Toto označení se v ČR týká především v ghettech žijících Romů, odtud název celého projektu – Learn, more. Retrostipendia pak proto, že je vstup do programu podmíněn nadprůměrnými studijními výsledky za předcházející rok, přičemž ty je nutné po dobu vyplácení stipendií minimálně udržet. Záměrem celé akce je přinést finanční prostředky ze soukromé sféry do sociálně vyloučených lokalit a zároveň motivovat děti končící základní školu k dalšímu středoškolskému vzdělávání. Podobný počin je v českém kontextu spíše výjimečný a v principu si zaslouží pochvalu.
Nad celým projektem se však zároveň vznáší i několik otazníků. Tím nejmenším je fakt, že kritéria čerpání stipendií jsou nastavena natolik přísně, že se se vší pravděpodobností budou nakonec týkat jen těch rodin, jejichž děti by pokračovaly v dalším vzdělávání tak jako tak. Přísně nastavená pravidla mají koneckonců svoji logiku – jednak bude pro nevládní organizaci mnohem snazší vykázat úspěšnost podobného projektu, protože mírou efektivity bude počet dětí pokračujících ve studiu na střední škole či učilišti. Jednak nebude program soukromou firmu tolik stát.
Mnohem závažnějším etickým problémem je nepochybně nutnost navázat úzkou spolupráci se sociálními pracovníky Člověka v tísni. Ti budou podle tiskového materiálu vydaného k projektu přísně kontrolovat rodiny ucházející se o stipendia. Nejenom že se dozorem nad přidělením či odejmutím stipendia naruší jeden ze základních pilířů úspěšné sociální práce, jímž je rovnocenné partnerství obou zúčastněných stran. Zároveň znamená podmínění získání stipendií navázáním spolupráce s konkrétní neziskovou organizací značně nezdravou konkurenční výhodu, protože pracovníci ostatních neziskovek budou i nadále moci nabídnout „jen“ porozumění a zodpovědnou práci. V této souvislosti je zajímavé, že spolu s rozjezdem projektu začíná Člověk v tísni z pozice jedné z nejbohatších nevládních organizací v ČR platit svým dobrovolníkům mzdu. Nutně se tak znovu posílí tlak na ostatní neziskovky, které lákají dobrovolníky jen prospěšností celé věci o sobě.
Zdvižené obočí pak vyvolává celý doprovodný text k programu, jenž má údajně za cíl rozptýlit omyly a mýty spojené se startem projektu Learn, more. V roli těchto mýtů vystupují latentně xenofobní výpady, jako například Člověk v tísni platí Romům stipendia nebo Retrostipendia skončí v automatech či budou utracena za drogy. Naneštěstí dokument nijak nezpochybňuje oprávněnost podobně vedené kritiky. Naopak ji umocňuje, když místo aby ji jednoznačně odmítl s poukazem na to, že závislost na automatech či drogách se týká mizivé menšiny lidí žijících v sociálně vyloučených lokalitách, raději znepokojené čtenáře ujišťuje, že ke zneužívání stipendií k nákupu drog a gamblingu nedojde právě díky působení pracovníků Člověka v tísni na rodinu. S úspěšným rozptýlením mýtů o projektu Learn, more se pak textu bohužel daří posílit i ty nejhorší stereotypy o Romech a chudých lidech obecně.
