Proč tančíme? Muzikolog Carl Engel se v roce 1920 pokusil o vysvětlení. Říká, že díky pulzujícímu srdci jsou pro nás rytmické pohyby přirozené. Při práci nebo chůzi jsou také užitečné a příjemné. Tanec pak představuje jenom emocemi zapříčiněnou odchylku od chůze. Když se srdeční tep pod vlivem afektů změní, vede ke zvýraznění a zrychlení gest. Například při vylekání člověk poskočí, podobně jako třeba pes. Když se poskakování řídí nějakým estetickým ideálem, můžeme mluvit o tanci.
V 17. století začal tanec plnit důležitou sociální a politickou funkci. Francouzský král Ludvík XIV. sám často a rád vplouval na taneční parket (při jednom ze svých baletních výkonů zosobnil postavu Apollóna, podle něhož si později zvolil své přízvisko – Král Slunce). Dvůr ve Versailles se stal dějištěm honosných bálů, které si coby nejdůležitější společenskou událost nemohl nechat ujít žádný příslušník vysoké šlechty. Místo klasické řevnivosti zde panovala atmosféra vzájemného souznění a Ludvík tak mohl šlechtice snadněji kontrolovat a upevňovat svoji absolutní moc. Ostatní evropští panovníci 17. století, inspirovaní francouzským vzorem, zvali do svých sídel mistry, kteří vyučovali tanec a s ním spojenou etiketu. Hlavním pravidlem bylo docílit nenuceného výrazu i ve chvíli, kdy člověk balancoval jen na jednom střevíci.
„NĚŽNÉ“ UMĚNÍ
Klasický tanec je i po více než třech staletích stále silně spojen s přísnými standardy společenského chování, jež se většinou zakládají na přísném odlišení tradičních genderových rolí. Učitelé dnešních tanečních kurzů vtloukají svým studentům a studentkám do hlavy nejen správné kroky a držení těla, ale také definice žádoucí sociální interakce. Bez ohledu na to, jak se vztahy mezi pohlavími postupem času změnily a vyvinuly, při tanci by se ženy nadále měly nechat vést muži, opírat se o ně a drahou róbou připomínat spíše luxusní doplněk než rovnocennou partnerku.
I když byl na západě tanec zpočátku mužskou oblastí, postupně se stal jediným uměním, kterému vládnou ženy, zejména baletky. Postava tanečnice se stala symbolem ženskosti, což v křesťanské době vzbuzovalo i hrůzu a odpor. Podle Ann Wagner děsila erupce vášní při tanci například protestantské duchovní, kteří nepovažovali tento druh umění za nic víc než pouhou fyzickou aktivitu, která nepovznášela ani mysl ani ducha.
Podle profesorky Felicie M. McCarren je tanec úzce spjatý s dějinami šílenství. Představa psychické choroby projevující se nesmyslnými pohyby, která panovala v medicínském myšlení 19. století, korespondovala s tím, jak byl vnímán tanec – v obou případech šlo o projev ducha skrze tělo.
Až do dvacátého století se na západě pod pojmem tanec rozuměl výlučně balet, který se stal terčem feministické kritiky, protože staví na tradičním rozdělení genderových rolí, kdy muž je oporou ženě, manipuluje jí a ukazuje na odiv. Technika tance mužů a žen se zásadně liší – zatímco tanečníci svoji techniku a sílu předvádějí vysokými skoky, baletky musí své fyzické schopnosti spíše zakrývat, aby vyvolaly zdání křehkosti a přirozenosti.
Ačkoli jsou baleríny nejvýraznějšími představitelkami baletního umění, vedení souborů je ve většině případů v rukou mužů. Například balet Národního divadla založený v roce 1883 za celou svou historii neměl ředitelku. V případě nových směrů a druhů tance se však ženy prosazují více, a to na všech pozicích.
ČERNÁ LABUŤ
O tom, že fascinace i opovržení baletkami žije dodnes, svědčí i nový f ilm Darrena Aronofského Černá labuť s Natalií Portman v roli baletky těsně před vrcholem své kariér y i psychické nemoci. Snímek na první pohled působí jako originální psychologická sonda do prostředí, kde se osobní vůle a ambice jednotlivých tanečnic nutně střetávají v soupeření o pozici primabaleríny. Nabývá však také podoby doslovného shrnutí snad všech negativních stereotypů o baletu, jež se tradují už staletí. Novinářka Sarah Kaufman ve svém článku pro Washington Post upozornila na množství klišé, s nimiž film pracuje. Hlavní hrdinka například jako správná baletka skrývá pod svým vnějším přirozeným půvabem identitu přecitlivělé emocionální trosky zápasící s nejistotou jak v profesní, tak intimní oblasti. Její frigiditu a infantilnost má na svědomí její matka, která si jako bývalá baletka nutně musí činit nárok na titul nejšílenější postavy f ilmu. Ředitel souboru, autoritativní seladon, kontroluje a zneužívá hejno svých labut í, jež místo toho, aby se spojily, vzájemně soupeří. Vnější nebezpečí však blednou v porovnání se sílou hrdinčiných vnitřních démonů. V porovnání s filmovými zpracováními identity mužských umělců, Černá labuť mnohem více zdůrazňuje jako určující rys hlavního hrdiny nikoli genialitu, ale šílenství.
Autorka je doktorandkou antropologie na FHS UK. Autor je novinář.
