Měl jsi nějakou průpravu, kapitánské zkoušky nebo zkušenost s plavbou, než jsi se rozhodl poprvé vydat na moře?
Nic takového, v životě jsem na lodi neplul, až jsme se s přítelkyní dostali stopem do Gibraltaru a tam nás napadlo, že bychom mohli sehnat loď, na které bychom se dostali do Ameriky. Vlastně takové stopování jinými prostředky. Není to zas tak neobvyklé, třeba na Kanárských ostrovech je v únoru spoustu plachetnic, které shánějí do posádky někoho, kdo by s nimi plul přes Atlantik, většinou za příspěvek na jídlo, obvyklých je tak deset eur na den, ale občas se to povede i zadarmo. Dnes už je spousta webových stránek, kde si můžete takovéhle nabídky sehnat v předstihu, tehdy ale net ani mobily nebyly ještě moc rozšířené, takže jsme vylepovali letáčky v přístavu a pravidelně je obcházeli, jestli někdo odpověděl. Docela dlouho trvalo, než jsme uspěli.
Není trochu riskantní, vydat se s někým neznámým na tak dlouhou plavbu?
Však jsme také uspěli až na potřetí a i tak se to neobešlo bez problémů. První byl manželský pár z Austrálie. Vypluli jsme a hned vzápětí se dostali do celkem prudké bouře, v které ti dva překvapivě úplně zpanikařili. Přesto, že před tím prý už dvakrát obepluli svět, úplně se psychicky složili, nevylézali z kajuty a všechno nechali na nás. Naštěstí nám před vyplutím vysvětlili základní věci ohledně ovládání lodi, namalovali schéma plachet. Ale i tak to bylo náročné, navíc bouře loď poškodila, takže jsme se po několika dnech raději vrátili. Další byl Ital, který za cestu ani nic nechtěl, jenomže sotva jsme vypluli, šlehnul si heroin a také jen ležel v kajutě. Dopluli jsme s ním aspoň na Kanáry a tam ho nechali osudu. Po nějaké době, kterou jsme využili k sušení ryb a shánění dalšího proviantu, jsme sehnali loď se dvěma kluky, Angličany. Byl to nerozlučný pár, který snil o tom, že si společně postaví loď a obepluje svět. Naneštěstí pak zjistili, že jeden z nich trpí úpornou mořskou nemocí a krátce po našem vyplutí přišli i na to, že se vlastně nesnášejí. Takže celá více než třítýdenní cesta byla ve znamení šílených scén a my s přítelkyní jsme je museli neustále hlídat a usmiřovat, aby se nezabili. Dostali jsme se s nimi na Kajmanské ostrovy, které jsme skvěle tref ili jen za pomoci sextantu a tam se s úlevou rozloučili.
Po těchto zkušenostech ses tedy rozhodl pořídit si vlastní loď.
Na Kajmanech jsem si v přístavu všiml polopotopené, opuštěné lodi, sedmnáctimetrového trimaranu. Rozhodl jsem se ji získat a opravit. Nechal ji tam po rozvodu nějaký Američan, který ji sám postavil. Podařilo se mi sehnat jeho bývalou ženu a přes ní jsem loď za sto dvacet dolarů koupil. Místní se mi smáli a nevěřili, že ji dám dohromady, ale nakonec se to povedlo. Fakt je, že mi to trvalo rok. Trup byl jen z tenké překližky a vrstvy laminátu, dost narušený, takže jsem raději jednu vrstvu přidal. Téměř nic jsem nekupoval, byl tam velký ship yard, kde se opravovaly jachty a já používal to, co ostatní bohatí jachtaři odložili. Pravda, vybavení bylo spartánské. Třeba koupelnu jsem zrušil, stačilo moře. Když jí máte, musíte mít i odpadní nádrž s plombou, kterou smíte vypouštět jen v přístavech za velké peníze. Dost se to kontroluje a pokutuje, ale naštěstí není žádná povinnost mít na lodi koupelnu a záchod, takže já ji prostě neměl. Vlastně toho moc potřeba není. Koupil jsem si solární panel a GPS navigaci, abych nebyl odkázaný jen na sextant a kompas. Na lodi jsme měl vařič, postel a to vlastně stačilo. Jediné bez čeho se opravdu neobejdete, je kotva a stěžeň s plachtami.
Co registrace, pojištění a další papíry?
Měl jsem kupní smlouvu k lodi, ale ta neměla žádné výrobní číslo, byl to DIY výrobek. Získat registraci je dost problém, třeba na Floridě je to kvůli spouště byrokratických požadavků téměř nemožné, ale už třeba Georgia má pravidla mnohem mírnější. Tam stačí vyplnit formulář a pak máte tři měsíce na zaplacení poplatku a získání osvědčení, mezitím platí jen ten formulář, takže ho stačilo mít u sebe a datum vyplnit vždy až podle potřeby. Na kapitánské zkoušky se nikdo neptal, snad jediná země na světě, která je požaduje, je Chorvatsko. Nejhorší to bylo s papíry na Kubě, tam toho po mě chtěli spoustu, ale šlo spíš asi o získání bakšiše, který já ale zásadně nedávám, většinou ani není z čeho. Takže jsem to vyřešil tak, že jsem jim ukazoval různé doklady, co jsem měl u sebe z domova, jako třeba tramvajenku, průkazku do knihovny a tvrdil jim, že to je to, co po mě chtějí. Nakonec to vzdali.
Takže nic nebránilo volném toulání po mořích?
Přesně tak. Vydržel jsem takhle žít tři roky. Úplně bez peněz. Rybu si člověk chytí, ovoce roste na ostrovech dost a já nevplouval do přístavů, ale zůstával kotvit na rejdě a na břeh se dopravoval člunem, abych nemusel platit poplatky. Trimaran má díky třem trupům vedle sebe malý ponor, takže se dal leckde vytáhnout přímo na pláž. Vlastně jediný problém je zásoba sladké vody, když člověk nemá odsolovací zařízení, což jsem neměl.
Co palivo do motoru?
Já plul jen pod plachtami. Motor potřebujete hlavně k manévrování v přístavu, kterým jsem se vyhýbal. Na tak velkou loď, jako jsem měl, by byl potřeba motor minimálně o patnácti koních a já sehnal jen takový pětikoňový motůrek pro případ nejvyšší nouze. Je fakt, že párkrát už jsem se bál, že skončím někde na skalisku, ale vždy to dobře dopadlo.
Takže jsi zažil i nějaké horké chvilky?
To patří k věci. Prožil jsem na volném moři hurikán, to bylo opravdu drsné. Stačí si zkusit na trati do Ostravy vystrčit hlavu z vlaku ve stošedesátikilometrové rychlosti a představit si, že v tomhle se člověk musí pohybovat po lodi a nějak jí řídit. Loď to naštěstí vydržela, což je úžasné, když si člověk uvědomí, že jsem jí postavil víceméně z vyřazených součástí. Na lodi je taky možné snadno onemocnět nebo i zmrznout. V noci je i v tropech na moři velká zima, do toho vítr a velká vlhkost, za špatného počasí se nic nedá usušit.
Jsou ale i jiná rizika. Po Karibiku stále operují piráti a i když to není tak rozšířené jako u somálských břehů a v Adenském zálivu, turistické jachty jsou snadný a oblíbený terč. Jako piráti se ale mnohdy chovají i úřady. Jednou mě poblíž Jamajky chytla místní pobřežní stráž, přesto, že jsem byl v mezinárodních vodách a mířil úplně jinam. Prohledali mi loď a dokonce vyvrtávali díry do trupu, aby se ujistili, že nemám dvojité dno a nepašuji drogy. Oni jsou schopní člověka poslat ke dnu a pomoci se nedovolá.
Taky je dobré si dávat pozor na Američany. Jejich agenti a pobřežní stráž operují v mnoha přístavech jiných zemí a známého takhle odtáhli i s lodí z Baham na Floridu a postavili před soud, protože nezaplatil nějakou pokutu za parkování.
Nakonec tě tedy život mořského vlka přestal bavit a vrátil ses domů?
Sice jsem se proměnil v drsného námořníka, opálený, zarostlý, vlasy se mi vlivem soli samy zacuchaly do dredů, ale pevnina mi už začala chybět. Člověk je vlastně pořád připoutaný k lodi, má o ní starost a nemůže jí jen tak nechat kotvit někde bez dohledu. Jednou jsem jí nechal asi dva měsíce na Floridě a někdo mi z ní ukradl kotvu, takže loď skončila na skalisku a já jí musel znovu opravovat. Vlastně je to dost monotónní život, i ty tropické ráje se omrzí, navíc spousta věcí na barvotiskových pohlednicích není vidět – velká vlhkost, období dešťů, všelijaká havěť. Člověk je často sám nebo jen ve dvou, kouká pořád jen na moře a z toho může začít i bláznit. Za dlouhých plaveb se vám hladina moře a vlny promění v krajinu s kopečky, dokonce jsou mezi nimi vidět i světla chalup. Někdy jsem se musel raději přivázat, abych mezi ně v pomatení smyslů nevykročil. Jsem asi přeci jen suchozemská krysa.
