hlouček je to pozoruhodně aktivní. Nejdřív rozvineme transparenty na podporu místní nemocnice proti škrtům. Po chvíli se k nám přidává i několik zdravotních sester, které zřejmě mají polední pauzu. Lidé začnou skandovat a také mlátit lžičkami do hrnců, které si přinesli. Hrnec argentinské malířky Virgenie, která v Barceloně žije už deset let, má dno vypouklé ve tvaru lžíce, od níž zřejmě dostává co proto už pomnohokráté.
Přesouváme se do nedaleké vozovky, stoupáme si na přechod – a do cesty motorkám a autům. Někteří řidiči jsou pořádně nakvašení, jiní mávají. Blokáda není konfrontační, po pěti minutách se z přechodu stahujeme a necháváme auta projet. A po chvíli zase a znovu...
Když nás omrzí upozorňování zpruzených řidičů na chystané změny ve zdravotnictví, následuje piknik. Na plácku před nemocnicí se mezi sousty jídla dávám do řeči s novými známými – například grafickým designérem Josém. Ve svém „lukrativním oboru“ je vlastně teprve začátečníkem a dobře vidí rub jeho přitažlivosti. „Vlastně se sami navzájem vykořisťujeme. Je nás hrozně moc, a tak si vzájemně srážíme ceny. A pochopitelně, nejistota, hrozná nejistota,“ popisuje svoji situaci. Seznamuju se také s aktivistkou Juanitou – v hloučku má i svoji maminku. Hnutí rozhodně není jednogenerační, mladí jsou jeho motorem, ale nikoli jedinými účastníky protestů.
To už ale vyrážíme z plácku. Čtyřicetihlavá skupina by zdálky snad mohla připomínat výpravu rozjívených turistů – ale opravdu jen zdálky. Transparenty, skandování hesel proti škrtům a zvaní na demonstraci ji dost jasně odlišuje, stejně jako aktivita, kterou se zabývá – lepení plakátů na zdi a do výkladů. „Není žádná krize, je jen spousta zlodějů,“ vzkazují mimo jiné klientům bank.
„Podobných skupin, jako je ta naše, se schází v jednotlivých čtvrtích v Barceloně zhruba dvacet čtyři. Takže teď by mělo být v ulicích hodně podobných hloučků,“ říká mi Juanita, když přicházíme před budovu jedné z největších odborových centrál. Aktivisté odboráře kritizují – za malou radikálnost. Chtějí generální stávku.
POTŘEBUJEME ZMĚNIT SYSTÉM
Asambleas de barrios, tedy shromáždění v jednotlivých čtvrtích, mají hluboké kořeny, například v demokratizačním hnutí po smrti diktátora Franka. Tahle shromáždění jsou ovšem o dost mladší – navazují na mobilizaci ke generální stávce na podzim minulého roku. Mladí aktivisté, kteří stávku podporovali, skončili zklamáni. To, co se 29. září odehrálo, pro ně představovalo pouhé upuštění ventilu nespokojenosti, vyjednaný protest, který neměl šanci ohrozit záměry vlády. I proto v osmi čtvrtích aktivity pokračovaly – a novou energii jim pochopitelně dodalo celošpanělské hnutí nespokojených Indignados. To o sobě od 15. května dalo vědět mohutnými protesty a dočasným obsazením hlavního barcelonského náměstí.
Jenže masové demonstrace v centru byly od počátku jen jednou nohou protestů. Tou druhou, neméně důležitou, byla shromáždění v jednotlivých čtvrtích. Schůzky se konají každý týden. „Z osmi pravidelných shromáždění ve čtvrtích, která tu byla před 15. květnem, jich bylo najednou dvacet čtyři. Samozřejmě, účast je dost proměnlivá – když protesty vrcholily, setkalo se na každotýdenním shromáždění klidně sto lidí. Když vlna opadla, kleslo to na patnáct, dvacet,“ říká Juanita, která patřila do pracovní skupiny, která se věnovala právě rozšiřování jednotlivých shromáždění ve čtvrtích. „Účast teď ale není tak důležitá. Důležité je spíš, že máme zkušenosti, víme o sobě a jsme připravení.“
Potkávat se ve čtvrtích je jiné než přijít na velkou demonstraci. Tady se může zapojit každý, vyjádřit se k otázkám ze svého okolí anebo vnímat „velkou“ politiku skrze místní nemocnici nebo školu.
Význam lokálních shromáždění si člověk uvědomí i na večerní demonstraci. Asi dvacet tisíc lidí nepředstavuje dav atomizovaných jednotlivců; lidé sem přišli často ve skupinách ze svých čtvrtí, s vlastními transparenty, písněmi a hesly. Průvod napříč Barcelonou dává najevo pohrdání místní burzou a končí u budovy nádraží, kde si velká část demonstrantů sedne a vytvoří prostor pro veřejnou diskusi. Škrty jsou jedním z řečníků označeny za „atentát na sociální práva“, demonstranti volají po „generální stávce proti Evropě kapitálu“. Když se mladý demonstrant Pablo rozdávající letáky dozví, že jsem z Česka, začne mi vysvětlovat, že podobné hnutí potřebujeme v celé Evropě. „Vlastně to není tolik o politicích. Ti jen reagují na tlak z Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu, ratingových agentur… Potřebujeme změnit systém – a zatím se snažíme, aby reagovali také na náš protitlak.“
GENERACE Y
Nazítří se protestuje u jedné z nemocnic, které mají být v rámci úspor zrušeny. Policie, která den předtím nezasahovala a jen odkláněla dopravu, aktivisty obklíčí a přinutí, aby se po jednom prokázali doklady. Sami policisté přitom protizákonně nemají služební čísla. „Méně policajtů, víc nemocnic,“ skandují naštvaní demonstranti.
Ač jsou někdy španělští protestující vykreslováni jako hrozba pořádku, sami přijali jako jeden ze svých základních principů nenásilí spojené s odmítnutím vandalismu. Pacif ismus ale neznamená konformitu. Naopak, jejich devizou je sebevědomý, aktivní, ba konfrontační přístup. „OK, vy jste úředníci, ale my jsme lid,“ skandovali během konfliktu s představiteli úřadu, na jehož zeď lepili plakáty.
Protesty utváří generace lidí mezi pětadvaceti až pětatřiceti, o níž se v narážce na „generaci X“ hovoří jako o „generaci Y“. Mezi její charakteristiky patří absence perspektiv a prekérní životní situace: dočasná, pokud vůbec nějaká práce bez sebemenších záruk, absence vyhlídek a bydlení u rodičů. To vše pro velkou část generace po často prodlužovaném pobytu na placených vysokých školách – školné činí na veřejných vysokých školách 550–900 eur ročně, u soukromých se šplhá do tisíců. Vzestup se nekonal, mladí přišli ke snědenému stolu.
Plná náměstí znamenala vztyčený prst. Otázka zní, co dál.
V Madridu se v některých čtvrtích protestující zapojili do obrany nájemníků před vystěhováním. Tento problém je aktuální i v Barceloně. Řada lidí tu není schopna splácet hypotéky a přichází o bydlení. „Od začátku roku tu bylo podle mého odhadu vystěhováno až patnáct tisíc lidí na ulici,“ říká mi v knihovně s radikální literaturou aktivistka Inéz a zároveň upozorňuje na to, že stát přitvrdil i vůči squatterům. Těch je ovšem v Barceloně pořád hodně – katalánská metropole se může pyšnit více než sto obsazenými domy, z nichž řada představuje významná kulturní centra. Životní styl spojený se squatterstvím je atraktivní i pro lidi, kteří nepatří přímo mezi ilegální „nájemníky“. „Nestuduju, jsem proti univerzitám kvůli jejich elitářství. A vlastně se snažím pokud možno ani moc nepracovat pro peníze. Snažím se spíš peníze nepotřebovat,“ říká Inéz. Je ovšem jasné, že tento přístup není pro každého a je dost menšinový i mezi protestující mládeží.
Hnut í zakotvené v jednotlivých čtvr t ích může být inspirací pro zbytek Evropy včetně Česka. Až při dalších střetech se ovšem ukáže, zda jsou španělští „rozhořčení“ opravdu připraveni na zápas s mocí, anebo zda převáží únava z protestu. Zatím se zdá, že elán nechybí.
