Autorka těchto řádků je registrovaná kavárenská povalečka a přiznává, že i inspiraci pro tento text nalezla ve svém oblíbeném podniku. Odpoledne se právě počínalo líbat s podvečerem, když tu můj zrak, zostřený dvěma deci červeného, zabloudil k vedlejšímu stolu. Tam právě zcela standardně vyhlížející gentleman vytáhl z aktovky botu, kterou okamžitě pyšně umístil na stolek. Zocelena mnoha lety pobytu v podobných zařízeních, nehnula jsem brvou. Když se ale o pár minut později tentýž decentní pán vrhl na podlahu a počal svému spolustolovníku obkreslovat nohu, nezbylo mi, než přiznat si jistou míru zaujetí. Jak se záhy ukázalo, stala jsem se právě svědkem kontaktu moderního řemeslníka s jeho zákazníkem!
KDO NENÍ V CECHU, NENÍ NÁŠ
Prehistorie řemesel hovoří jasně. Jen co se člověk rozhodl, že nemusí sám dělat všechno, rozdělil se o své úkoly s ostatními a následně se ukázalo, že určití jedinci jsou prostě na něco šikovnější, než ostatní. Než se nadálo, vyráběli a vytvářeli takoví šťastlivci více, než sami potřebovali a nadbytek prodávali. Takovými přebytky můžeme rozumět i to, co bychom dnes nazvali spíše „službou“, tedy vykonávání určité činnosti. Na pomezí středověku a novověku se pak řemeslníci začali sdružovat do cechů. Cílem takových profesních spolků bylo dohlížet na ceny a kvalitu zboží, stejně jako výcvik učedníků a vůbec dbát, aby se to které řemeslo těšilo vážnosti, kterou si zaslouží. Cechy zahrnovaly všechna řemesla, od potravinářských, textilních a kožedělných, přes kupecká, až po například výrobu mýdla a svíček. Pro ilustraci: třeba v Českém Krumlově byla registrována sdružení sladovníků, perníkářů, provazníků, truhlářů či bednářů. Cechovní spolky fungovaly jako samostatné organizace, prezentovaly se vymoženostmi, jako jsou znaky a zástavy, volily své představené, disponovaly privilegii a ovlivňovaly společnost na mnoha úrovních. Dostat se do cechu vyžadovalo splnění přísných podmínek, jako bylo například vlastnictví domu v daném městě. Případné vyloučení z cechu, k němuž docházelo, pokud někdo z členů zásadně porušoval pravidla, se v podstatě rovnalo společenskému i ekonomickému zničení. Cechy ve své všeobsažnosti fungovaly také jako náboženská bratrstva a v místním kostele často měly vlastní oltář. Jednoduše řečeno, řemeslník bez cechu prostě nebyl opravdický řemeslník. Nutno dodat, že právě popsaný konzervativní systém, který bránil zejména technologickému rozvoji, se v 18. a 19. století stal důvodem rušení a rozpouštení cechů.
Řemeslo ale žilo dál, ač v našich podmínkách občas velmi svérázně. V období předcházejícím aktuálnímu společenskému zřízení se řemeslníci měli k dílu podivuhodným způsobem. Často byli vyvažováni zlatem, a to téměř bez ohledu na kvalitu odvedené práce. Sehnat řemeslníka bylo v té době podobné ojedinělé štěstí, jako potkat yettiho. Včetně toho, že následky takového setkání nebylo možné předvídat. Známé jsou tak příběhy, kdy zákazník řemeslníka uháněl několik týdnů či měsíců, aby okamžitě po jeho zaplacení a odchodu celou práci předělal sám. V těchto dobách byli řemeslníci sdružováni ve státních podnicích. Mnozí muži řemesla je pojímali jako ochrannou kuklu, v jejímž bezpečí přečkali bez úhony pracovní dobu. Po jejím skončení se pak plni sil vydali na melouch.
ŘEMESLNÍK A FIALOVÉ SAKO?
A jak se to má s řemeslem v dnešních časech? Těsně po velkých změnách se zdálo, že všichni musí být elegantní, auto(mobilem) opatření a vůbec všeobecně free-cool-in. S tradiční představou víceméně ukoptěného řemeslníka takový obraz příliš nesouzní. Zároveň úvodní příhoda ukazuje, že řemeslo nevymřelo. Dalším příkladem budiž příběh Jiřího. Truhlářem se stal v době, kdy něco takového rozhodně neměl v plánu vykonávat. Ledva třímal v ruce výuční list, opatřený ještě razítkem socialistického školství, vrhl se, kam ho srdce táhlo, tedy na střechu. V době, kdy Češi objevovali vysílání zahraničních televizí a „chytat aspoň Poláky“ patřilo k dobrému tónu, podílel se aktivně na znetvořování tváře města satelitními talíři. Teprve v době zařizování vlastního obydlí, nespokojen s nabídkou nábytku, oprášil něco ze svých školních znalostí. Návštěvy z širokého okolí byly jeho výrobky zcela oslněny, navíc – zahraniční vysílání bylo dostupné i jinak… Jiří se tak pomalu začal vracet ke dřevu. Dnes vlastní truhlárnu s pěti zaměstnanci, slovo IKEA je mezi jeho zákazníky tabu a na nedostatek práce si rozhodně nestěžují.
Petra zase k řemeslu přivedl koníček, respektive normálně velký kůň patř ící jeho přítelkyni. Opakovaně si totiž stěžovala na jeho nekvalitní podkování. Po informacích bažící přítel začal číst a googlit, načež k prvnímu kurzu u rozžhavené pece už byl jen krůček. V současnosti se koně a kování z náplně volného času stali hlavní prací spokojeného páru.
Cestou „co si neudělám sám, to není“ se také ze stavebního inženýra Josefa stal švec. Neschopen najít na trhu boty, které by splňovaly jeho požadavky, vrhl se na šití sám. Koženou obuv teď na zakázku vyrábí po večerech, se zákazníky se schází po kavárnách, nicméně sny o plném oddání se řemeslu ho přepadají čím dál častěji.
VYHYNE ŘEMESLO V ČECHÁCH?
Jak dokládají předchozí řádky, přes automatizaci, technologie a modernizaci všeho druhu jsou řemeslníci všech typů evidentně stále potřeba. Jeden by až soudil, že řemeslo má skutečně zlaté dno. Paradoxně se ale přímo z oblasti učňovského školství ozývá smutné úpění, rezonující liduprázdnými třídami a dílnami. A výzkum Národního vzdělávacího fondu tuto prázdnotu dokonce jasně popisuje. Počet studentů a návazně i absolventů učebních oborů totiž strmě klesá. V roce 2014 výuční list získá jen 11 % osob, které ukončí vzdělávání. V porovnání s rokem 2006 je to úbytek o plnou polovinu.
Naopak vysokoškolským titulem bude ve stejném roce ocejchováno 60 % osob, které se poprvé dostanou na trh práce. Klíčové faktory způsobujíc í tuto disproporci jsou zřejmě dva. Jedním je obecné přesvědčení, že matur itní nebo univerzitní obory jsou zárukou lepšího pracovního uplatnění a společenského statusu. Druhým pak výrazný rozmach soukromého školství, což získání titulů usnadňuje. Není tedy divu, že existují učební obory, které se potácí rovnou na prahu vymření – například hodináři, textilní, oděvní a chemické obory. Je tedy otázkou, co si za pár let počneme třeba s nefunkčními chronometry. Skutečně nezbude, než je při prvním opoždění bez milosti zahodit, případně se spolehnout na pozorování cesty slunce po denní obloze? Analytici trhu práce tvrdí, že poptávka po řemeslných službách se logicky bude zvedat a absolventi těchto oborů nebudou mít s uplatněním pot íže. Nejvíc na roztrhání by měli být učni vycházející ze strojírenských, elektrotechnických a stavebních oborů.
FLER JE NÁŠ CECH?
Češi, s větší či menší mírou ironie, označují sami sebe za národ kutilů, jejichž guruem byl Přemek Podlaha. Jistě byly doby, kdy DIY přístup byl jednou z mála záruk nešizené práce. Nicméně ani teď neodoláme a prostě tvoříme, vyrábíme, vytváříme a tak vůbec přivádíme na svět předměty, které bychom si mohli jednoduše koupit. A kde se tedy novodobí a částečně v ilegalitě působící řemeslníci a řemeslnice schází a koncentrují? Doba je moderní a odpověď nasnadě. Přece na internetu! Webový prostor sdružuje tvůrce a výrobce všech druhů, věku, oborů i úrovně. Celou soustavu novodobých cechů disponujících přísnými pravidly, jasně def inovanou členskou základnou a různou mírou odporu k ostatním tvůrcům najdeme na proslulém serveru Fler. Spektrum zde se pohybujících řemeslníků začíná u cukrářů a přes keramiky a krejčí se dostává až ke kovotepcům a kominíkům. Nezbývá než doufat, že se podobná řemeslná pestrost prolne i do reálného světa.
Autorka je členkou umělecké skupiny KZL.
