Příkladem vzorné křesťanské rodiny jsou jistě Gonzagovi z ugandské Masaky. Při vstupu do betonového domku, který vlastní, má člověk pocit, že se ocitl v kostele. Všude na stěnách visí obrazy svatých. Manželé Lubegy a Paskazie spolu žijí již patnáct let a vychovali tři děti.
Dobrovolně pracují pro místní katolickou církev a připravují páry na vstup do manželství. Působí také na střední škole pro budoucí sestřičky, kde pořádají diskuse na téma manželství, sex a také onemocnění HIV/AIDS. Ten je v Africe obrovským strašákem. V Ugandě je podle odhadů nemocných asi sedm procent obyvatel. Lubega často vypráví, jak ho první snoubenka odmítla během zásnub, protože mu dva bratři zemřeli na AIDS. Zároveň ovšem kromě zákazu předmanželského sexu nenabízí mladým studentkám příliš praktických řešení. Což je jedna ze známých potíží, na které křesťanství v Africe naráží.
SVATBOU PROTI AIDS
Léčba HIV pozitivních pacientů přitom patří mezi hlavní aktivity, kterými se místní křesťanské organizace zabývají . Poskytují poradenství nebo financují stavbu nemocnic. Pokud jde ovšem o prevenci, propagují sexuální abstinenci jako jediný způsob ochrany. „Používání kondomů je nepřijatelné, protože je proti učení církve, která nařizuje sex až po svatbě,“ vysvětluje Emmanuel Katabaazi, otec farnosti v ugandské Masake. Na jedné straně je křesťanská sexuální morálka prevencí šíření nemoci, protože někteří Afričané díky tomu odkládají začátek pohlavního života až do manželství. Na druhé straně ale zákaz používání prezervativů počet nemocných prokazatelně zvyšuje.
Církve ale alespoň mohou sehrávat významnou roli při omezování stigmatizace lidí s HIV/ AIDS. K ní dochází mnohdy v důsledku tradic a zvyklostí v jednotlivých komunitách, ale také díky nízké vzdělanosti. Aktivita církví se ale liší od země k zemi. „Hlavní, na co je potřeba poukazovat, je stigma. Ale třeba v Jihoafrické republice církev v kostelech o nemoci nemluví. Považuje se spíš za odpovědnost vlády,“ říká Cherie, dobrovolnice z jihoafrického hospice, ve kterém dožívají lidé s HIV/AIDS. Vedle dilemat spojených se šířením zmíněné epidemie, které křesťanství v Africe v současnosti čelí, se ovšem opakovaně ozývají hlasy o samotné legitimitě tohoto náboženství na kontinentě.
ZÁSAH ZE ZÁPADU
Křesťanství se sice v Africe šířilo už od prvních staletích letopočtu, především v její severní části, odkud později pronikalo do súdánské Núbie a na území dnešní Etiopie. Přesto je vnímáno především ve spojení s pro Afriku fatální kolonizací ze strany Evropanů. „Příchod a působení křesťanských misionářů ale znamenal až počátek druhé etapy šíření křesťanství. Začalo v 15. století, když se portugalští mořeplavci pokoušeli obeplout Afriku,“ říká Viera Pawliková-Vilhanová, autorka přibližně 250 popularizačních esejů a článků o Africe. Poslední etapu šíření podle ní zahájily koncem 18. století protestantské mise, k nimž se o několik desetiletí později připojili anglikáni a římskokatoličtí misionáři. V podstatě tento model trvá dodnes. Zatímco někteří našli v „evropském“ náboženství smysl života a vnímají pozitivní přínos misionářů v sektoru školství nebo zdravotnictví, jiní o křesťanství mluví jako o západní intervenci: „Moderní náboženství způsobuje hodně konfliktů, protože bylo přivezeno stejně jako politika. Je součástí západního zásahu a funguje jako očkování. Afričané díky němu nevyužili svého bohatství, ale byli zneužiti,“ říká Uganďan Justus, aktivista organizace v boji za lidská práva. Je pokřtěný, ale tvrdí, že žije jako ateista. Podobné názory nejsou přitom nijak výstřední. Ugandský novinář Sean s Justusem souhlasí, i když do kostela chodí každou neděli, protože, jak podotýká, následuje Krista, nikoli církev. „To, co misionáři dělali, vycházelo z jejich osobních cílů, kterých chtěli dosáhnout. Křesťanství neznamená nic pro děti Afriky, byla to jen strategie Západu, aby se Afrika nerozvíjela,“ vysvětluje Sean.
Náboženství obecně je pro lidi v Africe významnou součástí života. Tradiční náboženství byla na kontinentu odnepaměti. Podle názoru filozofa Johna Mbitiho, autora publikace Africké náboženství a filozofie, si dodnes každý Afričan nese svoje náboženství na pole, kde pěstuje nové plodiny, stejně jako do hospody nebo na pohřeb, má ho při zkoušce na univerzitu i jako politik v parlamentu. Náboženství prostě stále hraje v životě lidí ústřední roli. Spektrum jednotlivých věr je pak různorodé jako Afrika sama. I křesťanství na území černého kontinentu nabývá nových podob, často v kombinaci s tradičními náboženstvími.
„Kromě ortodoxních křesťanů existuje v Africe obrovské množství jiných církví, kterých příslušníci se snaží hledat a nacházet v Bibli to, co jim je blízké,“ vysvětluje Viera Pawliková-Vilhanová a pokračuje: „Sama jsem se u večerního čaje jednou zeptala asi šedesátiletého Uganďana, kolik má dětí. Odpověděl otázkou: „Se kterou ženou?“ a zasmál se.“ Před večeří se s rodinou pomodlil a poděkoval za jídlo. Považuje se za křesťana, katolíka. Manželky má dvě, dětí dohromady čtrnáct. V Ugandě poměrně běžná situace.
Autorka je novinářka.
