Ikonickou postavou výzkumů konformity je zejména Američan Stanley Milgram, který v šedesátých a sedmdesátých letech provedl známou sérii experimentů (podrobněji viz rámeček). Chtěl zjistit, jak moc jsou lidé ochotni zapřít své svědomí a působit utrpení druhým, jestliže je jim vnucen pocit, že pouze vykonávají pokyny autority.
Výsledky Milgramových experimentů mají svou nepopiratelnou sílu. Ukazují, jak snadno lze druhé přimět k porušení základních morálních pravidel. Zároveň však příběh o Milgramovi, tak jak bývá někdy vyprávěn, svádí k několika zjednodušujícím závěrům. Ty nemusejí být v zásadě chybné, ale mohou snadno posloužit k dalším manipulacím. Z výzkumu o podmínkách a důsledcích lidské poslušnosti pak paradoxně dělají pouze další nástroj, jak poslušnost u lidí pěstovat.
ZJEDNODUŠUJÍCÍ ZÁVĚR 1: LIDÉ SE NECHAJÍ SNADNO ZMANIPULOVAT AUTORITAMI
Konformita, která se projevila v Milgramových experimentech, jako by poukazovala k obecné ochotě obyčejných lidí slepě následovat pokyny autorit. Koneckonců, takový závěr se zdá být v souladu s naší běžnou zkušeností a zdravým rozumem. Denně přece můžeme vidět, jak političtí vůdci působí na masy a jak zvláště méně vzdělaní lidé podléhají jejich manipulacím. Příliš pochopení vůči takovéto „běžné zkušenosti a zdravému rozumu“ naštěstí neměl jiný americký vědec, sociolog Phillips Davison. Prostřednictvím několika jednoduchých experimentů mezi svými studenty zjistil, že naše úsudky v této oblasti bývají systematicky zkreslené. Davison chtěl, aby studenti posoudili, jak působí v různých souvislostech mediální přesvědčování na ně samé a jak na ostatní lidi. Výsledek? Sebe sama vnímali studenti vždy jako odolnější vůči manipulaci než ostatní. Fenomén označený Davisonem jako efekt třetí osoby demonstruje, jak snadné je vidět sebe jako rozumnou a kriticky uvažující osobnost a zároveň podceňovat tyto schopnosti u ostatních. Navazující výzkumy ukázaly, že efekt třetí osoby se silně projevuje zejména u vzdělaných lidí. Vzdělání, které je obvykle považováno za protilátku vůči manipulaci, se tak při posuzování toho, jak manipulace působí na druhé, ukázalo spíš jako překážka.
Efekt třetí osoby by mohl zůstat v rámci politicko- psychologické teorie neškodnou zajímavostí, kdyby s ním aktivně nepracovala politická propaganda. Již Davison upozornil na to, že cílem některých politických kampaní není přesvědčit k nějakému chování, ale vyvolat dojem, že toto přesvědčování bude fungovat na ostatní. Úspěšná kampaň politické strany proto nemusí nutně člověka uchvátit konkrétními hesly, postačí, když v něm vzbudí dojem, že tato hesla budou fungovat na ostatní. Volič pak ztrácí obavu, že jeho hlas kvůli nedostatku další podpory propadne. Procesy, které Davison označil jako efekt třetí osoby, rovněž naznačují, jak může vypadat vhodná strategie přesvědčování druhých: pochlebování jejich kritickému myšlení, spojené s vyvoláním paniky před údajně zmanipulovanými příznivci opačného názoru. Na základě zmíněných výzkumů můžeme předpokládat, že tento typ přesvědčování oslovuje především vzdělané lidi.
ZJEDNODUŠUJÍCÍ ZÁVĚR 2: ČLOVĚK VE SKUTEČNOSTI NEZNÁ SOUCIT ČI ODPOVĚDNOST KE DRUHÉMU
Může se rovněž zdát, že Milgram odhalil cosi důležitého o lidské přirozenosti. Provedené experimenty jako by ukázaly, čím je ve skutečnosti člověk, když zmizí kulturní nánosy a pravidla známá z každodenního života. Bez kulturních norem, které je tak snadné odstranit, se z člověka stává bestie schopná mučit druhé na základě pokynů značně pofidérní autority.
Milgramovy experimenty však nic takového neprokázaly – právě naopak. Neukázaly, co se z člověka stane, když zmizí kultura, normy či instituce. Představily, co určitý typ kultury, norem a institucí může v člověku vyvolat. Veškeré násilí, k němuž v rámci pokusů došlo, totiž pramenilo nikoli z nepřítomnosti pravidel, ale naopak z přítomnosti zvláštního souboru předpisů a závazků, které experimentátoři uplatňovali vůči svým „asistentům“. Jako extrémní ilustraci lze připomenout interpretaci holocaustu Zygmunta Baumana. Vyvražďování Židů nebylo dílem hordy zfanatizovaných nacistů, pro které v jeden historický okamžik padly všechny kulturní normy a pravidla. Šlo naopak o možný a logický důsledek určitého institucionálního uspořádání, pro který bylo typické zejména rozptýlení osobní zodpovědnosti za konkrétní činy.
Závěr, podle kterého z Milgramova příběhu plyne poznatek o jakési zkažené lidské přirozenosti, má navíc svůj manipulativní rozměr. Představa člověka jako asociální bytosti, držené na uzdě kulturními normami, je spíše ideologickým vyprávěním než seriózní vědeckou hypotézou. Přesto na jejím základě stojí řada názorů, jak má být uspořádána společnost – například těch o potřebě silných morálních autorit či o nutnosti tvrdých opatření vůči rušitelům veřejného pořádku. Paradoxně se často jedná o názory, jejichž realizace vytváří vhodné podmínky pro samovolné zopakování Milgramových experimentů. Tentokrát ovšem mimo vědeckou laboratoř.
ZJEDNODUŠUJÍCÍ ZÁVĚR 3: AUTORITA ZNAMENÁ NEBEZPEČÍ
Další dojem, který může z Milgramových experimentů plynout, lze zformulovat následovně: Jestliže i „neškodný“ vědec-výzkumník dokáže během pár minut přimět spořádané občany k páchání násilí, potom prakticky jakákoli autorita znamená potenciální nebezpečí. Zdánlivě jasný závěr však zastírá podstatu manipulace, ke které v experimentech došlo. Samotné autority, ať už jakéhokoli typu, mohou vyvolávat nejrůznější emoce. To však pro většinu lidí nemůže být dostatečným důvodem, aby se jim slepě podřídili. V Milgramových experimentech byla účastníkům vnucena určitá definice dané situace, určitý pohled na svět, který jejich chování umožnil. Nešlo tedy o to, že si výzkumníci uzurpovali pozici autority, ale spíše do jaké ideologie, do jakých pojmů celou situaci zaobalili.
V daném případě šlo o ideologii zdánlivě hodnotově neutrálního vědeckého výzkumu, avšak předefinování situace může mít daleko subtilnější podobu. Další americký psycholog Albert Bandura provedl výzkum v mnoha ohledech podobný Milgramově experimentu. „Asistenti“ však těsně před začátkem výzkumu jakoby náhodou vyslechli rozhovor mezi Bandurou a jeho kolegy. Rozhovor se týkal lidí, kteří měli být trestáni elektrickými ranami. V polovině případů o nich Bandura a kolegové hovořili jako o „zkažené zvířecí bandě“, zatímco ve druhé polovině jako o „vnímavých a citlivých lidech“. Ukázalo se, že „asistenti“, kteří si vyslechli první charakteristiku, byli ochotni udělovat daleko silnější rány než ti, kteří si vyslechli druhý popis. Záměrné označení určité skupiny odlidštěnými termíny tak usnadnilo pociťovat vůči ní „spravedlivou“ nenávist.
Změna popisu situace – označení druhých lidí za čeládku, se kterou se nedá rozumně bavit, či za vřed, který je přece potřeba vyříznout – je tudíž nástrojem, kterým autority dosahují svých cílů. Potíž a nebezpečí spočívá v tom, že takové předefinování lze provést velmi nenápadně. Manipulátor dokonce nemusí otevřeně přiznat, že se staví do pozice nějaké autority, ale může se tvářit, že mu jde o co nejpřesnější popis situace. Výsledky Milgramova experimentu proto nevypovídají ani tak o autoritách, jako spíše o důležitosti toho, kdo a jak definuje situace, ve kterých se člověk dennodenně ocitá.
Milgramovy experimenty otevřely nový pohled na vliv autority a poslušnost. Pokud ale chceme porozumět, k čemu v nich tehdy došlo, musíme je chápat nikoli jako platné poznatky o fungování lidské psychiky, ale jako stále otevřené otázky. Slepá víra, že jsme prohlédli, jak funguje manipulace, se zdá být obzvláště vhodnou podmínkou pro to, abychom se snadno stali její první obětí.
Dvě třetiny „tyranů“?
Milgram si pro své experimenty najímal dobrovolníky, kteří mu měli asistovat při údajném psychologickém výzkumu učení. To však byla pouze zástěrka. V praxi to vypadalo tak, že dobrovolníky přivedl do místnosti, z níž měli přes mikrofon zadávat paměťový test člověku, který jim byl představen jako další dobrovolník. Každou špatnou odpověď pak měli za úkol potrestat stisknutím tlačítka, které chybujícímu udělilo nepatrnou elektrickou ránu. Vtip spočíval v tom, že tlačítko žádné elektrické rány nevysílalo a na druhém konci mikrofonu neseděl dobrovolník, ale najatý herec, který pouze předstíral, že ránu dostává. Chvíli poté, co se experiment rozběhl, vydal Milgram nic netušícímu „asistentovi“ pokyn, aby na ovládacím panelu lehce zvýšil sílu udělovaných ran. Pokyn následně několikrát opakoval, na což reagoval herec předstíráním stále silnější bolesti. Cílem bylo vzbudit v „asistentovi“ dojem, že skutečně vysílá rány o dané síle. Výsledky výzkumu byly ve své době považovány za šokující. Dvě třetiny účastníků bylo ochotných zvyšovat dávky elektrického proudu až do chvíle, kdy by druhého ve skutečnosti síla proudu zabila.
Autor je doktorandem psychologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
