Na jeden den se všechno změní. Masky symbolicky převezmou vládu nad místem. Je doba masopustu a vše je dovoleno. Průvod maškar obchází dům po domě a žertuje na účet hospodáře či hospodyně. Čeká je pohoštění, něco malého k zakousnutí a především pálenka s pivem. Svátek trvá již třetí den a právě vrcholí. Den se protahuje. Alkohol v namaskovaných probouzí veselí a rozpustilost. V jednotlivých domech dostávají i další výslužku: peníze, mouku, vejce, máslo, mák, jablka. Darované má jediný účel, večer je propito v hospodě, kde se i jí a tančí.
Takhle by měl začít půst. Velí k tomu staročeská tradice. Mění se kraj od kraje, něco však zůstává společné. Například masky. Jsou rozmanité. Pravidelně se ale zúčastňuje medvěd s medvědářem, kobyla a Žid s nůší, který projevuje nespokojenost s dárky a nesmí do kostela. Někde se seká hlava kohoutovi, jinde se omlazují staré báby a soudí pán „ožralců“. Mladší ročníky hrají vtipně lechtivé hry o Bacchusovi. Muži se převlékají za ženy a ženy za muže. Každý se snaží přecpat a přepít. Úderem půlnoci dle zvyku vše končí.
Začátek čtyřiceti dnů postu před Velikonocemi u nás takto oslavuje už jen málokdo. Přesto se někteří snaží tradici oživit. Jako v pražských Hlubočepích. Letos se zde konal masopust poprvé. Stejně jako v minulosti, má svátek kromě zábavy a potěšení i posilovat komunitu. Dnes ovšem z úplně jiných důvodů, než tomu bylo dříve.
HOŘET PRO HLUBOČEPY
K nádraží se scházejí maskovaní lidé. Je únorová sobota, krátce po poledni. Před nízkou budovou hraje hudba a na peróně i mezi kolejemi se do rytmu pohupují karnevalové masky. Včela, medvěd, kůň, kavalír, zloděj, pirát, cikánka. V jednu přijíždí lokálka ze Smíchovského nádraží, narvaná k prasknutí. Trubka graduje rytmus a desítky lidí bouřlivě zdraví nově příchozí. Z vlaku o jednom voze vystupují nové maškary. Největší ohlas sklízí kočárek s dítětem proměněný v loď se dvěma námořníky v závěsu. Nikdo nechápe, jak se do přeplněného vlaku mohli vůbec vejít. Po krátkém projevu je zahájen masopust. Organizátoři pokynou a na dvě stovky zúčastněných se vydávají směrem k Prokopskému údolí, které s Hlubočepy bezprostředně sousedí.
Dnešní pražská čtvrť byla až do roku 1922 samostatnou obcí na periferii Velké Prahy. První zmínky o ní se datují stejně jako u oslav masopustu už do 13. století. Hlubočepy střídavě patřily pod církevní správu a pod správu pražských měšťanů. Do 19. století tu ale nežily více než tři stovky lidí. Vesnice se začala skokově rozrůstat až s příchodem průmyslu. Před první světovou válkou už tu bydlelo na čtyři tisíce lidí a fungovaly vápencové lomy, vápenky, sklárna, továrna na šamotové zboží a lihovar. Většina z nově příchozích byli dělníci zaměstnaní v těchto podnicích či drobní obchodníci a řemeslníci. Po roce čtyřicet osm se po znárodnění místních provozoven ze čtvrti postupně stala noclehárna pro lidi, kteří za prací dojížděli do vnitřní Prahy.
Dnes mají Hlubočepy přes třiadvacet tisíc občanů a jejich počet se zřejmě bude zvyšovat. Místo si uchovalo „venkovský“ ráz a kromě pár činžáků zde zůstala převážně prvorepubliková zástavba. Do malých domečků se stěhují milovníci zeleně, kteří zároveň nechtějí opustit výhody města. „Náplavy, které zahořely pro Hlubočepy s vidinou, že tu jejich děti budou mít perspektivu volného pohybu,“ podotýká sedmdesátiletá Miluše Maršíková, jež se do Hlubočep provdala před padesáti lety. Podle ní právě tito příchozí, kteří organizovali i letošní masopust, mohou být pro místní počátkem něčeho nového. Něčeho, co zde bylo, než „komunisti vyhnali lidi, kteří tu měli majetek, což místo odosobnilo.“ Neříká to přímo, ale ono nové se pro ni pojí se slovy jako sousedská komunita či společenství.
ZÁPAS S MEDVĚDEM
Možná i proto je dvůr Maršíkových jedním z míst, kde se průvod maškar o masopustu zastaví. Její rodina ve velkém rozdává právě upečené koláče a koblihy a paní Maršíková statečně zatančí s medvědem. Průvod, který skoro symbolicky vedou opravdoví policisté na koních, již během poslední hodiny a půl podobná zastavení s divadlem, hudbou, svařeným vínem a grogem absolvoval dvě. Nyní se masky přesunují do Hansfalkovského dvora, ve kterém si tři bratři založili filmové studio. Kromě dalších koláčů a čaje tu čeká v oblaku dýmu i bezhlavý rytíř, zápas s medvědem a hlavně hlubočepský zvon. Až do osmdesátých let byl ve zvoničce u hlavní silnice nad dřevěnou sochou Krista. Když silnici rozšiřovali, zvon i socha museli ustoupit. Kristus skončil v galerijních depozitářích, zvon na obecním úřadě. Před pár lety ho místní znova objevili a bratři se uvolili jej dát do zvonice na statku. Po třiceti letech se na něj o masopustu poprvé pro hlubočepské zase zvonilo. Paní Maršíková má radost, pro většinu ostatních je to spíše pěkné gesto hodné ocenění.
I když část organizátorů žije v Hlubočepích, přítomní jsou spíše odjinud. S ideou uspořádat masopust přišla skupinka dlouholetých přátel, kteří pro pobavení sebe a svých blízkých již loni zorganizovali masopustní bál ve Vršovicích. Nyní hledali nové místo. V okamžiku, kdy se rozhodli pro Hlubočepy, kde bydlí dva z nich, bylo jasné, že akce nabere hlubších rozměrů. Začali se přidávat další lidé a s konkrétními sousedskými vztahy získal nápad novou dimenzi. Po několika prvních schůzkách organizátorů začalo být zřejmé, že když se akce povede, může vzniknout i něco jako tradice.
VLOČKA S MRAKEM
„Věděli jsme, že nemůžeme navázat na něco, co fungovalo někdy jindy a jinde, kořeny masopustu jsou ve společnosti, která už neexistuje,“ říká Marie Černá, která v Hlubočepích bydlí tři roky a aktuálně představuje sněhovou vločku s mrakem. Oslavy masopustu, které vhodně zapadly do církevního kalendáře, vždy úzce souvisely se zahájením nové zemědělské sezóny. Měly zajistit její úspěšnost. Organizátoři hlubočepské veselice nechtěli být za folkloristy, ale rádi by místo oživili. Malá uzavřená čtvrť na kraji Prahy se k tomu zdála jako stvořená. „Občas je třeba lidi vytáhnout ven, aby vůbec poznali, kdo vedle nich bydlí, a bavili se spolu,“ podotýká Mariin soused Ivan Havel.
Že se místní na masopustu zatím hromadně nedruží, je vidět i v sále Besední restaurace, kde oslava vrcholí. Sál je narvaný k prasknutí, hlubočepští se ovšem stáhli spíše do výčepu. Přišli tak o volbu nejkrásnější masky, dvě tomboly, možnost nechat se zdarma zvěčnit u fotografa v masce i bez a tanec přesahující hluboce přes půlnoc. „Příští rok se jich zúčastní určitě víc,“ věří Marie Maršíková. Podle ní již budou vědět, co je vlastně čeká.
