Pokud se dnes říká, že společnosti dřímají na polštáři mediální reality, pak jde jen o prozatímní výsledek technologického vývoje, jenž v „bodu teď“ ani nezačal ani nevrcholí. Člověk vždy žil formován tradovanými obrazy sebe sama, druhých, i světa jako celku. A zároveň tyto obrazy samostatně vytvářel, oživoval a předkládal ostatním k věření.
Kdyby existovala nějaká hitparáda dlouhohrajících obrazů, našli bychom na předních místech ty, jimž jasná, rozhodná řeč a úzký vztah k základním lidským tužbám a strachům zajistily také schopnost spolehlivě tyto afekty podněcovat. Možná tak už někdy mlhu vaší pochybovačné nejistoty rozhánělo ujištění, že jsme stále všichni na jedné lodi, společně stoupáme i klesáme. A zvykali jste si souhlasit, že ocitne-li se naše bárka v rozbouřených vodách, je třeba se plně oddat do rukou kapitána.
SVATÉ TĚLO NÁRODA
Jiná aktuální fikce říká: společnost není loď, nýbrž národní organismus. A vskutku, biologický obraz vzbuzuje na první pohled sympatie. Vždyť město je živočich, dopravní tepny jeho oběhový systém a lidé v automobilech či prostředcích městské hromadné dopravy krvinky, spěchající za zdárným splněním svých pracovních úkolů. Blízkost každodenní zkušenosti (českých měšťanů) je zřejmá, uzavřený, ohraničený obraz zároveň skýtá jisté potěšení i pocit jistoty. Kdo by chtěl stát bokem, nevrhnout se do víru velkoměsta a nesplynout s ostatními v opojné národní symfonii?
Jenže obraz společnosti jako organismu má svá „ale“. Částem těla v něm přísluší jen odvozený význam. Zatímco hodnota těla jako celku, hodnota jednoty, je absolutní, hodnota krvinky závisí výhradně na tom, do jaké míry je naplněna vírou v národní tělo a jak obětavě přispívá svým funkčně vymezeným dílem k jeho vyšší slávě a moci.
Obraz těla je – přirozeně – hierarchický. Loajalita k autoritě je krvince první ctností i přikázáním. Kam by to vedlo, kdyby se každá začala chovat podle svého a nerespektovala nařízení výše postavených orgánů? K chaosu, přeci, a zániku národního těla jako takového. A to je pochopitelně svatokrádež.
Důsledky neposlušnosti jsou v tomto obrazu společnosti nemilé. Je-li krvinka posedlá zhoubným virem, začíná mutovat, bujet a stávat se pro tělo existenční hrozbou. Vypořádat se s ní je otázkou života a smrti, což opravňuje veřejnou moc, stranu světla, k mimořádným operativním zásahům. Moc má dvojí tvář: co se z jedné strany jeví jako nezbytná terapie, může být z druhé strany právem vnímáno jako brutální potlačení práv.
ZAMĚSTNANCI V BÍLÝCH PLÁŠTÍCH
Že Romové představují jakýsi cizorodý prvek, jenž pouze parazituje na národním těle, to je optika, jíž si mnozí osvojili už dávno. Vnímat jako biologickou hrozbu ne(po)slušné lékaře je ale pohled, kterému se můžeme učit až nyní.
Obraz společnosti jako „národního organismu“ vnesl naposledy do veřejné debaty Pavel Šafr, šéfredaktor týdeníku Reflex, produktu společnosti Ringier Axel Springer CZ, a. s. Když usedal k počítači, aby napsal editorial sedmého letošního čísla, dohoda vlády a odborů byla již uzavřená. V tento tragický den nepomyslel zkroušený šéfredaktor ani v náznaku na to, aby jako loajální zaměstnanec hájil zájmy svého chlebodárce. Jeho myšlenky se upínaly jen a jen k nejisté budoucnosti českého národa. Ve vteřině se rozhodl vzít na sebe těžké břemeno moci. Oblékl bílý plášť, objektivním okem lékaře pohlédl na tělo společnosti a začal diktovat.
„Diagnóza, kterou trpí česká společnost, se jmenuje naprostá ztráta loajality,“ píše v úvodníku s názvem Nemocný národ! a poslední tři slova zvýrazňuje tučně. „Biologická rovnováha národa je nyní vychýlena směrem k patologickému bujení zájmových skupin a metastázám jejich agresivních nároků,“ naráží na akci nespokojených lékařů.
A hrozí: „Těžká infekce… může vést až k postupnému zhroucení životních funkcí národního organismu.“
TERAPEUTICKÁ SKEPSE
Nelze popírat, že vidina odchodu lékařů vyvolala ve společnosti konfliktní emoce i názory. Zjednodušeně lze rozlišit tři výsledné obrazy bouřících se lékařů.
Někdo může tvrdit: podobně jako další zaměstnanci veřejného sektoru jsou i lékaři hrdinové, bránící poslední bašty sociálního státu před agresivními nároky finančních skupin, prosazovanými zkorumpovanou politickou elitou.
Jiný může říct: vždyť lékaři se začali chovat tak, jak se posledních dvacet let chce po nás všech – jako podnikatelé sledující maximalizaci vlastního zisku. Tak proč teď stíhat nacionalistickým reflexem právě je, když firemní prosazování mzdových nároků pod hrozbou přesunu výroby do zahraničí je stejně přirozené, jako změny jarního počasí?
Když se Reflex snaží vcítit do pracujícího člena střední třídy, má o všem ale jasno: Tito škůdci ohrožují životní funkce českého národního organismu! Tito teroristé si snaží vydobýt postavení nadřazené nám, již už sami nevíme dne ani hodiny! Tito zpátečníci stojí na straně stagnace, když brání naší vládě vyléčit národní tělo a nasměrovat ho k světlým zítřkům! Arciterorista Engel, kanibal s křídly anděla smrti, podlý kříženec Mengeleho a Hannibala Lectera – ten musí na titulní stranu! Národu ku pobavení, k poučení i pro výstrahu.
Když Pavel Šafr říká, že stát a národ se zakládají na idejích, doslova na „našem idealismu“, znamená to důsledně politicky vzato, že moc ve státě má náležet ideologům. Když nahlíží božskou ideu národa a vyzývá k bezvýhradné poslušnosti světské vládě, též tím svoji moc nijak neumenšuje. Jelikož kázání je spojeno s vymítáním, musí se krvinky rozhodnout. Buďto se více či méně ochotně oddat víře v autoritu, anebo si šlehnout dávku skepse a doufat, že se hned druhý den ráno neprobudí jako nová biologická hrozba českého národního organismu.
