Sportovnímu zápolení se sice oddávaly už starověké národy, avšak jeho skutečný rozmach souvisí až s rozšířením fenoménu volného času v 19. století. Sport se od počátků vyvíjel jako mužská disciplína a diskuzi o účasti žen provázely neshody a kontroverze. Někteří lidé odrazovali cvičenkyně od prohánění se po tělocvičně s tím, že si nepřirozenými pohyby zničí tělo a ztratí tak svou ženskost. Jako další argument pak uváděli menstruaci, kdy krev řinoucí se z těla ženu údajně oslabuje a způsobuje její zranitelnost. Navzdory zažitému mínění, že podávat výkony by měly nikoli na hřišti, ale hlavně v kuchyni, nacházelo ve sportu zalíbení stále více žen.
I ŽENY SE TUŽÍ
Velmi důležitou roli hrály v té době tělocvičné spolky. Počátky ženského tělocviku v českých zemích souvisí se založením pražského Sokola v roce 1862. Studentka Masarykovy univerzity, Eliška Klímová, ve své bakalářské práci věnované tomuto tématu ukazuje, že ačkoli se ženám v Sokole naskytla možnost provozovat organizovaný sport, jejich postavení jako členek nebylo rovnoprávné. Funkcionáři Sokola nechtěli ani slyšet o jejich případném právu rozhodovat o životě tělocvičných jednot. Trvalo tak více než půl století, než se v Sokole ustavila rovnost pohlaví, a i poté mnoho členů nad novým uspořádáním skřípalo zuby. Konečné stvrzení demokratičtějších poměrů tak paradoxně musela přinést až první světová válka, kdy muže odvedené na frontu nahradily ve funkcích v sokolských výborech jejich kolegyně.
Navzdory různým předsudkům se ženy začaly pouštět i do těch odvětví, které dříve okupovali výhradně sportovci s vyboulenými trenýrkami. V roce 1967 vyrazila Katherine Switzer na trať Bostonského maratonu se startovním číslem na hrudi. Stala se tak první oficiální běžkyní v historii tohoto závodu. Přesto se během něj stala terčem umanutého pořadatele, který se ji s výkřikem „Vypadni sakra z mýho závodu!“ pokusil ceduli s číslem strhnout. Zuřivce musel zpacifikovat přítel Switzerové, jenž se asi neztotožňoval s tehdy běžně přijímaným názorem, že běh může ženě způsobit vypadnutí dělohy nebo homosexualitu. Na stranu pořadatele by se v této šarvátce, pokud by ještě žil, postavil nejspíše i slovutný Pierre de Coubertin, jemuž se účast žen na olympijských hrách zdála neestetická a proti přírodě. Jak tvrdil: „Primární rolí žen v olympijských hrách by mělo být korunování vítězů.“
Socioložka Nancy Theberge tvrdí, že důležitost fyzického výkonu při sportu a důraz na měřitelné rozdíly mezi muži a ženami dělá ze sportu úrodnou půdu pro tvorbu a obhajobu ideologie mužské nadřazenosti. Kvalitní výkon je úzce definován způsobem, který vyhovuje zejména mužským atletům, a tak existuje jen několik disciplín, v nichž elitní ženy překonají muže.
SPORT V PODÁNÍ „NĚŽNÉHO“ POHLAVÍ
Pokud jde o sportovní nadšení, ženy se mužům s přehledem vyrovnají. Amatérské hráčky fotbalu či hokeje v nasazení často porážejí rozmazlené mužské profesionály. Nejde zde však pouze o nevinnou radost ze hry, ale i o zápal přerůstající v nefalšovanou agresivitu. Loni vzbudilo menší senzaci video na Youtube zachycující fotbalistku Elizabeth Lambert, kterak pacifikuje soupeřky širokou paletou brutálních faulů od úderů pěstí až po stržení za vlasy. Následné komentáře pak zavdaly příčinu k diskusi nad sexismem ve sportovní žurnalistice. Zatímco mužské bitky sportovní redaktoři uznale glosují, ženská agresivita v nich většinou probouzí morální odpor, anebo posměšné reakce v podobě přirovnávání hráček k prskajícím kočkám.
Netřeba zdůrazňovat, že naprostou většinu sportovních novinářů tvoří muži. Tento nepoměr ostatně odráží i rozdělení funkcí v samotném tělovýchovném odvětví, které se sice prezentuje jako svobodný prostor, kde se může uplatnit jedinec nezávisle na své rase či pohlaví, ale prestižní pozice trenérů a funkcionářů ve velké většině stále obsazuje dominantní skupina – běloši mužského pohlaví.
TĚLESNÁ NE-VÝCHOVA
Kde hledat příčinu stereotypního chápání sportu jako převážně mužské záležitosti? Podle britských výzkumů klesá zájem děvčat o sport v období adolescence. Může za to špatná zkušenost s tělocvikem ve škole. S tímto názorem by se asi ztotožnilo mnoho československých žen při vzpomínce na plejádu nudných prostocviků vykonávaných za hvizdu učitelské píšťalky. Rovněž trapné cvičební úbory nedodávaly zejména v období menstruace příliš jistoty a upevňovaly tak mýtus, že perioda a sport nejdou dohromady.
V dalším životě pak ženám školní tělovýchovné disciplíny nepřináší takový reálný užitek jako mužům. Nejenže si lze těžko představit ženy, jak si jdou ve volném čase zacvičit na kladině. Gymnastika a jiné disciplíny, prezentované jako tradičně ženské, se netěší takové pozornosti, prestiži, finančnímu zázemí, ani množství fanoušků jako sporty typu fotbal a lední hokej. I když se mnohé ženy těší na zážitek ze sledování mužských mistrovství světa v ledním hokeji, jen mizivé procento z nich povzbuzovalo hráčky na právě skončeném mistrovství světa v ženském hokeji.
Autorka je doktorandkou antropologie na FHS UK. Autor je novinář.
