V hlavní roli Viktor Orbán. Maďarský premiér a předseda národně-konzervativní strany Fidesz. Když přijel koncem ledna do Štrasburku, představit evropskému parlamentu priority právě načatého maďarského předsednictví EU, přivítali ho levicoví poslanci s lepicí páskou přes ústa. Chtěli tím upozornit na nový mediální zákon Orbánovy vlády – centralizující státní média a ustavující Národní úřad pro média a telekomunikace (NÚMT), rozhodující nade všemi. S pravomocí udělovat na základě vágních kategorií existenční pokuty. A s Annamarií Szalai, na devět let jmenovanou Orbánovou důvěrnicí, někdejší šéfredaktorkou soft-porno magazínu Miami Press, v čele.
KONZERVATIVNÍ REVOLUCE
Z důvodů, které by samy o sobě stály za úvahu, to byl skutečně až mediální zákon, který opravdu vynesl Maďarsko do světla ramp. Když si NÚMT letos v lednu poprvé vyzkoušel sílu na malém antirasistickém rádiu Tilos a záhájil jeho stíhání za to, že odvysílalo skladbu amerického rappera Ice-T It´s On před šestou večer, zachvěla se i česká hiphopová komunita, obecně pokládaná za depolitizovanou. Vybíráme z diskuse na serveru boombap.cz: „Proč je tady článek o svobodě slova v Maďarsku?“ „Když tu sou reklamy na kulichy, tak tady může bejt přece všechno.“ „Maďaři jsou klobásy.“ „Komunismus se vrací. Za chvíli to tu máme taky.“
Nechme ale stranou Ice-Tho, jehož street-kredibilita beztak poklesla nejpozději od doby, co přijal roli policisty v seriálu Zákon a pořádek, a vraťme se zpět k Maďarsku. Mediální zákon totiž představuje pouze poslední výraz procesu, jenž začal po parlamentních volbách loni v dubnu a akceleruje od říjnových komunálních voleb, kdy Fidesz potvrdil svůj triumf získáním budapešťské radnice. Pravice s Orbánem v čele, opřená o dvoutřetinovou většinu v parlamentu, odvedla za tu dobu kus práce. Konzervativci nejprve odsoudili Trianonskou smlouvu z roku 1920, a třem milionům Maďarů, jež žijí v okolních zemích, nabídli státní občanství. Poté změnili volební zákon tak, aby znevýhodňoval malé strany. Osekali pravomoce ústavního soudu a vlivné úřady, včetně toho prezidentského, obsadili věrnými straníky.
Dostali pod kontrolu také univerzity i opoziční instituty a založili nové antiteroristické centrum, vedené Orbánovým bodyguardem. Mimo to se rozpracovávají národní vzdělávací plány, podle kterých se mají na školách učit dějiny a humanitní vědy. Pedagogické působení ovšem neustane u bran škol. Od nynějška bude mít nárok na sociální podporu pouze ten, kdo žije ve „spořádaných poměrech“, což nabízí lokálním úřadům poměrně velkou dávku libovůle. Též bude třeba tvrději trestat, a to nezávisle na způsobené materiální škodě. Kvůli „kapsářům“ už musela maďarská vláda znovuotevřít některá vězení.
Nic z toho, co Orbánova vláda dosud podnikla, není ilegální. Znovu připomeňme její ústavní většinu v Národním shromáždění i fakt, že Maďarsko nezná „věčné“ normy, jež by nebyly změnitelné v parlamentním hlasování. Proto se může maďarský premiér i přes hlasy kritiků stále vydávat za demokrata, a to dokonce za toho „pravého“. Vždyť omezuje-li princip dělby moci, pak nedělá nic špatného: jenom brání liberálním elitám komplikovat efektivní výkon moci a znemožňovat tak naplnění vůle lidu, jež se vtělila do osoby rozhodného muže.
NIC NEŽ NÁROD
Zastává-li Orbán specifický pojem demokracie, stojí stejně tak za pozornost i jeho pojem „národa“. Pod ním se totiž nerozumí soubor osob žijících na území daného státu, nýbrž pokrevní společenství. Tento etnicko-biologistický pojem umožňuje jednak zahrnout do kolonky „Maďaři“ i ty, jež žijí v okolních státech, jednak vyloučit ze svého středu ty, kdo nemají správný původ. Ukazuje se, že „vláda národní jednoty“, za níž se Orbánův kabinet označuje, v žádném případě není vládou všech.
Již od poloviny 90. let, kdy Fidesz provedl nacionalistický obrat, se v jeho diskursu nepřetržitě objevují antisemitské stereotypy. Zdá se, že antikapitalistická představa Žida, který si chce koupit Maďarsko, se přitom prolíná s antikomunistickým obrazem židobolševika, jenž se v roce 1989 neočistil od komunismu, pouze „zmutoval“ do podoby zrádného socialisty a znovu se pokouší zaprodat maďarský národ.
Jak si takový diskurs představit v praxi, předvedl začátkem ledna antisemitský a Fideszu blízký žurnalista Zsolt Bayer. V reakci na kritiku mediálního zákona napsal do deníku Magyar Hirlap: „Z Maďarska se ‚šíří smrad’, píše jakýsi zapáchající, na jméno Cohen slyšící exkrement odkudsi z Anglie, Cohen nebo Cohn-Bendit či Schiff (klavírista Andreas Schiff – pozn. red.).“ A hned nato lituje, že po porážce Maďarské republiky rad, ustavené po vzoru bolševické revoluce v Rusku, nebylo zavražděno dostatek levičáků: „Bohužel se nepodařilo zakopat je v lese Orgovány všechny až po krk do země.“ Zmíněný les, ležící jižně od Budpešti, se v říjnu 1919 stal dějištěm masakru „rudých“ a Židů, při němž zemřelo kolem tří set lidí.
Hovoříme-li o vyloučení z pokrevně definovaného národa, neměli bychom zapomenout ani na etnikum, jež se k liberálním elitám rozhodně počítat nemůže. Rysy anticiganismu, jenž zejména v období hospodářské krize nabírá na obrátkách, známe dobře i z Česka. Stačí připomenout, že v Maďarsku hořely romské domy ještě předtím, než se česká veřejnost začala poněkud kýčovitě dojímat nad popálenou Natálkou. Statistiky uvádějí, že v Maďarsku zemřelo v roce 2009 při rasově motivovaných útocích devět Romů.
ČISTÝ ŘEZ?
Maďarský vývoj zavdává příčinu k různým reakcím. S určitou nadsázkou bychom mohli říct, že tak jako Orbán provádí „čistky“ uvnitř státu, snaží se i evropské publikum naložit s Maďarskem. V symbolické rovině je Orbánovi upíráno „evropanství“, když je vykazován do společnosti Putina, Cháveze či Lukašenka. Ozývájí se ale také hlasy, aby Maďarsko v případě nutnosti opustilo Evropskou unii i ryze prakticky.
Německý liberální politolog Jan-Werner Müller se například na stránkách Die Zeit vrací do roku 2000, kdy se Evropa hleděla vypořádat s rakouským Jörgem Haiderem. Zatímco tehdy se podle něj uvalení sankcí nezakládalo na žádném konkrétním důvodu, nýbrž pouze na Haiderově rétorice a panevropanském zápalu šéfů členských vlád, dnes je pro tvrdý postup důvodů víc než dost a Evropa přesto mlčí. „To, co se právě děje v Maďarsku, není jednoduše politika se silnou dávkou populismu. Je to potenciální rozchod s Evropou. A je na čase, aby se EU vědomě rozhodla – buď zvolat ‚Stop’, anebo, když to nepůjde jinak, říct skrze odnětí práv a tím i nátlak na dobrovolný odchod, ‚Na shledanou’,“ apeluje Müller.
V Německu lze na stránkách levicového tisku ovšem narazit i na debatu, která by takovou snadnou rozlučku mohla zpochybnit. Pokud ji zjednodušíme a shrneme v kostce, říká se v ní, že finanční krize obnažila jak mocenské vztahy v Evropě, tak i rostoucí propast mezi bohatými a chudými státy. „Evropská unie a společná evropská měna vychází strukturálně vstříc zájmům Německa a dalších exportních ekonomik. To vede k dalšímu posilování rozdílů mezi silnými a slabými zeměmi EU. Evropská unie se proto neukazuje jako antinacionální projekt, spíše bude nacionalistické tendence stále znovu vyvolávat,“ píše na stránkách časopisu Jungle World Ioannis Kompsopoulos. Pokud připustíme, že Orbánův kabinet, ustavený v krizí postiženém Maďarsku, odpovídá právě takovému nacionálnímu „reflexu“, idea čistého řezu se rozplývá. Evropa by se jen zbavila dítěte, jež sama pomáhala přivést na svět.
