Máte poutavé jméno. Lumír Tuček zní jako působivý pseudonym, hned lze vytušit umělce. Jak se ale jmenujete doopravdy?
Lumír Tuček právě. Pro mě to není ideální umělecké jméno. Tuček mi zní jako druhý nejměkčí kámen po křídě. Když jsem zamlada napsal svou první románovou trilogii na šest stran sešitu A5, nazýval jsem se Lumír Tuček Křemen. Nikdy jsem neměl rád změklost.
Přestože jste od raného věku tíhl k umění, vystudoval jste technický obor – architekturu. Proč?
Po gymplu jsem chtěl studovat matematiku. Maturoval jsem v roce 1972, to byla doba, kdy si člověk hledal něco, co by radši vůbec s ničím nesouviselo. Měl jsem kamarády Majerovi, jejichž táta byl architekt. Noblesní člověk. Říkal jsem si: Takovej chci být taky!
Živil jste se tím někdy, jako kolega z Pražské pětky David Vávra?
David to měl v rodině, jeho táta byl architekt, takže se v tom i lépe orientoval. Něčím se tehdy ale lidi živit museli a my tím naším divným divadlem určitě ne. Takže jsem pracoval v různých projekcích až do roku 1990. Možná, že kdybych se dostal do nějaké tvořivé party, tak bych u toho zůstal a divadlo by bylo na druhé koleji.
Architekti jsou ale docela za vodou, jste blahobytný?
(bouře smíchu) To opravdu ne! Proto jsem od toho možná intuitivně utekl. Mohlo mi hrozit zbohatnutí.
KLÍMOU POSEDLÝ
Na konci devadesátých let mě zasáhla vaše divadelní hra Boj o vše, „kompilát“ vystavený z her, knih i života filozofa a spisovatele Ladislava Klímy. Jak vznikala?
Ladislav Klíma se mi dostal do ruky až někdy na konci osmdesátých let a byl pro mě zjevením. Jeho geniální myšlení spojené s humorem. Takřka všechno napsané s nadsázkou. Samotný nápad pak vzešel od Honzy Hladkého z Divadla M v Českých Budějovicích. On vybral filozofická témata a já do toho dodal nebo upravil věci, které by fungovaly divadelně a byly i zábavné, například Vinnetoua. V Budějovicích jsme to udělali nejdříve jako Utrpení Velkého románu a pak jsme to přenesli do pražské Akropole.
V poslední době se dostávají do módy takzvané devadesátiminutové divadelní hry – například Shakespeare v 90 minutách aj. Byli jste průkopníky této divadelní formy?
Tohle mi smrdí ryze obchodní taktikou. Udělat výcuc a vlastně autora zničit. Tehdy jsem byl ale Klímou posedlý. Chtěli jsme z něj vybrat to nejpodstatnější a měli pocit, že by se lidi měli správně dozvědět, v čem byl génius. Krátce předtím uvedlo HaDivadlo Klímovu Lidskou tragikomedii, což byla jediná jeho hra, která se hrála. A od nich mi to přišlo hodně „neklímovský“. HaDivadlo Klímu zkomolilo.
Tehdy také vznikl dost šílený film Jana Němce V žáru královské lásky, natočený podle Klímova Utrpení knížete Sternenhocha…
Nejdřív mě strašně urazil. Když jsem pak ale s Janem Němcem mluvil, tak se poťouchle smál a povídal mi: „Když jsem přijel do Česka a viděl, jak všichni najednou berou Klímu jako módu, řekl jsem si – já je trošku naseru.“ Tohle jsem uměl pochopit, protože od něj to byla vlastně provokace. Němce si velice vážím. On je fenomenální, vždycky byl průkopník. Nikdy se nedal zatlačit a vždycky si šel za svým.
Vaše hra měla nakonec v Akropoli jen šest či sedm repríz. Proč tak málo?
Tehdy se úplně změnila situace. Tomáš Vorel přišel s ideou, že Akropole bude divadlo pro celou Pražskou pětku, aby z toho vznikla scéna takového modernějšího Semaforu. Pak ale začal točit Kamenný most a vykašlal se na to. Měl jsem dělat uměleckého šéfa a postavit stálý divadelní soubor. Jenže se ukázalo, že kluci, co to měli v nájmu, tam chtějí spíš rockový klub. Vedle sebe by musely běžet koncerty a divadlo, což nefungovalo.
Boj o vše jste uváděli i v Americe. S nadsázkou lze říci, že jste byl jeden čas v USA vedle Václava Havla nejhranějším českým dramatikem…
Bylo to v roce 1999 v rámci akce, kterou zaštiťoval Havel, takže to mělo i velkou mediální podporu. Překvapilo mě, jak se tomu naprosto profesionálně věnovali. Udělali perfektní překlad, kostýmy, nový design představení a celé to mělo dobře nakročeno do světa.
Proč to tedy nepokračovalo dál?
Když představení skončilo v Akropoli, tak z nás prostě vyprchala důležitá energie.
KONEČNĚ PRAVDA!
Jedním z vašich dalších projektů byl takzvaný recyklovaný film. Mohl byste popsat, o co se jedná?
Základní myšlenkou je, že všechny záběry už byly natočené, a jak se musí v naší době šetřit, stačí vzít už natočené záběry, z toho sestříhat nový tvar a do úst dát postavám nové dialogy. To je základní idea.
Pod názvem Konečně pravda! jste tímto způsobem vtipně zpracovali sérii Majora Zemana. Jak to vzniklo?
Když se chystalo znovuuvedení Majora Zemana v České televizi, přišel kolega z Rádia Limonádový Joe Dušan Všelicha s nápadem, aby se díly předabovaly tak, jak to opravdu bylo. Navrhli jsme to ČT, kde to ovšem neprošlo, protože už se připravovaly tzv. vážné dokumenty k vysvětlení tendenčnosti seriálu. Tak jsme si stvořili pár recyklovaných filmů sami pro sebe. Nejprve Majora Zemana, pak i další – například Ženu za pultem, ale i Titanic, Sedm statečných nebo herecké kreace Madonny. Uváděli jsme to edukativní formou, jako přednášku. Občas to viděl někdo z nějaké firmy, takže jsme potom vytvořili recyklovaný film coby zábavu i pro něj.
V době přesycené novými a drahými filmy se recyklovaný film jeví jako dobrý nápad.
Viděl jsem ze světa hodně dobrých takhle udělaných věcí. Recykloval se i celý Pán prstenů, to ale nefungovalo. V desáté minutě to prokoukneš, přestane to být vtipné a vypneš to. Doba je rychlá, takže to chce krátkou stopáž. A vzniká tím vždycky nové dílko.
Vašemu rozletu se ale prý postavil do cesty problém s autorskými právy…
Ano, šíření je omezené. Televize ani internet to nemohly vysílat.
Recyklovaný film se přeci podobá hudebnímu coveru. Nedalo se to vyřešit takto?
Je to možné, mě to ale zas tak moc netrápí. Jedna f irma, která zaměstnává postižené, vydala naše recyklované f ilmy na DVD jako svůj reklamní nosič ve velkém nákladu, takže po světě to běhá a navíc to šíří dobrou myšlenku.
Ale třeba technaři vezmou LP desku a tak ji přeorají, že to už nikdo nerozpozná a autorská práva pak skoro nikdo nedosleduje…
Mám rád, když se s něčím nakládá svobodně. Pochopitelně je blbý, když někdo něco udělá, jiný to ukradne a prodává dál. Ale nechat se něčím ovlivnit, to za krádež nepovažuji.
UDAVAČSKÉ PÍSNĚ A HIP-HOP
Nedávno jste představil program Festival Udavačské písně. Co bylo impulsem k jeho vzniku?
Napadlo nás to společně s Lukášem Pavláskem, což je rozený komik tzv. sobotovského typu. Bavili jsme se o tom, jak Hutka napadl Nohavicu svojí blbou písní ohledně jeho agentství a jak trapně kolem toho Nohavica udělal mlhu, mlčel. Stalo se to přeci plno lidem, například Vlastě Chramostové. Ta k tomu ale přistoupila otevřeně, což je jediná cesta, jak se s tím vypořádat. Někdo může zajet člověka v ožralosti, ale nesmí ujíždět, musí zastavit, odvézt ho do nemocnice, musí adekvátně zareagovat. Trapnost obou stran nám poskytla krásnou situaci, kdy my je usmiřujeme a navíc bezmezné pole, dělat si srandu z celého folku. Ale i tam nějakým způsobem navážno otevíráme lidské charaktery.
Jsou součástí programu i písně? Hrajete na nějaký nástroj?
Hraju na kytaru způsobem „k táboráku“. Ty písničky jsou samozřejmě takové udavačské transmutace folkových originálů. Recyklované písně.
Otevíráte v Udavačských písních také hojně propíraný případ Kundera?
Milan nám tam samozřejmě taky vystupuje. V momentě, kdy se ho Jarek na férovku zeptá, kolik má ověřených zářezů (kolik lidí ověřeně udal), začíná mluvit francouzsky a pokládá telefon.
Připravujete nyní nějaké velké dílo, jako byla divadelní hra Boj o vše?
Dělám hip-hopové písně, vyjdou u táborské firmy Mafia rec. Zabývám se tím, jak udělat hip-hopové konstanty trochu jinak.
Co je to hip-hopová konstanta?
To je fráze, kterou mladí hiphopeři používají téměř všude – např. „tohle je můj život“ nebo „rodiče nám lhali“. Povýšil jsem to na formu, mám tam třeba dědečka, který roztřeseným hlasem zpívá „rodiče nám lhali“. Do kontrastu. Možná tím provokuju hip-hopovou scénu, ale myslím, že hip-hop cítím.
Měl jsem ale na mysli, jestli chystáš něco opravdu velkého…
Oslovil mě kamarád, abych mu napsal scénář pro film, takže pracuji na filmovém muzikálu. Nic moc sociálního, i když v hloubce zase jo. (tajemný smích)
Nemusíte příliš prozrazovat, vím, jak se náměty kradou. Ale aspoň zeširoka, o čem to bude?
To je velmi jemná věc. Jednoduchá a zároveň silná. Můj předobraz je, řekněme, Dáma na kolejích. Je to strašně silné a aktuální téma, ale zároveň nikdo ani nepostřehne, že tam jde o vážné věci. Prostě o mladý holce. Tečka.
IMPROVIZOVANÁ BUDOUCNOST
Hodláte muzikál i režírovat? Havel nakonec jako dramatik taky režíruje.
Režírovat rozhodně ne. To je strašná dřina, strašný nervy. Chce to být nekompromisní. Když se mi něco líbí, věci se hned poddám. Havel v tom za ta léta umí chodit.
Improvizace je vaše silná stránka. Jedete v divadle podle pevného textu nebo je to pokaždé originál?
Boj o vše byla pevně postavená věc. Tam bych si improvizovat nedovolil. I staré věci Divadla Vpřed byly pevně postavené. K improvizaci jako takové jsem se dostal až na Rádiu Limonádový Joe (v letech 1991-95 pokračovatel Rádia Mama – pozn. red.). Bohužel, takové svobodné rádio už potom nikdy nevzniklo. Nemůžu jít dělat do Evropy 2, do Kissu nebo do Fajn rádia, protože by mě to rádio nestrávilo.
Proč vlastně skončilo Rádio Limonádový Joe?
Marhoul pořídil pro Divadlo Sklep rádio pod hlavičkou Barrandova, Sklep o něj nestál, tak jsem mu doporučil Dušana Všelichu, vůdce Rádia Mama. Marhoul na to přistoupil, sestavili jsme tým a začalo se vysílat. Marhoul vypadl, když Barrandov koupily Třinecké železárny a my tam zůstali jako nicotná věc mimo rozlišovací schopnosti magnátů z Třince. Tehdejší pražská ODS se s námi sešla, protože potřebovala jakousi hlásnou troubu. Ovšem bylo nemožné, abychom my tohle pro někoho dělali. Politicky už vůbec. Nainjektoval se tam nový ředitel, který pochopil, že rádio může být taková malá ruční pračka peněz, že přes reklamu, přes zakázky svým kámošům a tím potažmo pro něho samotného z toho něco kyne, že. Třeba se mýlím. Na tom to skončilo.
A v televizi se můžete improvizaci oddat naplno?
S manželkou Janou jsme na internetové Bedna TV měli vlastní pořad Výchovna Karla a Máni, což bylo ryze improvizační. Po letech jsem cítil ducha svobody jako na Rádiu Mama nebo Limonádový Joe. Lidé to dělali pro tu věc samu a s radostí, byť třeba s chybami.
Představení Karel a Máňa jste dělali i naživo v divadle. Jak to fungovalo, když jste byli se ženou ten den rozhádaní?
Se ženou jsme to dělali jako seriál, jako život. Pokaždé jsme to někam dožili a příště žili dál. Tam se mohlo promítnout cokoli.
Co děláte teď? Co vás v současnosti naplňuje nejvíc?
Často vystupuju ve stand-up večerech, ať už to je v klubu Phenomen nebo klubu Retro, což jsou pořady Na Stojáka nebo Na Ležáka. Humor dělám proto, že ho považuju za něco, čím člověk může upozornit na důležité věci. Humor typu, že si někdo honí péro, jde úplně mimo mě. To je trapné. Musí to mít přesah.
Moc mě pobavila tvoje scénka sexuologa Klátila Orgasmus v pořadu Na Stojáka, kde takřka sociologicky představuješ „orgasmotypy“ různých sociálních vrstev.
Dělám si tím srandu z horoskopů. Každá scénka má vždycky nějaké další pozadí. Na Dobešce máme představení Gogol na stojáka, což je Gogolova Ženitba, kterou jsme uchopili po svém. Tam je ženský i mužský element reflektován současně. Ester Kočičková, Lenka Vychodilová, Jana Tučková – ty holky jsou tam úžasný! A my kluci, myslím, jsme tam docela znamenitý. Místama.
O fenoménu Pražská pětka jste vydal knihu, jak se prodává?
Moc ne. Myslím si, že ani vydavatel Honza Dvořák nečekal nějaký kasovní trhák. Kniha systematicky mapuje pražskou divadelní scénu, a kdo se bude zabývat moderním divadlem, by si ji měl přečíst, protože v 80. letech Pražská pětka určovala pro jistou část lidí divadelní dění v Praze. Bylo to něco nového, byli jsme lidi, co se už nechtěli s ničím štvát…
Co posloucháte za muziku? Děláte folkařské předělávky, hip-hop…
Osobně jsem se v hudbě moc neposunul – Doors, Zeppelin…, old school, jak se říká. Z hip-hopu se mi pár kapel fakt líbí. Když jsou vtipný, nápaditý, barevný. Že to není hudba, je mi jedno, je to nějaké vyjádření. Dělám hip-hop proto, aby mladí věděli, jak tyhle věci vidí člověk, co dělal rap už v době, než Američani vymysleli slovo rap. S divadlem Vpřed jsme to dělali dávno. Je to vlastně deklamace. I ve Starcích na chmelu je perfektní deklamovaný rap. A já mám ryzí právo se k tomu vyjádřit.
Lumír Tuček Autor, režisér, herec a moderátor. Spoluautor filmů Pražská 5 a Kouř. Účinkoval v televizních pořadech, například Historky od krbu (1995), Já vás chápu, pane prezidente, Kinetická encyklopedie všehomíra (1998–1999) nebo Klubíkovi (2007). Vystupuje v pořadu Na Stojáka, pracuje pro Bedna TV aj. Principál divadelního souboru R. S. Vpřed (od 1975), moderátor Rádia MAMA (1991–1996) a Rádia Limonádový Joe (1996–2000). Spoluautor a režisér divadelní hry podle originálního filozofa Ladislava Klímy Boj o vše.
Autor je režisér a spisovatel.
