NP č.374 > Pošli to dálNahota v ChileMartina Křížková

Pero, jež nečekaně skončilo v kapse českého prezidenta Václava Klause, prý nebylo obyčejné, ale posázené polodrahokamy. Konkrétně lapis lazuli. Chilská strana sice ujistila, že jim tento malý skvost nebude chybět, ale i tak by měl ztrátu Chilanům někdo nahradit. Nebo alespoň vyjádřit vděk za to, že měli při výběru dodavatele protokolárních psacích potřeb šťastnou ruku.

 

Přiznejme si, život s prezidentem Klausem je únavný. Hlavně proto, že ho tak dlouho musíme brát vážně. Václav Klaus je stabilně nejoblíbenějším českým politikem. Jeho popularita coby prezidenta nikdy neklesla pod padesát procent. Přestože hlavy státu jsou v Česku tradičně spíše milovány, jak na příkladu Franze Josefa ukázal již Peroutka, takový Václav Havel podle čísel na rozdíl od svého následovníka podobnou podporu neudržel. Klaus ale není jen oblíben, je i výsostně respektován. Jeho oponenti s ním seriózně diskutují a média mají tendenci tisknout jeho prohlášení stále ještě na první straně. Klaus přitom se stejnou hloubkou objevnosti po mnoho let rád a bez rozdílu v zanícení komentuje nálezy ústavního soudu i velikost tenisových raket. Navíc je mu umožněno prodat pózu statečného disidenta i ve chvíli, kdy národu sděluje, že nový model Škody Superb drncá méně než ten původní. Není jasné, co prezidenta v Chile nakonec svedlo, zda blyštivé kamínky nebo zvyk. Nám, oddaným poddaným, tak ale bylo konečně umožněno, co se mělo dít již dlouho: kolektivně se mu s léčivou úlevou smát.

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA